Srpen 2017

Óda na tenisky

27. srpna 2017 v 19:27 | Magda |  Střípky ze života
Každý je osobnost. Prosaď svou jedinečnost. Bla bla bla. Podobné věci slýcháme a čteme na každém kroku. Někdo by tu individualitu měl ale trochu zdůraznit i návrhářům oděvů.

Celý život mi činilo problém sehnat boty na své nohy. Pravda, spousta fetišistů mi nabízela výdělek za to, že po nich a jejich partiích budu dupat svou nohou, na kterou ani v zimě nepotřebuju do hlubokého sněhu sněžnice, přesto jsem tu velikost nikdy nevnímala jako výhodu. A nevnímám ji tak ani dnes.

Projděte si oddělení obuvi a najděte si mezi vystavenými botami pár, který vás nadchne. A pak ten samý pár najděte ve velikosti 42. Září na vás nápis XXL? Pravděpodobně ne. Když se zadaří, vytáhněte ty rozkošné boty a prohlédněte si je. Kde se před vámi najednou vzaly ty neforemné lodě, které by převezly desítky uprchlíků do bezpečí? Máte chuť se do boty schoulit a plakat.

Sehnat boty, které jsou v mé velikosti na délku, není ale ten největší problém. Ten opravdový boj nastává v momentě, kdy chcete najít botu, která se vám nesnaží z příčné klenby udělat klenbu.zip. Klínek pro pohodlnější chůzi? Jako nevím, v čem by to mělo pomáhat, moje postavení kyčlí je docela spokojené, když mám nohy na zemi rovně. A je mi jedno, že to nevypadá dost nadčasově. Odpružení? Ne děkuji, já umím chodit tak, aby moje nohy zvládaly odpružit samy. Design těla se mi zdá docela rozumný, ráda využívám jeho funkcí.

Věřte nebo ne, na prahu dvacítky jsem sehnala boty, které mi vyhovovaly ve všech směrech. A milovala je naprosto nepodmíněně. Obyčejné pánské hadrové najky za devět stovek. Po několika letech a stovkách kilometrů jsem jim zamávala a vyměnila je za stejný model. Měla jsem je další roky a nosila jsem je ještě teď. Trochu rozdrbané, ale podrážka naprosto v pořádku a bolest zad se nedostavila ani po dlouhých túrách. Sháněla jsem za ně už před nějakou dobou náhradu, ale tento model se už nevyrábí.

A proč o tom vlastně píšu? Byly mi ukradeny. Máme boty v botníku před vchodem do bytu. Má to tak každý druhý. Kdyby mi nezmizely ještě jedny nové boty, měla bych podezření, že bakterie v nich prostě začaly žít svůj vlastní život a usoudily, že je čas se osamostatnit a odešly samy. Každý víkend nám chodbu uklízí úklidová firma, tak jsem myslela, že to tentokrát vzali s úklidem trochu moc poctivě, ale nakonec to vypadá, že někdo vypáčil dveře a opravdu sebral jen moje dvoje boty. Uznávám, že to mě udivilo asi ještě o chlup víc, než když nám loni ukradli auto.



404 IQ not found

25. srpna 2017 v 16:24 | Magda |  Psí deníky
Psí hřiště, oplocený kus pozemku s několika překážkami pro vyblbnutí psů. Skvělá věc! Má ale i své stinné stránky, chodí na něj lidé.

Nejvíce mi utkvěla paní s bulteriérem. Postarší, a ne příliš sympaticky vyhlížející paní, která o psech ví asi tolik, co já o jaderné fyzice. Pozitivní výchova je blábol, tím se nebude zdržovat. Pokud chce psa dostat přes překážku, prostě ho přes ni dostane. Proč jinak by měl pes na krku obojek a ona v ruce vodítko? A motivace? Klacek v ruce, ne na hraní, na švihání psa.

"Proč máte psa na hřišti na vodítku?" "On napadá psy," dozvídám se, zatímco pes vysílá k naším psům tolik signálů, leč žádný není nepřátelský. "Kamarád, to je kamarád," křičí na něj nervózně a škube mu vodítkem.

Chce se mi brečet a zároveň se mi na jazyk derou slova jako píča.

Ondra, statečný a trpělivý. Jde si s paní popovídat o jejím psovi, pomalu z ní dostává informace, že ho má od štěněte, jak s ním chodí na cvičák a finálně taky informaci, která je všem okolo jasná - že ho nezvládá. Doporučí jí náš cvičák, který ze mě udělal docela klidnou bytost a Teo díky tomu stále žije. Jako bonus vychází tak s 90 % psů naprosto v pohodě. Děkuju mu a doufám, že ji tam potkáme.

Potkali jsme, ale opět na hřišti. Přicházela přesně v moment, kdy jsme přicházeli my. Já, Ondra, kamarádka a naši tři psi. Paní sedí na lavičce, pes na vodítku. Nic netušící kamarádka se ptá, jestli je v pohodě, aby pustila své odrostlé štěně. "No, když si ho budete hlídat, tak ano."

"Proč tady sedíte se psem na vodítku a my pak nemůžeme pustit psy?" "Protože jsem tady byla první." Aha, argument, který už asi nepřebiju jiným, jak je neprůstřelný. "Proč jste nebyla na tom cvičáku, jak jsme vám doporučili?" "No, nebyla." To vidim. "Protože jste líná cokoli řešit, že jo." V tu chvíli se do hry dostává její spolusedící z lavičky. Dozvídám se o své drzosti a nevyžádaných radách. "Každej může bejt chytrej, ale ne každej na to má IQ." Jsem v koncích, zas na mě prasklo, že jsem hloupá. "To je skvělej citát, dejte si ho na fejsbůk," polykám sprostá slova a odebírám se přeběhnout s ochotným psem všechny překážky a ukázat ještě pár triků navíc.


Až zas jednou někde bude, že "bojové plemeno" někoho napadlo, chce to vědět, jestli k tomu nebylo dotlačené okolnostmi. Tolik psí trpělivosti a nepochopených signálů jsem asi ještě neviděla.


Teo is not amused


Dáte si?

7. srpna 2017 v 13:32 | Magda |  Střípky ze života
Ráda se oháním tím, že ať peču cokoliv, je to dobré. Velmi dobré. Co ale už tak nevytahuji, je fakt, že jsem jinak hrozně nešikovná a cesta k dobrému výsledku je plná klacků pod nohama. Občas i dortů.

Posledně jsem zjistila, že do čokolády ve vodní lázni se nesmí dostat voda. Ani kapka. Zjistila jsem to pozdě večer, když jsem dělala krém a neměla už jinou čokoládu. Pekla jsem ve velkém a nebylo to pro mě. Brečet se mi chtělo jen středně.

K narozeninám jsem dostala boží formu na bábovku a ještě formu na dort. Vzhledem k tomu, že moje stará dortová forma by už asi neobhájila svou zdravotní nezávadnost, nová forma byla víc než vítaná. Díky ní jsem se tvrdší cestou naučila další věci. První z nich byla, že když píšou, aby se forma vyložila papírem, měla bych ji, sakra, vyložit papírem. Na máslo kapající skrz formu na spodek trouby jsem jen bezmocně koukala a větrala kouř, který se nechtěl přestat tvořit. Výsledek byl, přes všechna očekávání, skvělý.

Poslední kulinární fail mám ještě v čerstvé paměti. Dort pro bráchu k narozeninám. Zavrhla jsem všechny pokusy a pekla na jistotu, aby mě nic nepřekvapilo. Kromě toho, že v lednici není máslo. Po troše paniky se objevilo v mrazáku a mohlo se pokračovat. "Přimíchejte jedno vejce po druhém," stálo v receptu. Rozklepnu první, druhé, obě se šlehají do zbytku těsta. Třetí se nedalo tak snadno. Do zapnutého mixéru padá i půlka skořápky a já jen sleduju, jak se za jemných zvůků chřchřchř drtí a mizí v těstě. Nažhavila jsem své haptické receptory na nejvyšší obrátky a lovila jsem skořápkovou drť.

Krém jsem si nechala na další den, kdy už bude korpus odleželý a mé nervy odpočaté. Vzala jsem ho i se spodkem formy do ruky a přesvědčila se o její nepřilnavosti. Než dopadl na zem, projel mi před očima celý technologický postup přípravy a z úst se vydralo příznačné "Kurva!"

Čumím na dort, který kupodivu stále drží formu srdce, a přemýšlím, jak ho dostat na linku. A jak z něho dostat chlupy. Zachránil mě Ondra a dort zachránil nůž na pečivo, kterým jsem seřízla kontaminovanou vrchní část. Poslední část už jen spočívala v potření korpusu krémem, na tom jsem nic nezkazila, nikam jsem dort nenosila a radši se už držela dál. Jako dekoraci jsem zvolila nastrouhanou čokoládu. Na fotkách to vypadá skvěle, ve skutečnosti to ale vypadalo jako popadané pubické ochlupení. Restaurace pro slepé, tam by mohly směřovat mé kariérní kroky.



Utěšující fotka bábovky na závěr