Z Říše do Říše

5. července 2018 v 12:12 | Magda |  Výletnické deníky
Kufr, zmatek, kontrola počasí. Šest až deset? No to ne, nikam nejedu. Půjčuju si oblečení, které přežilo islandské počasí a nějak to zvládnu. Balíme věci, letní i podzimní. A balíme kola, věci na turistiku, věci do civilizace. Oh fuck, asi to chtělo větší kufr.

"Nebrzdí mi kolo."
"Děláš si ze mě pr…?

Opakovaným mačkáním brzdy se z nebrzdícího kola stalo kolo vhodné do mírného terénu. Alpy, buďte placaté, ono to nějak půjde.

Po pár hodinách cesty se z kufru transporteru ozvalo psssssssssssssssss. "Co to dopr… je?" "Asi kolo." Máme náhradní duše, tak aspoň něco. "Musím zastavit, nefunguje turbo." Ani se neznepokojuju. Půjčit si auto, které je velké, je super. Půjčit si auto, které je velké a má před servisem, je trochu horší. "Hele, nemusím držet volant," říkám, zatímco jedeme do docela prudké zatáčky. Hledání optimálního rádiusu, při kterém můžeme pustit volant, se stává zábavou na dlouhé cesty. Při mírných zatáčkách doprava se ovšem musí točit volantem na druhou stranu. Pohodlí a bezpečí na prvním místě.


První zastávka Mnichov. Dál se dohodneme. Vybrala jsem hotel, který byl nejlevnější. Ale cena nebyla to, co mě přesvědčilo. Must have nutkání jsem pocítila z fotek, kde jsem viděla sprchový kout hned vedle postele. Jsme designový hotel, hlásal popisek. Věděla jsem, že tohle nemůže být krok vedle. Check in, výměna klíčů za údaje. Bloudění nekonečnou chodbou a hledání čísla 144. "Hele, ta karta tam nejde zasunout." Do jiných dveří šla, ale samozřejmě bez kýženého efektu otevřeného pokoje. "Není to 199?" Prošli jsme se na druhou stranu nekonečné chodby. Nebylo žádné číslo 199. "Co 149?" Běžíme zpět k původnímu pokoji a hledáme sto čtyřicet devítku. "Erm, 146, 147, 150, cože?" A tak Ondra jde zpět na recepci a hodlá zjistit, kde je chyba. "Prý nám dali bílou kartu, tady má být černá." Myslela jsem, že tohle rozdělování už mají za sebou. Kompletní výlet do minulosti byla sprcha, vedle které vedly ze zdi trubky. "Prosím, že jdou otevřít okna, začínám mít obavy."


Hotel navrhnul takový Babica architektury. Když nemáš nápad, dej tam sloup. A tak byl pokoj plný zbytečných prvků a to, co mělo fungovat, trochu pokulhávalo. Sprcha nebyla vyspádovaná, a hadice vedla tak šikovně, že jsem neuváženým pohybem vodu buď vypnula, nebo se opařila. Tím mi zkazili radost z dělání obtisků různých částí těla na sklo, abych skrz ně mohla mávat Ondrovi.

Spánek nám narušilo několik komárů, jinak tam byl dokonalý klid. Ráno, při čištění zubů, jsem zahlídla jednoho z kazičů spánku. Ručníkem jsem se po něm ohnala a v tu chvíli jsem si spojila Ondrovo konstatování, že je celý poštípaný se skutečností, že ta krev se jen tak nevypaří. "Erm, myslíš, že mi to můžou strhnout z karty?" "Nemůžou," a flákl komára na stropě. "Hele, já to zkusím trochu setřít," a vyrobila jsem něco, co vypadalo jako slavná, španělskou babičkou restaurovaná, freska Ježíše. No nic.


Kýčovité fotky z rakouských Alp v dalším článku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 5. července 2018 v 19:05 | Reagovat

Tak to vypadá na prima dovolenou...:)
Pro mě ovšem ne, ujedu max 5 km po rovině a 5 zase zpět.

2 Magda Magda | Web | 5. července 2018 v 23:26 | Reagovat

[1]: No, já jsem na tom právě podobně, kola nám tu visela dva roky úplně osamoceně... :D Po pár kilometrech jsem si vzpomněla na to, jak jsem si kdysi chtěla koupit sedlo, ze kterého nebudu mít rozdrcené ladies parts, bylo to výživné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama