Hory a kýč

19. července 2018 v 15:19 | Magda |  Výletnické deníky
Druhý den jsme dorazili do cílové destinace, do Tyrolska. Přes Innsbruck a Primark, ve kterém jsem chtěla jen kšiltovku proti alpskému slunci, ale odešla jsem s plnou taškou hrozně nezbytných věci, jsme se dostali do vesnice, kde byl náš airbnb příbytek. Ta se jmenovala Aschau, přejmenovala jsem ji na Arschau, němčináři možná ocení. I přes svou kompaktní velikost měla ale vše, co k životu potřebujete - třeba automat na klobásy. A večer hlasitou dechovku.

"Koupíme si sommerpass na lanovky, to vyjde levněji," oznámil mi Ondra za mého protestování, že to stejně nestihneme projezdit. O pár dní později jsem ale mohla prohlásit ženami oblíbené "Já jsem ti to říkala," což za těch 60 éček skoro i stálo. První den jsme lanovku využili. Jsme na dovolené, ne na závodu se svými egy, lezení do kopců nechme jiným dobrodruhům. A tak jsme si mohli užít 14 km příjemného výhledu a ostrého poledního slunce. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsem si zabalila mikinu a nepromokavou bundu. Co kdyby. Kdykoli teď ale potkám někoho, kdo má opálenou jen jednu polovinu těla, budu vědět, že šel Panoramaweg v Gerlosu. Na dvanáctém kilometru jsem ale kromě opálení měla i perfektní výslovnost pozdravu "Servus," který jsem pilovala, když mě nikdo neslyšel. Cítila jsem, že ještě pár dní a zatoužím po Lederhosen a vlastním kroji.

Tím, že jsme se ochudili o několik hodin stoupání, cítili jsme se i po výletě relativně svěží. Kolo? Jasně! Vydali jsme se jen údolím, opět jsem svou nulovou fyzičku obhájila tím, že si nemusím nic dokazovat a v duchu mi ukápla slzička nad vlastní leností. "Ondro? Asi se ti vyfouklo kolo, to druhý." Dobrá věc, že domů to byly asi jen dva kiláky. Já radši pomalu jela vedle, než abych se musela chodidlem dotknout země. Od doby, co mi ukradli mé milované nike, musím si na každé túře aspoň trochu postěžovat, že ostatní boty jsou nepohodlné.


Jako rozumná věc, po odložení kol, se oběma jevilo jídlo ve zdejší restauraci. Omylem jsme vešli k Fritzlům, kde přes silné stěny neprošel ani signál. Graukäse se špeclema? Sem s tím. Jen co jsem dostala talíř, překřtila jsem šedý sýr na ponožkový. Olomoucké tvarůžky bledly závistí. Ten smrad mi depiloval knírek. Zažívala jsem těžkou kognitivní disonanci, chuťově to totiž bylo výborné. Bylo toho ale moc. Když jsem viděla, jak číšník vyhlásil slečnu u vedlejšího stolu, která nedojedla, a jak při další pochůzce nenechal bez komentáře, že to po ní dojedl táta, udělalo se mi v žaludku ještě trochu prostoru na pár špeclí. Jsem statečná, to sním, hlavně nepoutat pozornost. Zvítězil ale tradiční sýr z Zillertalu a číšník si za hlazení břicha pochvaloval, že jsem hodná, když jsem mu nechala, protože má stejně hlad. Vyvázla jsem z toho skoro bez újmy. Sýr se mi z pórů linul ještě několik dní. Zapadala jsem.

Původně se mi to mělo vejít do jednoho článku, ale vzpomněla jsem si, že lidi neradi čtou, takže radši dva krátké. Rádo se stalo.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 19. července 2018 v 15:36 | Reagovat

Fotky super. Taková dovča musela být fajn. :)

2 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 19. července 2018 v 15:47 | Reagovat

[1]: Souhlasím, Masterofexceptions!

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 19. července 2018 v 16:20 | Reagovat

Druhá fotka: Tak si představuju namalovaný kýč...:D

4 Černý Havran Černý Havran | Web | 20. července 2018 v 11:55 | Reagovat

Překrásné fotografie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama