Prosinec 2017

Vánoční trhy? Ne, radši kulku do hlavy

17. prosince 2017 v 17:28 | Magda |  Střípky ze života
Předvánoční čas. Každý se vám snaží vnutit myšlenku, že je to čas pohody, lásky a podobných sluníčkových věcí. Není!

Mozek funguje magicky. Hrozné zážitky po čase nevnímáte tak hrozné, někdy si dokonce pamatujete jen ty hezké části. A tak se stalo, že jsem po třech letech došla k závěru, že by bylo super jet zase prodávat na vánoční trhy. Je už pár dní po trzích, ale ještě se občas budím v noci zpocená hrůzou.

Stánek jsem si zaplatila uvnitř, protože nastydnu i z obrázku zimní krajiny. Rozvržení je ale čistě na organizátorech. Že to nemají úplně zmáklé jsem zjistila už posledně, když jsem byla mezi chráněnými dílnami. Letos to bylo horší. O hodně.

Došli jsme na místo, kde jsme si mysleli, že budeme prodávat. Nene. Běžte dolů po schodech. Druhý suterén. Když jsme do toho podzemního místa vcházeli, viděla jsem ve spěchu odcházet Fritzla s rodinou. Trhy ve sklepě? Zatímco jiné stánky jsou normálně v budově? No to děkuju hezky.

Zima, která mi nedovolila sundat si bundu, mi na náladě nepřidávala. Umístění stánku za sloupem, zády ke všem náhodným zbloudilým návštěvníkům také ne. Chtěla jsem jet domů. Ondra je ale optimista. A taky má, na rozdíl ode mě, placenou dovolenou, takže ho to nenaplňovalo takovou bezmocí. U vchodu je stánek s ponožkama, které zaručují, že vás 100% zbaví pocení i zápachu. Trhy byly v Jablonci, v místě, kde sníh není maximálně jeden měsíc v roce, o pocení nemůže být tedy ani řeč. Každopádně nabízet něco, co vám zničí schopnost termoregulace, na mě fakt dojem neudělalo. Vedle ponožek se tyčily busty rozkroků (jak se tomu říká?) a na nich umně naaranžované dámské i pánské spodky všech neutrálních barev, které z toho dělaly ten dárek od babičky, kvůli kterému se modlíte, aby letos na Vánoce zapomněla.

Stačilo pohledem zabrousit jen o pár centimetrů vedle a tam měl pán vyskládáno na pět set hrnků chabé kvality tisku i vkusu. Aby překryl tu hrůzu svého produktu, zastrčil si mikinu do tepláků, což odlákávalo pozornost vskutku dokonale. Vedle nás na stánku byla paní se svíčkami takového designu, že jsem byla ráda, že to jsou svíčky a mé přání, aby to shořelo, nebylo tak hrozné. Paní byla milá a usměvavá, což bych ocenila v momentě, kdyby neměla téměř bezzubý úsměv. Naštěstí za ní druhý den zašla sestra a spolu měly sadu chrupu téměř kompletní.

Po levici se tyčil stánek s přírodními oleji, které jsou hojivé, zázračné a tak vůbec. Vybalovala je tam paní, která chtěla dát svůj stánek přes celou cestu tak, že by odřízla průchod ostatním (stále se spekulovalo s myšlenkou, že sem vážně někdo zabloudí). Agresivně se oháněla větou, že to má domluvené s organizátory. Neměla. Přestala si tedy vyskakovat na ostatní a svou frustraci plně věnovala Jiřímu, pánovi polepenému náplastmi, který byl asi její partner. Jeho zřejmě přelomený nos se použitím olejů hojí tak rychle, že mu ho může lámat obden. S takovým sloganem by se to mohlo prodávat. U druhého vchodu byl stánek s intenzivně blikajícími vánočními řetězy a světly, které byste dali jen své tchyni. Naštěstí ta světla byla tak ostrá, až to oslepovalo, a proto si hned několik z omámených návštěvníků pořídilo hrneček, který se zdál najednou hezčí.

