Červenec 2018

Servus, dovolená!

24. července 2018 v 8:15 | Magda |  Výletnické deníky
Další den, už trochu unavení, jsme se vydali k největšímu vodopádu v Evropě. Tuto informaci jsem si neověřila, takže tomu slepě nevěřte. Kromě samotného vstupu se platilo i mýto a mám pocit, že jsme platili i za to, že jsme museli platit. Vodopád byl ale moc hezký. Naše výrazy při výstupu do kopce ne tak úplně. "Nemusím si nic dokazovat," prohodila jsem jako chabou výmluvu, že nahoře už stejně víc neuvidíme a otočili jsme se. Nahoru si to vyšlapovali tlustí lidé v městském oblečení, matky s kočárky, japonské důchodkyně. Všichni se tvářili, že to vůbec nic není. "Koukej po lidech, co sedí na lavičkách, to je víc uklidňující." Ano, ti se tvářili podobně jako já, svět byl v pořádku. Využila jsem půjčenou nepromokavou bundu aspoň tak, že jsem zalezla blíže k vodopádu, kam městští turisté kvůli zvýšené vlhkosti nechtěli. Kdybych si vzala i nepromokavé boty, mohla jsem se kochat déle.

Tohle je jen spodní část, ale možná lžu, radši se jeďte přesvědčit na vlastní oko.


Když měl Ondra už vyměněné obě duše (fakt jsem ráda, že nejezdí na tříkolce), bylo potřeba je vyzkoušet na rovince okolo přehrady. Pořád se mu totiž nespravily brzdy. Krásná rovná asfaltová cesta zmizela hned za zatáčkou a vystřídal ji kopec a štěrk. "A dopr…" Dlouhé stoupání následovalo prudké klesání. A pak znovu. Oživeníčko v podobě krav na cestě jsem po několika výhružných cedulích neocenila, ale byla jsem připravená kdykoliv použít svoji devětadvácu jaku zbraň. Každopádně mi tahle alpská rovinka dala fakt zabrat. Ale kýčovité výhledy to vynahradily.


Poslední den už se mi nechtělo nějak aktivně výletit, lanovkou jsme si vyjeli jen proto, že jsme mohli. Já uslyšela několik hromů, zatvářila jsem se tragicky a tak jsme po pár kilometrech zase jeli dolů. Zpět jsme to vzali přes město Gmunden, jehož název byl tak fascinující, že jsem tam musela jet. A byl opravdu zajímavý. Procházeli jsme se kolem jezera, já si vzala sluneční brýle, protože slunce pálilo dost přesvědčivě. Svoje dioptrické jsem si zahákla za výstřih. Trochu jsem se osvěžila ve vodě a když jsem odcházela, viděla jsem ve vodě záblesk. Hele brýle, třeba se mi budou hodit. No, hodily se mi moc, byly to totiž moje brýle.


Rozloučení s Gmundenem a pár hodin na cestě domů. Dlouhé trasy v autě s sebou nesou i dobrodružné močení na místech, kde byste močit nechtěli. Turecké záchody, záchody bez papíru, les, kde před vámi bylo již několik dalších rodin. Benzínky jsou proti tomu úplný ráj. A tak jsem oželela svá eura a šla si ulevit civilizovaně. U vchodu nikdo nebyl. A já měla v ruce jedno euro a po ruce žádnou kapsu. Oh wait, eurovka zmizela v podprsence. Když jsem vylezla z kabinky ven, už jsem viděla přesně, kam a komu se peníze dávají. "Ehm, asi bych měla zaplatit, že? Moment…" zašeptala jsem a mizela pomalu ven. A po chvíli jsem se vítězně vrátila i s mincí. Tak upřímně potěšeného člověka jsem dlouho neviděla. Možná byl víc potěšený, než kdybych to lovila z podprsenky přímo před ním. A tak nás i přes svůj rumunský vzhled neproklel, a ještě nám popřál šťastnou cestu. Možná jsem nám zachránila život, kdo ví.

A tady ještě automat na klobásy, který jsem zapomněla přiložit posledně.


Hory a kýč

19. července 2018 v 15:19 | Magda |  Výletnické deníky
Druhý den jsme dorazili do cílové destinace, do Tyrolska. Přes Innsbruck a Primark, ve kterém jsem chtěla jen kšiltovku proti alpskému slunci, ale odešla jsem s plnou taškou hrozně nezbytných věci, jsme se dostali do vesnice, kde byl náš airbnb příbytek. Ta se jmenovala Aschau, přejmenovala jsem ji na Arschau, němčináři možná ocení. I přes svou kompaktní velikost měla ale vše, co k životu potřebujete - třeba automat na klobásy. A večer hlasitou dechovku.

"Koupíme si sommerpass na lanovky, to vyjde levněji," oznámil mi Ondra za mého protestování, že to stejně nestihneme projezdit. O pár dní později jsem ale mohla prohlásit ženami oblíbené "Já jsem ti to říkala," což za těch 60 éček skoro i stálo. První den jsme lanovku využili. Jsme na dovolené, ne na závodu se svými egy, lezení do kopců nechme jiným dobrodruhům. A tak jsme si mohli užít 14 km příjemného výhledu a ostrého poledního slunce. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsem si zabalila mikinu a nepromokavou bundu. Co kdyby. Kdykoli teď ale potkám někoho, kdo má opálenou jen jednu polovinu těla, budu vědět, že šel Panoramaweg v Gerlosu. Na dvanáctém kilometru jsem ale kromě opálení měla i perfektní výslovnost pozdravu "Servus," který jsem pilovala, když mě nikdo neslyšel. Cítila jsem, že ještě pár dní a zatoužím po Lederhosen a vlastním kroji.

Tím, že jsme se ochudili o několik hodin stoupání, cítili jsme se i po výletě relativně svěží. Kolo? Jasně! Vydali jsme se jen údolím, opět jsem svou nulovou fyzičku obhájila tím, že si nemusím nic dokazovat a v duchu mi ukápla slzička nad vlastní leností. "Ondro? Asi se ti vyfouklo kolo, to druhý." Dobrá věc, že domů to byly asi jen dva kiláky. Já radši pomalu jela vedle, než abych se musela chodidlem dotknout země. Od doby, co mi ukradli mé milované nike, musím si na každé túře aspoň trochu postěžovat, že ostatní boty jsou nepohodlné.


Jako rozumná věc, po odložení kol, se oběma jevilo jídlo ve zdejší restauraci. Omylem jsme vešli k Fritzlům, kde přes silné stěny neprošel ani signál. Graukäse se špeclema? Sem s tím. Jen co jsem dostala talíř, překřtila jsem šedý sýr na ponožkový. Olomoucké tvarůžky bledly závistí. Ten smrad mi depiloval knírek. Zažívala jsem těžkou kognitivní disonanci, chuťově to totiž bylo výborné. Bylo toho ale moc. Když jsem viděla, jak číšník vyhlásil slečnu u vedlejšího stolu, která nedojedla, a jak při další pochůzce nenechal bez komentáře, že to po ní dojedl táta, udělalo se mi v žaludku ještě trochu prostoru na pár špeclí. Jsem statečná, to sním, hlavně nepoutat pozornost. Zvítězil ale tradiční sýr z Zillertalu a číšník si za hlazení břicha pochvaloval, že jsem hodná, když jsem mu nechala, protože má stejně hlad. Vyvázla jsem z toho skoro bez újmy. Sýr se mi z pórů linul ještě několik dní. Zapadala jsem.

Původně se mi to mělo vejít do jednoho článku, ale vzpomněla jsem si, že lidi neradi čtou, takže radši dva krátké. Rádo se stalo.


Z Říše do Říše

5. července 2018 v 12:12 | Magda |  Výletnické deníky
Kufr, zmatek, kontrola počasí. Šest až deset? No to ne, nikam nejedu. Půjčuju si oblečení, které přežilo islandské počasí a nějak to zvládnu. Balíme věci, letní i podzimní. A balíme kola, věci na turistiku, věci do civilizace. Oh fuck, asi to chtělo větší kufr.

"Nebrzdí mi kolo."
"Děláš si ze mě pr…?

Opakovaným mačkáním brzdy se z nebrzdícího kola stalo kolo vhodné do mírného terénu. Alpy, buďte placaté, ono to nějak půjde.

Po pár hodinách cesty se z kufru transporteru ozvalo psssssssssssssssss. "Co to dopr… je?" "Asi kolo." Máme náhradní duše, tak aspoň něco. "Musím zastavit, nefunguje turbo." Ani se neznepokojuju. Půjčit si auto, které je velké, je super. Půjčit si auto, které je velké a má před servisem, je trochu horší. "Hele, nemusím držet volant," říkám, zatímco jedeme do docela prudké zatáčky. Hledání optimálního rádiusu, při kterém můžeme pustit volant, se stává zábavou na dlouhé cesty. Při mírných zatáčkách doprava se ovšem musí točit volantem na druhou stranu. Pohodlí a bezpečí na prvním místě.


První zastávka Mnichov. Dál se dohodneme. Vybrala jsem hotel, který byl nejlevnější. Ale cena nebyla to, co mě přesvědčilo. Must have nutkání jsem pocítila z fotek, kde jsem viděla sprchový kout hned vedle postele. Jsme designový hotel, hlásal popisek. Věděla jsem, že tohle nemůže být krok vedle. Check in, výměna klíčů za údaje. Bloudění nekonečnou chodbou a hledání čísla 144. "Hele, ta karta tam nejde zasunout." Do jiných dveří šla, ale samozřejmě bez kýženého efektu otevřeného pokoje. "Není to 199?" Prošli jsme se na druhou stranu nekonečné chodby. Nebylo žádné číslo 199. "Co 149?" Běžíme zpět k původnímu pokoji a hledáme sto čtyřicet devítku. "Erm, 146, 147, 150, cože?" A tak Ondra jde zpět na recepci a hodlá zjistit, kde je chyba. "Prý nám dali bílou kartu, tady má být černá." Myslela jsem, že tohle rozdělování už mají za sebou. Kompletní výlet do minulosti byla sprcha, vedle které vedly ze zdi trubky. "Prosím, že jdou otevřít okna, začínám mít obavy."


Hotel navrhnul takový Babica architektury. Když nemáš nápad, dej tam sloup. A tak byl pokoj plný zbytečných prvků a to, co mělo fungovat, trochu pokulhávalo. Sprcha nebyla vyspádovaná, a hadice vedla tak šikovně, že jsem neuváženým pohybem vodu buď vypnula, nebo se opařila. Tím mi zkazili radost z dělání obtisků různých částí těla na sklo, abych skrz ně mohla mávat Ondrovi.

Spánek nám narušilo několik komárů, jinak tam byl dokonalý klid. Ráno, při čištění zubů, jsem zahlídla jednoho z kazičů spánku. Ručníkem jsem se po něm ohnala a v tu chvíli jsem si spojila Ondrovo konstatování, že je celý poštípaný se skutečností, že ta krev se jen tak nevypaří. "Erm, myslíš, že mi to můžou strhnout z karty?" "Nemůžou," a flákl komára na stropě. "Hele, já to zkusím trochu setřít," a vyrobila jsem něco, co vypadalo jako slavná, španělskou babičkou restaurovaná, freska Ježíše. No nic.


Kýčovité fotky z rakouských Alp v dalším článku.