Listopad 2017

Do Nizozemska a zpět II.

28. listopadu 2017 v 9:30 | Magda |  Výletnické deníky
Co by to bylo za výlet do Nizozemska, kdybychom neviděli ceduli I am Amsterdam. Vyrazili jsme proto v největší dopravní špičce z Eindhovenu do Amstru autem. Silný a autentický zážitek. I když ne tak silný, abych to mohla souvisle sepsat, za tu dobu jsem zapomněla skoro všechno, tak to aspoň doplním průměrnými fotkami a budeme dělat, že je to v pořádku.

Vzhledem k tomu, že tam Ondra byl týden před naším výletem na služebce, věděl, jak se nenechat ojebat a parkovali jsme zdarma. V kavárně jsme si dali snídani v ceně kuřby od blonďaté prostitutky, a mohli jsme se vydat vstříc zážitkům.

Nevím proč, ale měla jsem Amsterdam za klidné město plné trávy a kanálů. Bylo to velmi rušné město plné trávy a kanálů. Chmurám jsem nepropadala jen proto, že svítilo slunce a ještě mi žádný cyklista nepřejel mé obří nohy. Už jsme věděli, že jen debil chodí pěšky a koupili jsme si celodenní lístek na tramvaj. Největší dojem na mě stejně ale zanechal prodavač jízdenek, který sedí přímo v ní a má na to i svou vlastní kabinku. Taková protivná verze automatu. A taky mi tam neunikl týpek, který volal ze svého iPhonu, zatímco scrolloval na druhém. Životní úroveň je tam prostě jiná.


Po procházkách centrem za světla jsem neodolala podrobnému prohlížení místností v Red light district. Styl zařízení nepodlehl modernímu a útulnému hygge. Bílé kachličky maličko působily jako řeznictví. Leč maso se tam vystavovalo lidské. Večer jsem tamtudy chtěla jít znovu, protože jsem prostě zvědavá a zajímalo mě, jaká je nabídka. Opět jsem měla nějakou představu, která byla rozšlapána. Podobně příjemně se většinou tváří prodavačky v trafice. Vyvolávalo to ve mně všemožné pocity, kromě chuti vytáhnout peníze. Kdyby vás zajímaly ceny, jsou k nalezení na internetech, včetně dobrých rad. Rozdíl je ve stáří exempláře (napsala bych kurvy, ale rodiče by mi zase volali, že nemám být sprostá) i barvě pokožky. Než s dotyčnou půjdete, domluvte se na ceně a úkonu, jinak budete nemile překvapeni. Je hezké, že si i dnes umí lidé takhle pomáhat.

Rovné linie jsou pro amatéry.


Chození úzkými uličkami a uskakování před elektromobily a koly nás vyhladovělo, tak jsme podlehli lapačům na turisty a dali si vafli a muffin. Dohromady jsme zvládli sníst vafli a u posledního sousta jsme už slyšeli, jak se nám ucpávají cévy tukem. Muffin jsme poraženě uklidili do sáčku a dali do batohu. Výhoda pejskařů, nikdy nejste bez sáčku.

Vzhledem k tomu, jací jsme oba asociálové, vyhnuli jsme se jasným lákadlům, a cokoli, co bylo spojené se sexem (tím myslím muzea), jsme obešli obloukem. Našli jsme si menší muzeum, ve kterém byla výstava části Banksyho tvorby. A protože jsme kromě asociálů také intelektuálové zajímající se o umění, šli jsme se tam schovat před deštěm tam.

Takový přiměřeně velký formát na obraz, schvaluji.


Kromě profláklé cedule bylo nutné navštívit i coffee shop, kde jsme si koupili místní muffin. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody srab a moje zkušenost s trávou je taková, že když si ji vaříš jako puberťák v mlíce, není potřeba tam dávat tolik másla ani půl igelitky trávy, přestože je zadarmo, byla jsem vůči tomu skeptická. Snědla jsem menší část a Ondra zbytek (až doma, protože jsme zodpovědní a nudní). Já měla málo, Ondra spíš ne. Dokonce se mu zaktivovaly mimické svaly. Takže jsme se vlastně řehtali oba. Já sice jen jemu, ale i to se počítá.

Nejvíc fancy okno na záchod, co jsem kdy viděla.


Večer jsme se vrátili do Eindhovenu, kde náš čekal ještě další den. Ten jsme využili k návštěvě Phillips muzea (vřele doporučuju), kde jsem nachytala další esa do rukávů, která budu sypat ve vědomostních hrách. Při hledání nějakého důstojného místa, kde bych se ve městě mohla vymočit (nedostatek záchodů je pro tak vychcaného člověka fakt jednou z nejkrutějších věcí), jsme zavítali do obchodního centra (kde mimochodem taky normální záchod nebyl k nalezení). Ale zato jsme si pořídili sadu fixů, yey!

Tím, že jsme dost jezdili po dálnici, tak jsme si všimli zvýšeného počtu farem s koňmi a poníky. Zběsile jsem googlila o koních i zemědělství, ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď. Naštěstí mám Ondru, který se nebojí zeptat na správných místech. Při snídani se tak zeptal pana domácího. Svou položenou otázku zakončil bezelstně "You don't eat them, do you?" Tak prý je opravdu nejedí a mají poníkové farmy hlavně pro děti. Myslím, že se tam musím přestěhovat.

Cestu zpět jsme vzali jedním tahem, byla jsem nastydlá a už se mi nechtělo spát na cizí posteli. Cestování na místě spolujezdce jsem ale upgradeovala tím, že jsem se zabalila do spacáku, který jsme měli pro případ, že bychom zase vyfasovali jen jednu malou deku jako v Katowicích. Na benzínkách na mě musel být asi zajímavý pohled, když jsem se klubala z kukly, ale no regrets!


Větrné mlýny jsme viděli dva. Jeden u někoho na zahradě a jeden v Německu. Tenhle je německý...


Do Nizozemska a zpět

21. listopadu 2017 v 11:06 | Magda |  Výletnické deníky
Když máte hodně práce, naplánujte si výlet do cizí země, abyste měli hodně práce, která je hodně daleko. Chtěla jsem se podívat do Brugg, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem chudá a zvolili jsme lowcost verzi výletu autem s přespáváním u lidí doma. Spousta nepohodlí a autentických zážitků za přiměřenou cenu.

Cíl byl Nizozemsko. Ano, Nizozemsko, ne Holandsko (i když to pak také), ani Nizozemí. Když sedím x hodin v autě, mám takový neduh - hodně přemýšlím a hodně googlím. A pak jsem přemoudřelá a opravuji ostatní. Naštěstí pro okolí většinu mouder zapomenu.

První část výletu jsem si odřídila sama. (Tady čekám na slova uznání.) Jsem řidičem proti své vůli, ale když už jsem si pro tu blbou kartičku tolik vytrpěla, týrá mě Ondra moc rád touto povinností. Poprvé za celou dobu, co máme volvo, mi nebyla na dálnici zima. Měla jsem za to, že je to tím, že žhnu soustředěním a občas hýbu nohama. Vzhledem k modravé barvě spolusedícího Ondry jsem se později dovtípila, že možná bude problém jen se stranou spolujezdce. Netopící topení a utrhlá izolace, nemilé. Ale ani to mě neodradilo od následné výměny kormidla. S lehce namrzlým knírem jsem se mohla po zbytek cesty kochat okolím a googlit nepodstatné věci.

Počasí totiž kochání vyloženě přálo.


První noc jsme trávili v Magdeburgu. Ne, že bych věděla, co je tam zajímavého, ale když už mám své město... znáte to. Ubytování jsme byli klasicky přes Airbnb. Pension Cremeweiß sice znělo jako něco z porna, ale nakonec se to blížilo spíš grotesce. Linie v pokoji byly hodně surrealistické. Pravý úhel byste při sebelepší vůli nenašli. A dřez v kuchyni také ne. Paní domácí nám nabídla domácí koláč, džem i čaj. Milé, pomysleli jsme si, než nám řekla, kde je kasička. Na všech věcech byla cenovka. Na Airbnb byla krátce, něco mi říká, že nebude patřit mezi oblíbené. Ještě nás stihla provést svým obchůdkem plným cetek klasicky německého nevkusu. Uznale jsem pokývala hlavou a chtěla se vytratit. "Nechcete si něco koupit?" Rozhodně nechceme. Zbytek pobytu jsem projistotu vytěsnila do skrytých zákoutí mozku, někam k traumatům z toho, jak mě jako malého chlapce stříhala mamka a k referátům přednášeným před celou třídou.

