Servus, dovolená!

24. července 2018 v 8:15 | Magda |  Výletnické deníky
Další den, už trochu unavení, jsme se vydali k největšímu vodopádu v Evropě. Tuto informaci jsem si neověřila, takže tomu slepě nevěřte. Kromě samotného vstupu se platilo i mýto a mám pocit, že jsme platili i za to, že jsme museli platit. Vodopád byl ale moc hezký. Naše výrazy při výstupu do kopce ne tak úplně. "Nemusím si nic dokazovat," prohodila jsem jako chabou výmluvu, že nahoře už stejně víc neuvidíme a otočili jsme se. Nahoru si to vyšlapovali tlustí lidé v městském oblečení, matky s kočárky, japonské důchodkyně. Všichni se tvářili, že to vůbec nic není. "Koukej po lidech, co sedí na lavičkách, to je víc uklidňující." Ano, ti se tvářili podobně jako já, svět byl v pořádku. Využila jsem půjčenou nepromokavou bundu aspoň tak, že jsem zalezla blíže k vodopádu, kam městští turisté kvůli zvýšené vlhkosti nechtěli. Kdybych si vzala i nepromokavé boty, mohla jsem se kochat déle.

Tohle je jen spodní část, ale možná lžu, radši se jeďte přesvědčit na vlastní oko.


Když měl Ondra už vyměněné obě duše (fakt jsem ráda, že nejezdí na tříkolce), bylo potřeba je vyzkoušet na rovince okolo přehrady. Pořád se mu totiž nespravily brzdy. Krásná rovná asfaltová cesta zmizela hned za zatáčkou a vystřídal ji kopec a štěrk. "A dopr…" Dlouhé stoupání následovalo prudké klesání. A pak znovu. Oživeníčko v podobě krav na cestě jsem po několika výhružných cedulích neocenila, ale byla jsem připravená kdykoliv použít svoji devětadvácu jaku zbraň. Každopádně mi tahle alpská rovinka dala fakt zabrat. Ale kýčovité výhledy to vynahradily.


Poslední den už se mi nechtělo nějak aktivně výletit, lanovkou jsme si vyjeli jen proto, že jsme mohli. Já uslyšela několik hromů, zatvářila jsem se tragicky a tak jsme po pár kilometrech zase jeli dolů. Zpět jsme to vzali přes město Gmunden, jehož název byl tak fascinující, že jsem tam musela jet. A byl opravdu zajímavý. Procházeli jsme se kolem jezera, já si vzala sluneční brýle, protože slunce pálilo dost přesvědčivě. Svoje dioptrické jsem si zahákla za výstřih. Trochu jsem se osvěžila ve vodě a když jsem odcházela, viděla jsem ve vodě záblesk. Hele brýle, třeba se mi budou hodit. No, hodily se mi moc, byly to totiž moje brýle.


Rozloučení s Gmundenem a pár hodin na cestě domů. Dlouhé trasy v autě s sebou nesou i dobrodružné močení na místech, kde byste močit nechtěli. Turecké záchody, záchody bez papíru, les, kde před vámi bylo již několik dalších rodin. Benzínky jsou proti tomu úplný ráj. A tak jsem oželela svá eura a šla si ulevit civilizovaně. U vchodu nikdo nebyl. A já měla v ruce jedno euro a po ruce žádnou kapsu. Oh wait, eurovka zmizela v podprsence. Když jsem vylezla z kabinky ven, už jsem viděla přesně, kam a komu se peníze dávají. "Ehm, asi bych měla zaplatit, že? Moment…" zašeptala jsem a mizela pomalu ven. A po chvíli jsem se vítězně vrátila i s mincí. Tak upřímně potěšeného člověka jsem dlouho neviděla. Možná byl víc potěšený, než kdybych to lovila z podprsenky přímo před ním. A tak nás i přes svůj rumunský vzhled neproklel, a ještě nám popřál šťastnou cestu. Možná jsem nám zachránila život, kdo ví.

A tady ještě automat na klobásy, který jsem zapomněla přiložit posledně.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 24. července 2018 v 14:10 | Reagovat

Fakt samý kýčatý fotky, ale nádherný...!

2 Magda Magda | Web | 24. července 2018 v 14:47 | Reagovat

[1]: Děkuju :) Tam snad ani nejde udělat hnusnou :D a to je to focený jen telefonem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama