Srpen 2016

Vořeši v obrazech

30. srpna 2016 v 11:29 | Magda |  Psí deníky
Byla bouřka, psi se nevyspali, my se nevyspali taktéž. V rámci prevence jsme zavřeli okna, aby přicházející bouřku neslyšeli. To i za cenu, že jsme málem pošli vedrem. Co šlo, to jsme zatáhli, aby nemohli v němé hrůze sledovat blesky a utrápenými pohledy nám dávat najevo, ať to sakra vypneme. Jako poslední opatření jsme pustili hudbu. Tohle kombo by zabralo možná i dobře, kdyby se ovšem bouřka nehnala přímo nad naším barákem. To by nepřehlušil ani deathmetalový koncert.

Okolo půlnoci nás Ronald poctil návštěvou. Dveře si umí otvírat profesionálně. Teo zatím narážel do ostatních dveří a já čekala, kdy uslyším zvuk padajících střepů. Přikryla jsem si hlavu polštářem a nechala pana Darwina konat. Po chvíli i Teo zjistil, že do ložnice je otevřeno a narval se do postele. Nikdy nechodí do postele. Kdybychom ten den nebyli na veterině s tím, že se drbe jak o život, možná bych z toho nebyla tak napruzelá. Ale když už se nechal pokousat blechou, mohl by si to laskavě nechat pro sebe, já za to zaplatila už na veterině. Nevěřili byste, kolik se dá nechat na veterině za alergickou reakci na bleší kousnutí.

"Voříšci jsou nejvěrnější." Ne, odejde s každým, kdo má žrádlo.
"Voříšci jsou nejvděčnější." Ne, jen doufají, že z vás upadne pamlsek.
"Voříšci jsou nejchytřejší." Ne, opět stačí žrádlo a pak náhodně dělají něco, co si myslí, že se po nich chce, aby vám ten pamlsek upadl.
"Voříšci jsou nejzdravější." Můj veterinář nesouhlasí.

Jenže když už se k nám tak přidal na postel, zhmotnil v sobě malou černou díru a nešlo s ním pohnout. Jeho 20 kilo najednou vůbec neodpovídalo realitě. Oba jsme se ho snažili dostat dolů, ale nehnul se ani o kousek.

A aby byl vesmír zas v rovnováze, měli jsme z nich teď pro změnu srandu my.






A tady klasický Teo, ne že by se snažil dostat míček, bude se snažit o to, aby ho nedostal Ronald.


Tak nějak náhodou jsem zabrousila na blog Wooden peace, kde byl návod na to, jak naučit psa skákat do náruče. Moc jsem Teovi nevěřila, ale hleďte! Poškrábané nohy/ břicho/ ruce, modřiny a namožnené svaly za to stojí.


Sága rodu Zrzavců

26. srpna 2016 v 10:48 | Magda |  Psí deníky
Dva psi jsou mnohem lepší než jeden, sice je to pořád o dva psy víc, než je ideální počet, ale ty světlé chvilky si užívám. Dělat si z nich srandu je tak snadné a nemorální, jako když si děláte srandu z malých dětí, miluju to!

Ronald je na BARFu (krmení syrovým masem, zeleninou,…), jediný důvod, proč Teo byl dřív na granulích, byl nedostatek místa v mrazáku. Teď mi vůči němu nepřišlo fér, aby chroupal granule, zatímco Buřtoslav láduje maso. Občas jsem i soucitná a tak. Takže žerou maso oba, k němu dostávají zeleninu, aby se trochu zaplácli a byli sytí aspoň pár minut. Jenže jaký pán… Teánek je poněkud nenažraný. A je schopný riskovat krk kvůli kelímku od jogurtu, který dostávají k vyčištění. Ronald sice s recyklací pomáhá taky rád, ale Teovy snahy o získání kelímků jsou natolik zoufalé, že ho radši nechá. Myslím, že ho bere jako mladšího (a retardovaného) sourozence, kterého se stejně nemůže zbavit, tak ho prostě tiše trpí.

Tady trpí taky.


Jenže Teo je dravý i do zeleniny (to nemá po mně). Buřt k masu míval zeleninu nastrouhanou a politou losovým olejem, Teovi stačilo hodit celou mrkev/ jablko a neměl s tím problém. Zkusila jsem to Ronaldovi jen lehce nakrájet. Nesežral to. Teo ovšem nezahálel. Druhý den to Ronald už neriskoval. Myslím, že tady mi Teo poprvé v životě něco usnadnil.

