Říjen 2016

Buy my Volvo, please

28. října 2016 v 17:35 | Magda |  Střípky ze života
Opět jsme pojízdní! Váhali jsme, co že si pořídíme za přibližovadlo. Já se teda moc aktivně nepodílela, stále jsem neřidič a můj plat je tak legrační, že se mi nechce ho vyhodit za něco, co by mohlo dopadnout třeba posláním komisařky do prdele, že ano. Tak jsem aspoň posuzovala barvu auta a na místě i pach.

Něco novějšího? Tyjo, má to cenu, když v tom jezdí ty línající bestie?

Něco silnějšího? Uznávám, že by bylo záživné sledovat, jak psi rotují po kufru v zatáčkách, ale asi také ne.

Škodovku? NIKDY!


Zněla mi v hlavě už nějakou dobu, Volvo mě přesvědčilo. Takže jsme si koupili (my, haha, Ondra koupil) také auto vybavené vnitřkem i venkem, kola má čtyři a i volant se točí. Sice je o nějaký ten rok novější a místo duchů na zadním sedadle je tam jako přidaná hodnota jen šílený smrad, ale na to máme ty naše chlupáče, aby to přerazili. Lepší než Yankee Candle.

My nepapáme granulky

26. října 2016 v 15:13 | Magda |  Psí deníky
Po letech odolávání se to zlomilo. Diagnóza zní: pejskař. U jednoho psa v bytě se to dá zvládat, mozek vám funguje na vlnách, které dokážou rozkódovat i lidé bez čtyřnohých věznitelů. Se dvěma toto končí. Buňky v mozku změnily svou strukturu a s Ondrou jsme vyřazeni z normálního života.

Přišlo vám nechutné, když matky rozebírají konzistenci hoven svých dětí? My se přištihli, že to samé děláme u psů. Protože není lepší zábavy, než sledovat, že mrkev nakrájená na kolečka je i po projití Buřtem stále na kolečka. Jen lépe srovnaná. Ještě větší rozměr tomu dává to, když mají sraní synchronizované, tlačí a poulí na sebe oči z metrové vzdálenosti. Už to chce jen fotečku do rodiného albíčka. A pár gramů olova do hlavy.

Nemáte večer co dělat? Nasedněte na psy a donuťte je pohybovat se dopředu. Psí dostihy jsou vážná věc!

Oni mezi sebou ale udělali velký pokrok, Teo Ronalda už nešikanuje. Teda ne v tom špatném, teď ho šikanuje v dobré víře - chce si hrát. Rotuje a mlátí ho zadnicí přes tlamu, žďuchá do něho a snaží se ho probrat z jeho buřtího zenu. Ronald hru nikdy moc nechápal, nezměnilo se to ani teď. Jde s prosebným výrazem žduchat do nás. Dokonce to došlo tak daleko, že Teo vezme hračku, položí ji na půl cesty mezi sebe a Ronalda a chvíli dělá, že tu hračku chce a pak ji Buřtovi přenechá. Ten si ji vítězoslavně vezme do pelechu a nebohého Tea ignoruje dál.

S ostatními psy ale neumí komunikovat ani jeden. Jednou jsem je venčila společně. A už to nikdy nehodlám opakovat. Tolik sprostých slov a odkazů na útulek jsem dlouho neřekla. Diváků jsem měla bohužel hodně. Jenže když vám jeden pes rotuje na vodítku a neví, jestli si chce hrát a nebo se rvát, tak u toho pro jistotu dost hlasitě ječí a druhý vám spálí ruku vodítkem, protože narozdíl od prvního má jasno v tom, co chce - chce psa ojet - nervy povolí. Koule už nemá, mozek pravděpodobně vzali na sále preventivně taky.

Dlabem na to!

21. října 2016 v 16:30 | Magda |  Střípky ze života
Když se něco stane jednou, může to být jen náhoda, když se něco stane dvakrát, stane se to i potřetí. Tak nějak zní moudro od přeceňovaného současného autora. A jak řekl, tak se stalo.

Poprvé jsem dýni dlabala v Anglii, sama. Podruhé jsme dlabali už dva. Potřetí jsem netroškařila, bylo nás rovnou pět! Pět pompézních uměleckých děl v jedné místnosti. A pak samozřejmě naše dýně.

