Květen 2016

Zrzavý komando

31. května 2016 v 14:13 | Magda |  Psí deníky
Po dlouhé době tu napíšu milejší článek, ať mi zas rodiče nevolají, že jsem negativní. Neříkám, že se nade mnou tvoří duha, sedají na mě motýli a ani mi divoká zvěř nepomáhá s domácími pracemi, ale vyloženě negativní taky nejsem, to si všechno vyb(l)iju na blogu a mám klid.

Můj drahý Teoslav má podobně zrzavého a retardovaného psího kamaráda. Nebo kamaráda… už se neperou, už se tolerují a koukají po svých páníčcích s výrazem "už zase jdeme ven s timhle?" Jmenuje se Ronald, říkejme mu ale Buřtoslav (jo, je tlustý, a budu ti to připomínat!)


On má dost věcí u packy, Tea rozhodí i když si přišlápne vodítko a vypadá u toho, jako by mu někdo oznámil, že mu vymřela rodina, jeho ne, na něj můžete šlápnout vy a on se jen líně podívá, jestli to myslíte jako vážně, ale řešit to nebude, nač plýtvat energií. Když jsme na vycházce spolu, za všechna příkoří může právě Ronald. Zamotaná packa ve vodíku? Budeme ječet na Ronalda! Čumí, kde se co děje a narazí do stojícího Ronalda? Hysterický jekot, že mu nemá co stát v cestě, se ví!

První návštěvy u Buřtoslava v bytě byly trochu drsnější, ale když si to vyříkali, začal si Teo dovolat víc a víc, zatímco druhý retard si nechal líbit víc a víc, protože usoudil, že moudřejší to má na háku. Teo si našel super zábavu - krást hračky a ničit hračky. Ideálně rozložit skoro až na atomy. Svoje hračky doma si neničí. Má ekonomické smýšlení po mně.


Jednou jsem mu donesla na návštěvu vlastní hračku, aby tam ještě nějaké jiné zbyly. Ta se ovšem zalíbila Buřtoslavovi, rozhodl se pomstít a hračku znehodnotil. Teo se tvářil zprvu velmi nešťastně, pak se šel rvát za svá práva a za práva svých hraček. Jako milující panička jsem odstranila z dosahu předměty, které by se mohly rozbít a jim nevěnovala pozornost, protože do cizích hádek se nebudu plést, ne?

Tím se to uklidnilo, kradení hraček se stalo standardem a už se kvůli tomu nikdo nevzteká. Jen já se trochu vztekala, když jsem tam Teovi přinesla jelení paroh, který měl vydržet týdny intenzivního žvýkání (a ano, cena tomu odpovídala) a během pár hodin skončil celý v Buřtoslavovi. Jenže karma nikdy nespí, stanice žaludek nebyla konečná, ne ne, v krásné tři hodiny ráno skončil rozmělněný paroh v posteli páníčkovi. Takže nejen karma nespala.


Už jste si všimli, že když s někým trávíte víc času, začnete chytat jeho slovník, gesta a podobně? Děje se to i u psů. Zde něco, co se od sebe naučili, a co se beztak ještě naučí.



Ronald
Teo
žraní trávy kdekoli a kdykoli
x
x
hrabání po vykonání potřeby, nejlépe stojí-li druhý pes za vámi
x
x
ležérní opírání hlavy, zírání na předměty a doufání, že se k vám přemístí
x
x
házení si hraček svépomocí
x
x
skákání pod kamiony
-
x
štěkání na tramvaje
-
x
štěkání a útočení po každém 7. cyklistovi
-
x
otvírání si oken a následné skákání ze 3. patra
x
-




Realito, naser si!

23. května 2016 v 15:33 | Magda |  Střípky ze života
Moc si nechci představovat, co za Hitlera jsem byla v minulém životě, ale poslední rok(y) mi to dávají slušně sežrat. Jasně, ráda bych se uklidnila ohranou větou "Jsi zdravá/ máš (dobrou) práci/ máš někoho, kdo tě miluje/ máš střechu nad hlavou." Ale když k pochroumanému zdraví a nemožnosti fungovat ve vztahu přijde hledání práce, které mě dost drsně zkonfrontovalo s realitou, že to zas tak snadné nebude, a ještě si musím hledat nové bydlení, není to zas taková hitparáda.

Začneme prací. Takže jsem teď oficiálně vystudovaný překladatel, že moc nemohu kvůli očím koukat do počítače, to bych asi až tak neřešila, občas člověk může jít přes bolest. Ale co s takovou školou? Ideálně mít živnost a nabízet se do všech možných agentur. Než se uchytím, tak dost prodělečné. Učit? Bojím se lidí, ale i přesto jsem zkusila na jednu pozici lektora jít. U vstupních testů jsem pohořela natolik, že jsem měla nutkání jít vrátit diplom.

Jiná pozice vypadala fajn, administrativa a prodej kol, kola mě baví, hodně. Napsala jsem trochu osobitější motivák, protože mě ta škrobená nudnost nebaví a hle, zaujala jsem. Prachy na začátek a vzhledem k pozici také nebyly úplně marné.

"Jak dlouho jste na pracáku?"

"Asi 14 dní?"

"Aha, pozice je dotovaná ÚP, bohužel nemůžeme přijmout nikoho, kdo tam je méně než 3 měsíce, mrzí nás to, protože jste nás zaujala."

No jo, tak aspoň jsem dostala pochvalu na svůj písemný projev, to se počítá. A brzo tam asi budu dost dlouho i na takové pozice.

Spousta jiných pozic, kde musíte umět 3 světové jazyky, mít řidičák na všechno dostupné, být mladá a u toho mít nejlépe 20 let praxe a nabídnou vám za to krásných 12k hrubého, na to nejsem asi ještě dost zoufalá.

Pozice je vhodná pro absolventy. Požadujeme: minimálně rok praxe. Fuck me!

Co si mám napsat do CV, dělala jsem na černo většinu brigád? Asi ne. Takže kromě roční praxe v UK a měsíce v německé školce tam nemám nic. Ještě pár let výroby bižuterie. S tím díru do světa asi neudělám. Ale aspoň zuřivě to poloprázdné CVčko rozesílám, on se někdo slituje.


A bydlení? Žila jsem v domnění, že tu žijeme v pohodě a nejsou problémy. Včera jsem se dozvěděla, že v létě budou malovat byt. Ok, to nezní děsivě, proč ne, malujte. "No, ale až tu bude vymalováno, nechceme tu už Tea, aby to neumazal." Nevím, co tu dělá můj pes v době mé nepřítomnosti, ale z tohohle to vyznělo, že se převléká do oblečku spiderdoga a skáče po stěnách. Nechci být paranoidní, ale řekla bych, že tady nebude problém pes, že vystěhovat se mám já.