Po vaření nám zbyl kus celeru i s natí, trochu jsem provokovala Tea a on se ho snažil sežrat. To vzbudilo Buřtovu pozornost a celer se najednou stal úplnou modlou obou zrzounů. Lowcost zábava k letním večerům. Totéž povedeno s citrónem, který nejí ani jeden z nich. Proč by taky pes žral citron, že ano. Stačilo ale trochu Tea hecovat, že citron dostane Ronald a lehce manipulovatelný Teánek ho do sebe s výrazem největšího utrpení vdechnul. To jsou ty chvíle, kdy i já jsem překvapená.

Najdi deset rozdílů!


A tuhle fotku jsem sdílela na Instagram s hashtagem vegan. Nevinný vtípek, říkala jsem si. Když mi to lajkovali lidští vegani, přišlo mi to jen úsměvné, když mi to lajkovali lidé, jejichž psi jsou vegani, tak jsem se fakt pozastavila. Nejenže je v psím kolektivu nebude mít nikdo rád, pokud to jako jejich lidská odnož musí vyprávět na potkání, ale jako vážně? Pes vegan? Šelma na zelenině a bylinkách? Existuje třeba psí tofu? Že se člověk rozhodne nejíst maso mi přijde v pořádku, co si budem povídat, masožroutský průmysl není zrovna k přírodě šetrný a za každým steakem je zabité zvíře, ale aplikovat to na jiný živočišný druh, jehož hlavní díl potravy tvoří právě maso? Nezavání to taky trochu týráním zvířat? A dokonce existují i veganské granule. Ano, i u psů se objevují alergie na různé druhy masa, ale asi jen u veganů se záhadně objeví jejich mazlíčkům alergie na všechny druhy. Co si prostě pořídit křečka?

Hodina ve vzduchu

24. srpna 2016 v 10:37 | Magda |  Střípky ze života
Snažíte se být pozitivní a nebránit se novým zážitkům. Jen tak, abyste neseděli doma na zadku a něco zažili. No a takhle jsem se dostala k letu balónem. On by asi každý letěl rád, ale když já mívám ve výškách závratě. Nevěděla jsem, že to nikdo z rodiny neví.

"U tebe by bylo jednodušší udělat seznam věcí, kterých se nebojíš."

Uznávám, že bylo. Nebyl to můj dárek, byl to dárek pro babičku, která si to vždycky přála (zbytek rodiny byl jako výplň, aby nemusela letět s cizími). Zrovna ta babička, která mi v dětství zakazovala jíst příborem, abych si něco neudělala, chodit rychle okolo stolu, abych si nerozrazila hlavu a hladit kočky, abych nechytla toxoplazmózu. Ke každému úrazu měla příběh své známé/ kamarádky, která se takhle zmrzačila/ zabila. A ta se výšek nebojí!

Dojeli jsme na sjednané místo, tam už si nás naložila posádka do aut a jelo se hledat místo, které by bylo vhodné ke startu. Bylo po dešti. A bylo také před deštěm. Řidič se ptal, jestli je to náš první pokus. Byl. "Většinou se to povede tak na potřetí nebo napočtvrté."

Dojeli jsme na louku a po dešti ani stopy. Začal se vybalovat balón. Konečně jsem viděla koš z blízka. A nelíbilo se mi, že rantl mi končil někde u pasu. Já vím, nemám mít nadvýšku, můj problém. Křečovitě jsem se držela a pilot ze mě měl docela srandu. Ale byl jinak mimořádně vstřícný.







Tohle je západ slunce s bouřkovými mraky a deštěm, to se nevidí denně!


Moc nefoukalo, což je asi dobře, ale takhle jsme se nepohnuli skoro ani o metr, nebo mi to tak přišlo. Ondra měl zaplou gpsku a podle ní to ukázalo, že jsme se odpohybovali o 8 km. Přistáli jsme na poli za barákem nějakých starších lidí. (V Držtěkryjích, to jméno je tak hezké, že ho tu prostě musím napsat.) Myslím, že pro ně to byl silnější zážitek než pro mě. Nadšeně sledovali vše okolo a vytrvali i po setmění, kdy už bylo vše zabaleno a my ještě byli pokřtěni na hraběnky a hrabata. Proč, to vyprávěl předtím, ale já mám trochu problém s koncentrací, ve škole jsem usínala i na přednáškách, které mě bavily, a nešlo s tím nic udělat. Což je trochu problém, když je ve třídě 7 lidí.