Prohlásit "Neberte dýně, doneste chlast a jídlo," se neukázalo být dobrým tahem. Sežeňte 5 velkých hezkých dýní na jednom místě, fakt. Nakonec se zadařilo, byla i místa, kde nebyly ve slevě, takže jich bylo dost. Beztak budou mít teď důchodci plné sklepy dýní, protože byly jen za 15,- za kilo, neber to!!! Nevadí, že nejsou zas tak chutné. Jsou vůbec tyhle velké jedlé?

K velkým jsme přibrali i hokaido, aby párty byla dostatečně tematická. Gastropár byl ve svém živlu. Já pekla dýňové cupcakes, Ondra dělal dýňovou polévku. Bylo to tak dobré, že se nestihla udělat ani fotka.

Byla jsem odvážná a všechnu špinavou práci udělala téměř sama, zabít a vykuchat dýně je ta nejméně zábavná část, a taky máme fakt malou kuchyň. Není fat people friendly. Ale to my taky ne.

Ondrův tatínek nám půjčil profi nástroje na dlabání ovoce/zeleniny. Ano, takové věci existují. Zbýval už jen vybrat motiv. Aby se všichni shodli na jednotném tématu, bylo trochu nereálné, tak jsme nikoho nebuzerovali a tvořili, jak se nám chtělo. Psi věrně asistovali. Kusy dýně byly všude, kromě igelitu k tomu určenému. Věrný kamarád Teo ale všechny obcházel a popadané zbytky ekologicky likvidoval.

A tady je výsledek.


Chuck fucking Palahniuk!

13. října 2016 v 11:35 | Magda |  Střípky ze života
Uživatelka XX se zúčastní události Chuck Palahniuk: autorské čtení povídky Románek.

Chvíle zírání do monitoru. Chuck v Česku? Omg, omg! Máte svoji modlu z dob mládí, kterou prostě chcete vidět na vlastní oči? Tak tohle je ta moje. Zvrácený padesátník z USA, srdcovka.

Koukám na Ondru. Nemohl si nevšimnout mého dětinského nadšění. Co na tom, že mají v práci frmol, bere si dovolenou. (Tímto bych se chtěla omluvit paní šéfové za způsobené nepříjemnosti, ale ono to bylo vážně boží!)

A tak jsme jeli na otočku do Brna , abychom si poslechli, jak nějaký týpek čte. Návrat domů po půlnoci ani vstávání po páté nás neodradilo.

Klasická D1 byla zasekaná, moje nervozita rostla, nechci ztratit tolik hodin na cestě a nedojet. Bych mu šla bušit na hotel, jen abych mu řekla "Hi!". GPSka nás chytře navedla okolo dálnice a stihli jsme v pohodě. Nikoli autor. Jeho GPSka nebyla tak prozíravá. Dorazil se zpožděním a pořadaté se omluvili, že se potřebuje najíst a trochu oddechnout. Když procházel, ignoroval lidi a bála jsem se, že přijdu o svého oblíbence.

Vevnitř se nedalo čekat, lidí bylo víc než kyslíku, tak jsme se šli protáhnout ven. Že je Morava samostatná jednotka, to vím už z posledně, ale stejně ty kulturní rozdíly ještě nedokážu přijmout bez mrknutí oka. Mamina 35+, a tak 75 kilo plus. Legíny navrhované pravděpodobně Dexterem, a nebo prostě jen chtěla vyzdvihnout ženství a menstruaci. Protože bílé legíny pocákané červenými fleky... nemám pro to racionální vysvětlení. Stejně jako pro tylovou sukni, kterou měla přes ně. A (asi) plyšáka na čelence. Vysoce dekorativní. Ale ani to neodstínilo pohled na rozeplou mikinu, ze které měla vyvalené poctivé ňadro, na němž měla přisáté dítě předškolního věku. Mnula jsem si oči dost dlouho, byla tam stále.