Magdeburg jsme nestihli za světla. Památky, kromě této, neměli osvětlené. Zato měli osvětlené stromy bez listí. #hipster


Druhý den jsme jeli na další ubytování, kde jsme se chystali pobýt celkem tři noci. Doufali jsme, že to bude aspoň o trošku lepší. Baráček na okraji Eindhovenu byl ovšem skoro zhmotněným snem. Naši domácí byli milí, nápomocní a pokoj neměl chybu ani kasičku. Ráno nám za malý (a předem jasně daný) příplatek připravili snídani. Na to, že jsem vždycky bojovala spíš s nízkou váhou, jsem se vyžrala o dvě kila (možná na tom taky nesl podíl fakt, že levněji si seženete kurvu než jídlo v restauraci a jistil nás proto mekáč, ale to jsou jen spekulace). Toastový chleba, marmelády (jakože ty pravé, z citrusů, to, co není z citrusů je džem; to vím ze školy, ne z googlu), luxusní starý sýr a "zult". Zult je sulc. A byl nám podán jako specialita jejich země. Byla jsem na vážkách a hledala v každém zákoutí internetu, odkud vlastně tato prasárna pochází. Je to Británie, vážení, ani Česko, ani Nizozemsko.

De Blob. Jako fakt.


Přestože na mě většina Nizozemců působila mimořádně vstřícně a vzdělaně, mizel tento rys, jakmile se posadili za volant. Všimli jste si na semaforech oranžové barvy? Praktická, že ano, Díky oranžové máte čas zařadit rychlost a když skočí zelená, už jedete. No, tak oranžová tam není. Nejsem mistr závodních rozjezdů, bylo to oceněno klaksonem. Mají i další krajové speciality. Mimořádně dlouhé odbočovací pruhy. A my zas měli GPS s mimořádně dlouhou reakční dobou. Aktualizovala se srdnatě, leč asi s půlminutovým zpožděním, nikdy se nám nepovedlo odbočit včas. Protože když se nezařadíš dobře hned, nemáš už šanci. A opět budeš oceněn klaksonem. Jo, a všude jsou cyklisti. Tak nějak si představuju peklo pro každého řidiče, plno cyklistů s absolutní předností a totální ignorací předpisů. Houfy frčících cyklistů, mezi kterýma mohou naprosto legálně jezdit i skútry. A to vše v jednom pruhu, který musíte překonat, než budete dávat ještě přednost autům. Najednou už se nebojím jet po Praze, Praha a její řidiči jsou zlatí, fakt! I zen otrlého řidiče Ondry byl lehce narušen.

De blob za tmy a unavené lampy. Jako fakt.


Jak poznáte turistu? Půjde pěšky. Ten naivní hlupák bude hýbat nohama po zemi! Když jsme se rozhodli jít pěšky z centra Eindhovenu na pokoj, který byl pouhých 6 km, vzpomněla jsem si na Ziburu a jeho cestování po čínské dálnici. Auta mají své pruhy, autobus má svůj vyhrazený pruh, cyklisti mají pruh po každém okraji silnice. A chodci? Ti mají smůlu. Jsou místa, kde prostě nepočítají s tím, že někdo půjde pěšky. Tak jsme, nevybaveni kolem ani odrazkami, šli jako největší rebelové po okraji cyklostezky. Už jsem jen čekala, až na nás někdo zavolá policii. "Dvě podezřelé osoby se pohybují po okraji města pěšky, opakuji, PĚŠKY!"

Zbytek výletu rozeberu v druhém článku. Předtím se vás ale zeptám. Věděli jste, že Nizozemci jsou nejvyšším národem? S svými 180 cm jsem si připadala skoro až drobná. Blbé je, že vyrostli během krátké doby, takže většina koupelen má umyvadla a záchody pro panenky, ne pro lidi, co mají skoro dva metry.

Guerilla knitting. Zima bude letos tuhá.


Ale víte, co bylo nejtěžší? Dostat se přes značně znepokojené psy, fakt nás nechtěli pustit!