Křest vypadal následovně. Křtí se ve jménu vzduchu, ohně, vody a země. Pilot vytáhl zapalovač. Všichni se smáli. Smála se i babička, která byla první na řadě. "To bude hořet dobře, je to pěkně nataftovaný." smál se pilot, když bral babiččiny vlasy do ruky. Hořelo! Jo, fakt jsem do poslední chvíle myslela, že si dělá prdel, ale nikoli, všem nám opálil pramínek vlasů, uhasil to sektem a hodil po nás trochu hlíny. Sekt jsme dojeli nalitý do skleniček. Hlínu jsme nechali nepovšimnutou.

Let trval něco přes hodinu, vše okolo přibližně 4 hodiny, uteklo to neuvěřitelně rychle a líbilo se nám to moc.

A celý balón se vejde do batůžku. Na fotce pilot, kterému říkali hroch, nevím, jestli se tak i jmenuje, každopádně to na něj sedělo a hlavně - měl i triko s hrochem, to bylo kouzelné.


Zrzavý a zrzavější

22. srpna 2016 v 13:18 | Magda |  Psí deníky
Možná by nebylo od věci zmínit, že s Ondrou tak nějak bydlím. Takže ty dva zrzavé idioty čekalo trochu peklo, než jim došlo, že ten druhý pes je bude obtěžovat poněkud dlouhodoběji. O Tea jsem se bála dost. Teo je totiž idiot bez špetky pudu sebezáchovy. Na o 13 kg těžšího Ronalda pořád držkuje a jen tak ze cviku mu občas chňapne zubama po tvářích. Nebo mu štěká do ksichtu, když prochází kolem. Ronald to tiše trpí a zírá na nás, ať ho odstraníme, že to není vůbec vtipné.

Povahy jsou to opravdu velice rozdílné. Zatímco Teo je, co se týká fenek, taková čistá duše. Je spontánní, nezákeřný a trochu blbý. Chce si s nimi jen hrát, běhat do utahání. Ronald čeká, až je Teo unaví a fenky se snaží nakrýt. Žádné okecávání, rovnou na věc! Teo dělá za kus pamlsku všemožné triky, Ronald za kus pamlsku dělá sochu. Dokonale!

Po několika týdnech se to ale zlomilo. Ronald dělá dobrovolně zbytečné triky, jen aby dostal kus žrádla. Jenže učit ho něco je trochu o zdraví. Normálně se ho bojím. Je do toho tak zabraný, že začne cenit zuby, máchat tlapama, na kterých má velmi nežné drápečky, které vám udělají na pokožce krvavé rýhy.

A i s Teem už jsou sehranější. Při venčení Teo vyčuchal u cesty divokého králíka. Než mi došlo, co se děje, tak už ho měl skoro v tlamě, ale zasáhla jsem včas. Králík zachráněn. Jenže králík nepatří mezi nejbystřejší tvory, nebo minimálně tenhle milovník adrenalinu ne. Skočil si to ladně přímo Ronaldovi pod ksicht. A nešlo udělat nic. Jen to křuplo a bylo po něm. YOLO!

Naskytl se ovšem jeden organizační problém. Jak je poslat na místo oba. Teo je naučen na povel "místo" a nemá s tím problém. V jeho podání to vypadá sice tak, že sklopí hlavu, nasadí žalostný výraz a lehne si na cokoli, co trochu připomíná místo. Poslat na místo Ronalda je ale nad mé síly. Po několika opakováních už mě Teo probodával nenávistným pohledem a posouval se z jednoho místa na druhé. Ronald nedělal nic. Tak jsme jim povely odlišili. Ronald má svůj povel: "Ronnie, běž do prdele!" A funguje to skvěle!

Rádi máme oba samozřejmě stejně, a šikanujeme je taky bez rozdílu. Schválně, kdo pozná, jakou slavnou osobnost předvádí na druhé fotografii.