Do Nizozemska a zpět II.

28. listopadu 2017 v 9:30 | Magda |  Výletnické deníky
Co by to bylo za výlet do Nizozemska, kdybychom neviděli ceduli I am Amsterdam. Vyrazili jsme proto v největší dopravní špičce z Eindhovenu do Amstru autem. Silný a autentický zážitek. I když ne tak silný, abych to mohla souvisle sepsat, za tu dobu jsem zapomněla skoro všechno, tak to aspoň doplním průměrnými fotkami a budeme dělat, že je to v pořádku.

Vzhledem k tomu, že tam Ondra byl týden před naším výletem na služebce, věděl, jak se nenechat ojebat a parkovali jsme zdarma. V kavárně jsme si dali snídani v ceně kuřby od blonďaté prostitutky, a mohli jsme se vydat vstříc zážitkům.

Nevím proč, ale měla jsem Amsterdam za klidné město plné trávy a kanálů. Bylo to velmi rušné město plné trávy a kanálů. Chmurám jsem nepropadala jen proto, že svítilo slunce a ještě mi žádný cyklista nepřejel mé obří nohy. Už jsme věděli, že jen debil chodí pěšky a koupili jsme si celodenní lístek na tramvaj. Největší dojem na mě stejně ale zanechal prodavač jízdenek, který sedí přímo v ní a má na to i svou vlastní kabinku. Taková protivná verze automatu. A taky mi tam neunikl týpek, který volal ze svého iPhonu, zatímco scrolloval na druhém. Životní úroveň je tam prostě jiná.


Po procházkách centrem za světla jsem neodolala podrobnému prohlížení místností v Red light district. Styl zařízení nepodlehl modernímu a útulnému hygge. Bílé kachličky maličko působily jako řeznictví. Leč maso se tam vystavovalo lidské. Večer jsem tamtudy chtěla jít znovu, protože jsem prostě zvědavá a zajímalo mě, jaká je nabídka. Opět jsem měla nějakou představu, která byla rozšlapána. Podobně příjemně se většinou tváří prodavačky v trafice. Vyvolávalo to ve mně všemožné pocity, kromě chuti vytáhnout peníze. Kdyby vás zajímaly ceny, jsou k nalezení na internetech, včetně dobrých rad. Rozdíl je ve stáří exempláře (napsala bych kurvy, ale rodiče by mi zase volali, že nemám být sprostá) i barvě pokožky. Než s dotyčnou půjdete, domluvte se na ceně a úkonu, jinak budete nemile překvapeni. Je hezké, že si i dnes umí lidé takhle pomáhat.

Rovné linie jsou pro amatéry.


Chození úzkými uličkami a uskakování před elektromobily a koly nás vyhladovělo, tak jsme podlehli lapačům na turisty a dali si vafli a muffin. Dohromady jsme zvládli sníst vafli a u posledního sousta jsme už slyšeli, jak se nám ucpávají cévy tukem. Muffin jsme poraženě uklidili do sáčku a dali do batohu. Výhoda pejskařů, nikdy nejste bez sáčku.

Vzhledem k tomu, jací jsme oba asociálové, vyhnuli jsme se jasným lákadlům, a cokoli, co bylo spojené se sexem (tím myslím muzea), jsme obešli obloukem. Našli jsme si menší muzeum, ve kterém byla výstava části Banksyho tvorby. A protože jsme kromě asociálů také intelektuálové zajímající se o umění, šli jsme se tam schovat před deštěm tam.

Takový přiměřeně velký formát na obraz, schvaluji.


Kromě profláklé cedule bylo nutné navštívit i coffee shop, kde jsme si koupili místní muffin. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody srab a moje zkušenost s trávou je taková, že když si ji vaříš jako puberťák v mlíce, není potřeba tam dávat tolik másla ani půl igelitky trávy, přestože je zadarmo, byla jsem vůči tomu skeptická. Snědla jsem menší část a Ondra zbytek (až doma, protože jsme zodpovědní a nudní). Já měla málo, Ondra spíš ne. Dokonce se mu zaktivovaly mimické svaly. Takže jsme se vlastně řehtali oba. Já sice jen jemu, ale i to se počítá.

Nejvíc fancy okno na záchod, co jsem kdy viděla.


Večer jsme se vrátili do Eindhovenu, kde náš čekal ještě další den. Ten jsme využili k návštěvě Phillips muzea (vřele doporučuju), kde jsem nachytala další esa do rukávů, která budu sypat ve vědomostních hrách. Při hledání nějakého důstojného místa, kde bych se ve městě mohla vymočit (nedostatek záchodů je pro tak vychcaného člověka fakt jednou z nejkrutějších věcí), jsme zavítali do obchodního centra (kde mimochodem taky normální záchod nebyl k nalezení). Ale zato jsme si pořídili sadu fixů, yey!

Tím, že jsme dost jezdili po dálnici, tak jsme si všimli zvýšeného počtu farem s koňmi a poníky. Zběsile jsem googlila o koních i zemědělství, ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď. Naštěstí mám Ondru, který se nebojí zeptat na správných místech. Při snídani se tak zeptal pana domácího. Svou položenou otázku zakončil bezelstně "You don't eat them, do you?" Tak prý je opravdu nejedí a mají poníkové farmy hlavně pro děti. Myslím, že se tam musím přestěhovat.

Cestu zpět jsme vzali jedním tahem, byla jsem nastydlá a už se mi nechtělo spát na cizí posteli. Cestování na místě spolujezdce jsem ale upgradeovala tím, že jsem se zabalila do spacáku, který jsme měli pro případ, že bychom zase vyfasovali jen jednu malou deku jako v Katowicích. Na benzínkách na mě musel být asi zajímavý pohled, když jsem se klubala z kukly, ale no regrets!


Větrné mlýny jsme viděli dva. Jeden u někoho na zahradě a jeden v Německu. Tenhle je německý...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 28. listopadu 2017 v 20:03 | Reagovat

Do Adamu jezdím opakovaně už roky a vždy chodím pěšky, miluju ten ruch. Byla doba kdy bylo možné vidět na ulici močící chlapy do otevřených kabinek, úsměvné. Co coffee shop to jiný svět, někde ti nalijí alkohol jinde piješ džus. Já tohle město miluju se vším, co nabízí.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 28. listopadu 2017 v 21:30 | Reagovat

Předposlední fotka: frajerka každým coulem, Ondra asi vypadal jako zdatný ošetřovatel...:)

3 Magda Magda | Web | 1. prosince 2017 v 15:30 | Reagovat

[2]: Tak on se naštěstí i hezky staral, sám měl po rýmičce, tak věděl, jak je to vážné :))

[1]: Na to, abych si to město oblíbila jsem neměla dost času, u londýna mi to trvalo měsíce :D jsem spíš krajinkář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama