Duben 2017

Proč nemůžu mít foodblog

20. dubna 2017 v 11:40 | Magda |  Střípky ze života
Vlastnit blog je povinností každé holky. Foodblog je jen pro vyvolené, proto ho má už jen každá druhá. I já jsem uvažovala, že bych posunula svůj život tímto směrem, protože v kuchyni mě to baví. A nejen to, moje výtvory jsou nadstandardně dobré. Zruinovalo mě to natolik, že nemůžu chodit ani do cukráren, protože mi to moc nejede. A taky se z toho většinou poseru.

Nekupovat věci s palmáčem je dneska trend, jsem za to ráda, protože ani mně není osud planety ukradený. Dokonce jsem ekofašista a třídím, co se dá. Za maturitu jsem si přála kompostér, takže to už o něčem svědčí. Jenže já mám na palmáč asi i alergii. A protože je levný, je prostě všude. Takže děkuju panu Bláhovi za báječný zážitek s jeho zákusky. Fastfoodům jsem se začala vyhýbat už kdysi, když jsem se po každé konzumaci osypala a kašlala. Cukrárenská pomsta byla nečekaná.

A tak už si peču jen doma, peču když má někdo narozeniny, i když je nikdo nemá. Mám silně rozvinutý babičkovský syndrom a hodlám nakrmit všechny.

"Proč nepečeš na kšeft?" zaslechla jsem už několikrát. Kromě toho, že jsem líná si vyběhávat všechna povolení, je tu ještě takový malý problém.

Možná ne až tak malý.

Je docela i děsivý.

Mé výtvory musíte sníst dřív, než snědí ony vás.


"Hele, ten beránek je dost nakřivo." "Tak je to skopec, ne?"

Dva beránci byli málo. Jeden byl citrónový, druhý banánový. Chtělo by to ještě černého. Vzpomněla jsem si na sestřenčina přítele, jehož rodina je z Nigérie. Jmenuje se Nick. A tak vznikl beránick.

Někdy věci nejsou, jak se zdají

7. dubna 2017 v 9:46 | Magda |  Psí deníky
Doufám, že jste nezískali dojem, že když o výchově psů relativně dost vím, že svého psa zvládám (pře)vychovat. Takové věci se mi fakt nedaří. Ano, naučila jsem ho k dvaceti trikům, se kterýma můžu machrovat na každé párty, ale základní poslušností bych se vyšvihla radši. Také jsem ho odnaučila skákat za zuřivého štěkotu pod autobusy a tramvaje, leč pod náklaďáky by skákal stále rád. Možná jeho babička byla lumík.

Také na malé psy už skoro neštěká, jen táhne a snaží se mi podrazit nohy. Což je proti tomu, co vyváděl dřív, ještě docela krásné. Tím výčet pokroků uzavřeme. V momentě, kdy míjíme velkého psa (vetší než on, někdy stačí i stejně velký), spustí mix zvuků složený ze cvakání čelistí a zuřivého štěkotu. A taneční doprovod feat. Roteo je naprostá samozřejmost. Nenašla jsem způsob, jak pozitivní metodou zastavit zuřivost ani rotaci, až jsem objevila způsob, který funguje vždycky. Jenže má tu drobnou nevýhodu, že ostatním účastníkům samovolně vytáčí číslo na Kubišovou. Milého Teánka v rotaci zastavím nohou. Což vypadá, jako bych svého pejska nakopla. Tím získám zlomek vteřiny, kdy zavnímá a dá se s ním pracovat. Ač to pro přihlížející může vypadat všelijak, Teo to ani nezpozoruje, protože když mu náhodou malinko přišlápnu nohu v bdělém stavu, nebo do něj narazí Ronald, udělá tak ublíženou scénku a tváří se jako největší mučedník. Tohle je mu jedno.

Karmě to ale jedno nebylo, karma mi dala sežrat.

Šla jsem do čajovny zkratkou, kde běžně nebývá ani noha. Tentokrát tam byl připravený dav. Protože bez davu by mé vystoupení nemělo takové grády. A tak už zbýval jen další klíčový účastník nadcházející podívané. Za plotem vyběhl rozzuřený rottweiler, který vyděsil nejen Tea, ale i já pocítila lehčí potřebu si vyměnit spodní prádlo. Teo ječel na rotwika, já ječela na Tea. Tím jsme upoutali pozornost a půda byla připravená. Rotujícího dvaadvacetikilového Idiotea nebylo možné odtáhnout tak, abych si o něj nerozbila ústa. Má ladně vymrštěná noha se setkala s Teovým stehnem poněkud rychleji, než jsem očekávala. On si nevšiml ničeho, já si všimla intenzivní bolesti malíčku. Protože nejsem nelida, nastavuji mu nohu z boku, pěkně v celé šířce. Což při velikosti mých nohou, díky kterým dostávám často nabídky od fetišistů, prostě už tak drastické není, protože se váha rozloží.


Jen si tak říkám, jestli bych si neměla pořídit pevnější obuv, malíček mě stále bolí.

(Radši ještě přidám poznámku na závěr, aby to nevyznělo tak extra cynicky, fakt bych tomu troubovi záměrně nikdy neublížila, ať z něj mám sebevětší srandu, je to muj milovanej zachráněnec a kdyby mu chtěl někdo něco udělat, tak ho seřežu. Ne Tea, toho dotyčnýho.)

Najdi deset rozdílů.


Všiml sis, že má ta dýně stejnej tvar jako Teova hlava?


Co s granulemi nezažijete

3. dubna 2017 v 13:54 | Magda |  Psí deníky
Přátelské upozornění na začátek, fotky jsou nechutné. Příště se nalíčím.

I když pes není zvíře z volné přírody (nežijete-li na Ukrajině), rozhodli jsme se, že ty naše budeme krmit masem. Syrovým. Vlka ve většině plemen nemá cenu už hledat, u Tea bych hledala spíš lišku, u Ronalda prase. Přesto oba dali sbohem granulím a dali se na raw stravu. Hipsteři.

Není to sice tak snadné jako krmení granulemi, je potřeba rozmanitost a správný poměr masa, kostí a vnitřností, aby se nezatěžovaly třeba ledviny. Jsou na to tabulky, ale i tak je lepší po půl roce zajít na odběry a nechat psovi udělat rozbor, jestli jste mu nezničili zdraví. A taky mít ještě jeden mrazák. Jeden na lidské maso, jeden na psí. Pro větší efekt doporučuji dopnit i nápisem a obrázkem.

Krmení masem odkrývá stále nová dobrodružštví, pojďte se sami přesvědčit!

Závoz masa bývá každé tři týdny, což je ideální, dohromady mají kilo masa na den a víc než nějakých 25 kilo do mrazáku při sebelepší vůli a použití násilí nenarveme. Také máte radost, když vám přijde balíček objednaných věcí a tam najdete dárek? I s masem lze zažít takové věci. Jen si nejsem jistá, jestli to byl dárek, nebo pomsta.

hešteg nofilter nomakeup ohdeer bloodeagle

Když si objednáte celou kachnu, přijde vám celá kachna. Jakože fakt celá, i s hlavou. Objednáte-li si kachny dvě, budou zmražené spolu. Romantika. Jenže nechte si pak v lednici kachnu 3 dny a déle. Není to čerstvé maso pro lidskou spotřebu, první den maso jen zavání jako maso, druhý den už neradi lednici otvíráte, třetí den se snažíte nepoblít, když sledujete, jak to vaše chlupaté popelnice s chutí žerou. Jak ale rozdělit dvě perfektně primražené kachny? "Co když půjdu dolů a ty je hodíš z balkonu?" Navrhl pan inženýr Ondřej a běžel pod okno. Bydlíme v třetím patře. Kachna zažila poslední let doprovázený mým dospěláckým smíchem a brutální ránou po dopadu, která vzbudila pozornost kolemjdoucích. A kachny se oddělily!


"Haha, co kdybych jim koupila býčí penis?" "No, klidně to kup, ale já se toho nehodlám účastnit." A tak jsem do košíku vložila kilo býčího penisu. Když jsem ho včera vyndávala z mrazáku, rozhodně se nezdál kilový. My ženy tohle prostě poznáme. A taky že jo, penisu tam bylo přes dvě kila. Pomoc, tahle legrace se mění v noční můru. Ptát se vás, jestli jste si už zkoušeli porcovat penis je asi zcestné. Každopádně nepoblít se byl výkon. Minimálně já jsem to nakonec dokázala. Teo s tím zápasil v kuchyni dobrých deset minut, Ronald si tu ohavnou věc vzal do pelíšku. A žvýkal, slinil a vydával zvuky tak nechutné, že pohled na penis se nakonec zdál jako příjemná věc. Po čtvrthodině intenzivní konzumace se poblil. Hodil to všechno zpět do pelíšku. Poblil se hlavně proto, že ani po několikaminutové likvidaci se ta věc prostě nechtěla rozmělnit. Bon appetit!