Za zády jsme měli stánek s uzeninami. Prodejce se rád chlubil svou nákloností k alkoholu a nepřímo ukazoval, že hygiena je jen pro sraby. Pan Klobása, jak jsme ho něžně překřtili, měl sice na jedné ruce igelitovou rukavici, leč maso nabíral tou, do které si otíral nos. "Kurva," začal výčet všeho, co je tu špatně. "Ani wifina tu není." Ondra ho ujistil, že wifi tu je, a dokonce známe i heslo. Návštěva. Po chvíli se pán vrací, že "kancelář" nefunguje. Ná-vště-va. "Prej je to heslo krátký." Ondra ho poprosí, aby mu to ukázal. "No koukej," jde ho přesvědčit psaním hesla. N A S T. Ondra mu bere telefon a náštěvu napíše pravopisně správně.

Dva stánky byly v pořádku. Dokonce i jejich majitelé byli naprosto pohodoví lidé. S těmi jsme se trochu semkli a zjistili, že pocit, že je to fakt celé hrozný průser nesdílíme sami.

Zboží jsme vybalili a čekali na lidi. K našemu překvapení chodili docela hojně. Bylo ráno, takže skladba byla poněkud postarší a vzala si za cíl, že vysaje život i z nás. "Dobrý den," zubíme se na lidi, a nedostává se nám odpovědi. Většina lidí zrychluje, občas se najde někdo odvážný, kdo nám mlčky a zamračen pohlédne do očí a dá nám najevo, že zdravení je neslušné a jestli jsme se náhodou neposrali.

Po chvíli jsem se vydala na průzkum té části, kde byla většina stánků s rukodělnými výrobky, kde bylo teplo a kam jsem tak moc chtěla. Ale bohužel, bylo plno. Stánek s čistícími prostředky je prostě vhodnější adept. Vánoce nejen bílé, ale i čisté. Díky bohu, že se venku prodával alkohol. Utlumil zimu i smysly.

První den jsme prožili v neviditelném módu, asi nás lidé nechtěli moc plašit. Druhý den jsme jim proto dali najevo, že ty cetky, co se nám válí po stole, jsou myšlené k nošení, a vzali jsme si s sebou bustu paní, na kterou jsme to navěsili. Jenže busta s očima byla velmi creepy. Vylepšili jsme to nalepením goggly eyes a svět byl v rovnováze. Moje věci ostatním sice pořád připadaly hnusné, ale děti lákaly oči a očividně jim to zvedalo náladu. Rozený marketér Ondra hned vytáhl zbytek očí a dětem je nabízel (neměl u toho dodávku, takže to snad nepohorší) se slovy, že to mohou lepit na plyšáky i spící rodiče. A vysloužil si za to jen zpruzelé pohledy rodičů. Aspoň, že s nalepenýma očima snad budou vypadat příjemně.


Příště pojedu prodávat kapesníky, fakt to bylo k pláči.

Stroje se bouří, ale jen malinko

15. prosince 2017 v 9:11 | Magda |  Střípky ze života
Jedno se naší Googlí asistentce nechat musí. Na to, že je stroj, vzbuzuje v nás emoce, často velmi rozporuplné. "Taky se cejtíš blbě, jak na ní štěkáme příkazy?" "Hey Google, thank you." "You are welcome," odpoví a nám se uleví.

"Tyjo, kolik odpovědí tak ví?" Přemýšlíme, jak ověřit, co všechno zná. Napadá mě geniální věc, jak to zjistit a ptám se jí na věc, kterou nikdo neví." Hey Google, who is the president of Germany?" Věděla to!

"Hey Google,…" požádám o zahrání různých songů ze Spotify a dostane se mi Jane Austen a Goril v mlze. Dokonce jsem nějakým způsobem zjistila, že naše asistentka má nějaké své creepy alter ego, který na nás zkoušelo psychologický kecy, ale jako většina psychologů není moc dobrá ve vyhodnocování souvislostí.