Konečně se začalo něco dít, šli jsme si sednout. Dozvěděli jsme se, že večer bude dvojjazyčný. Proč?! Věkový průměr byl maximálně 23 let (ano, byli jsme tam staří), v tomhle věku se moc nestává, aby lidi neuměli anglicky. A když jdou na anglické předčítání, je pravděpodobnost, že nebudou rozumět, téměř nulová. I po optání, jestli je třeba tlumočit, se nikdo neozval. Nevadí. Bude se předčítat po částech. Anglicky a pak česky.

Autor předčítal poutavě a srozumitelně. Slečna, která to četla česky, vypadala, že na pódiu moc být nechce. Zkracovala pasáže, četla na jeden nádech, takže poznat konec věty se moc nedalo a tón byl naprosto napřesdržku. Slyšela jsem jen občasné zaúpění z publika nad překladem, který rozhodně nepatřil k naprůměrným.

Po dočtení se otevřela diskuze, jsem ráda za odvážlivce, kteří se ptali. On odpovídal naprosto lidsky, přemýšlel o tom, byl vtipný, a je jedno, že je mu přes padesát a je gay, kalhotky bych mu tam hodila hned.

Nejvíc mi utkvělo, když vyprávěl o připravované knize/omalovánce. Krásný pragmatický přístup. Lidi si ji musí koupit, protože omalovánku knihovna půjčovat nebude, nepůjčíte si už vybarvenou omalovánku, ani od přátel. Každý si to chce udělat sám. Žádná koupě z druhé ruky. A taky většina to zkazí, takže si koupí dvě. Marketing done right.

Když se ptali na vztah k jeho dílům a k tomu, když je někdo předělá/zfilmuje, odpověděl, že k nim nemá vztah žádný. Že i to, co nám četl, pro něj už nic neznamená, akorát příjem. Jo, bylo mi to sympatické. Je svůj.

Ptali se ho, kde čerpá inspiraci, bez okolků přiznal, že poslouchá historky lidí, a když jich má na dané téma několik, dá to dohromady. Krade příběhy. A že se při kazdém letu modlí, aby nespadlo letadlo, ne dokud nebude mít třetí historku o "masturbation gone wrong", aby to mohl sepsat do příběhu. Těším se. A doufám, že letadlo nespadne ani pak.


Jen lehká závist kámošce, která se zeptala, jestli si s ním může podat ruku. Odpověděí jí bylo: "Why don't you give me a high five!" Následováno nerozhodností, jestli podat ruku nebo plácnout. Zvládli oboje!

Škoda Škody

7. října 2016 v 16:30 | Magda |  Střípky ze života
"Ten psí smrad a bordel v autě... to je ochrana proti zlodějum sama o sobě, to nemusíš ani zamykat." Tak nějak jsem se kdysi vyjádřila o Ondrově autě. Kdybych tak věděla, jak moc jsem se trefila, nikdy bych nechtěla, aby na stavu auta něco měnil.

Bude tomu něco málo přes měsíc, kdy jsme se hecli a několik hodin tahali, klepali a vysávali z auta bordel. V horšim stavu je akorát můj život. Tohle bylo až podivuhodně uklidňující. Aspoň něco, co dokážu dát do pořádku. Well done, well done! A psi začali jezdit v kufru, oba, ano, je to vtipný pohled. Dost často vídáme ve zpětném zrcátku pobavené obličeje řidičů za námi.

Ze smradlavého vozu pro dva otrlé jedince se stalo opět pětimístné auto. Dmula jsem se pýchou. Už nebylo třeba vozit lidské deky (jakože pro lidi, ne z lidí). A pak se to stalo.

"Cos zapomněl?"

"Ehm, kde jsme včera parkovali auto?"

Na "našem" místě stálo auto jiné. Místo práce pokec na policii a pojišťovně, kdo by to nebral.

Večer jsem jela z práce tramvají. Velmi jsem trpěla, na pravidelné odvozy se zvyká nečekaně rychle. Nastoupila banda dobře bavících se lidí. Jeden z nich byl i můj bývalý spolubydlící - policista. "Jsem si na tebe zrovna dneska vzpomněla." Vyznělo to blbě, ale dodala jsem proč. "Jo, to byl tvůj přítel dneska na služebně?" Byl.

Svět je malý. Ale ne natolik, aby se v něm neztratila jedna lehce smradlavá fábka s dvěstě tisíci na tacháči.