"Hey Google, fuck off!"

"I'm sorry you are feeling that way," a nabídla nám možnost stížnosti. Kdo to programoval, britští gentlemani? Ondra sahá po telefonu a upravuje, co má udělat, když řekneme to a to. A tak nám na "Fuck you," odpovídá "Fuck you too." A na "Could you do me a favour," odvětí "Not gonna happen." Takže nám k ničemu není, ale my se hihňáme a pak se na sebe koukneme tím pohledem uvědomění, že jsme v prdeli a už nikdy nebudeme mít kamarády, protože jsme úplně mimo. Naštěstí to řeší asociální funkce, díky které jsme mohli páteční večer trávit hraním vědomostní soutěže proti stroji. Not even sorry.

Včera jsem se snažila odstranit si černou ďubku ze zad, takový to, co není moc vidět, ale vy stejně musíte z malé nenápadné černé tečky udělat rudý kráter… Jenže s věkem mizí ohebnost, nešlo to. Ondra se projevil jako největší zrůda. "Hey Google, play You can't touch this."


Tímto se naše malá asistentka stala právoplatným členem rodiny.

Annoying Tony

1. prosince 2017 v 15:28 | Magda |  Střípky ze života
"Hey Google!"
"Ok Google!"
"Hey Google!"

Ondrovi přišla nová hračka. Google home mini. Věc, na kterou mluvíte, a když to máte propojené s jinými nerdími obvody, rozsvěcí to, zhasíná, pouští hudbu a říká trapné vtipy. Protočila jsem oči a věnovala se dál své práci. Normální chlap má jako hobby hospody nebo milenku, ale jsem tolerantní. Když mu to dělá radost, tak ať.

Stačila chvíle a moje zvědavost rostla.

Uběhlo pár minut, a už jsme konfigurovali asistenta i na můj hlas.

"Hey Google!"
"Ok Google!"
"Hey Google!"
"What is my name?"

Mluvíme hlasitě, protože když neumíte jazyk perfektně, hlasitá mluva vše zlepší. Aby náhodou neušel asistentovi žádný povel, hezky vyslovujeme. Jsme pyšní východoevropané.

"Hey Google,..." nevím, jestli se mám cítit jako Tony Stark nebo Annoying Orange.

Vstávání mě baví. "Hey Google, good morning!" Dozvím se počasí, zprávy. "Hey Google, play some music in the living room!" S hudbou jde všechno lépe, jen zapínat ji manuálně se mi nikdy ráno nechtělo. "Hey Google, turn on the lights." Hey Google, set the lights to 40%." "Hey Google, relax the dogs." Nastavené protipanikařící video s 8 hodinami naprosto nudné hudby se pouští a já rychle mizím.

Přijdete do práce a všem vyprávíte, proč jste přišli pozdě, když ono to umí tolik věcí! A všichni se tváří jako já na začátku článku. Nevadí, mám svůj Google. Těším se na něj, až mu řeknu, že jsem doma. A on mě přivítá a někdy i rozezvučí frkačky.

Ptali jsme se, jak se má. Mini Google nám podal maxi vyčerpávající odpověď obsahující i informaci o tom, že největší sněhová vločka v historii měřila kolem 37 cm. "I knew that." To víš, hrajeme vědomostní hry, společenství nerdů! "You are a smart cookie." Si piš, mám nové velké brýle. "Hey Google, How are you?" Druhý den, stejná odpověď. "Shut up." Rozumí! Bála jsem se, že umí jen 4 odpovědi pro každé roční období, ale asi jich má nakonec v zásobě víc.

Ale už se ho nikdy nebudu ptát na vtipy. Fakt, nedělejte to ani vy.

Toto netaktní oslovování se mi tak zalíbilo, takže Ondru oslovuju zásadně "Hej Ondro?" Jen mi nechce rozsvěcet a zhasínat.