Únor 2016

Hlava 22

19. února 2016 v 19:15 | Magda |  Střípky ze života
Není to tak dávno, co jsem naháněla Tea, abych mu kapala do očí, protože měl zánět spojivek. Karma je ovšem spravedlivá. Takže hádejte, kdo má zánět spojivek teď? A dokonce i ty stejné kapky? A ne, není to ta blbá veterinářka, schytala jsem to pouze já.

Ovšem příznaky nějak na zánět neseděly, hlavně minimálně zarudlé oči bych čekala, ale to ne, to by bylo moc běžné. Mně nejdřív pnulo ve tváři a necítila jsem půlku obličeje a pak jsem měla za okem tlak, plus teda vidím na jednom oku, jako kdybych zírala do světla. Rada pro ostatní, negůglete si symptomy, opravdu, nedělejte to.

Řádně vystresovaná jsem volala k očnímu, kde jsem byla naposledy. Bylo mi řečeno, že ten doktor tam už dávno není a že se nejmenuje tak, jak jsem říkala, že to má jen na razítku a jmenuje se úplně jinak. (Je to legální?) Tak jsem říkala, že je mi jedno, ke komu půjdu, že když mám kartu u nich, půjdu ráda tam. To jsem neměla dělat, prý že v žádném případě, protože jsem tam 7 let nebyla a vyřadili mě. (Jak teda ví, že jsem tam nebyla 7 let?) Jinak se omlouvám, že jsem leta udržela svůj hypochondrismus na uzdě, příště budu plašit pravidelněji.

Další snaha o zachránění oka proběhla telefonátem na oční ambulanci v nemocnici. "No to ale musíte mít doporučení od svého očního, jinak vás nevezmeme, na shledanou!" Aha? Proč bych měla jít jako do nemocniční ambulance, kdybych měla svého očního? Volala jsem dál - na libereckou oční kliniku. Tam jsem se konečně setkala s milým jednáním. Leč termín až v květnu. Ale prý to nemám podceňovat a mám jít do nemocnice.

Odhodlala jsem se zajít tedy na oční pohotovost. "Ale my tu nemáme teď přístupné všechny přístroje, to musíte v době ambulance." Nevěřícně zdvihám obočí a vysvětluji celý příběh i s tím, že mě na ambulanci bez doporučení vzít nechtějí. "Aha, to jen sestry tak říkají, nemusíte mít doporučení." Tak jsem byla objednána a dneska tam v daný čas byla. "A ke komu jdete? My vás tady nemáme. A kde máte doporučení?" Ve svých představách jsem už mlátila hlavou o zeď, nakonec mě tam někde našli, nebo jsem prošla sítem, které vyřazuje méně otravné pacienty, každopádně hurá, byla jsem vyšetřena. A teda vzhledem k tomu, jaký jsem plašan a hypochondr, jsem byla dost udivena, že mi i něco našli. To mám stejně z toho, jak urputně hodiny a hodiny píšu bakalářku. Haha. Ale jo, přiznávám, že až na nějaké úpravy je dopsaná. Aby ne, když to v pondělí musím dát na tisk.


A tady další vodovky, prostě mám potřebu to všem vnucovat, nemůžete mě zastavit!



Brzo bude po prokrastinaci

10. února 2016 v 20:40 | Magda |  Střípky ze života
Odevzdání bakalářky za 14 dní. To znamená, že jsem mimořádně akční. Naučila jsem se kromě muffinů i výborné cookies. První várka sice velikostně odpovídala spíše frisbee, ale i to už jsem zmákla. Připadá mi, že okruh přátel si udržuju jen tím, že jim pořád vnucuju, co jsem upekla. Když zvoním ke kamarádce, ozve se z intercomu: "Muffiny máš?" Možná bych měla přehodnotit lidi okolo sebe! Ale nejdřív potřebuju vyzkoušet carrot cake, sama ho asi sníst nezvládnu.

Dále jsem si koupila vodovky. A kupodivu jsem je v nouzi nejvyšší i zkusila použít. Po prvních tazích štětce se mi chtělo plakat, fakt to vypadalo hnusně. Byla jsem přesvědčená, že mám výtvarný talent a nešlo mi pochopit, proč se tak ukrývá.




Naštěstí jsem fakt nechtěla pokračovat v psaní, tak jsem malovala dál, až se z toho vyklubal docela použitelný obrázek. Minimálně na to, že s vodovkama jsem malovala naposledy na základce. A u dalších obrázků jsem začínala i trochu chápat, jak vodovky fungují.



(Budeme dělat, že to zarovnaní fotek tak debilně je záměr a ne, že neumím formátovat)


Dneska jsem byla za vedoucím své bakalářky, trošku jsem měla obavy, že mě pošle do háje, ale prý práce vypadá dobře (lehce jsem cítila ten podtext, že vypadá dobře na to, že jsem mírně retardovaná česká studentka), takže jsem spokojená. Cestou tam jsem ale prodělala menší infarktík. Vlakem jsem dojela do Hrádku i s Teem, abych ho dala pohídat. Vystoupila jsem a chtěla jsem se podívat, kolik že máme hodin. A nic, kapsa prázdná. Po 8 letech mám nový telefon, který se díky velikosti přehlídnout tak úplně nedá a on tam nebyl.


Běžela jsem za průvodčí, ať chvíli počká, že mi ve vlaku asi vypadl telefon. Jenže tam nebyl, to už jsem fakt byla na pokraji zhroucení. Když ztratíte dítě, prostě si uděláte nové. A jak řekl jeden komik, po něm vám aspoň zbydou fotky. Na rozdíl od telefonu, kde o ty fotky přijdete. Ok, překlad není tak vtipný. No vracela jsem se kolem průvodčí s výrazem největšího umučence, že tam není. Slečna se nabídla, že mě prozvoní, kdybych ho měla třeba v tašce. Názorně jsem se jala vysvětlovat, jak jsem ho ve vlaku dala do kapsy a v tom momentě jsem nahmatala povědomý předmět. Jenže v kapse nad tou, kterou běžně používám a dodneška jsem ani nevěděla, že tam je. Telefon jsem poslepu dávala do bundy v momentě, kdy jsem korigovala Tea, aby neotravoval lidi. No ani mi nevadilo, že jsem za kreténa, hlavně, že jsem ho našla. Obě jsme se zasmály na můj účet a já se odebrala radši pomalu pryč.

Teorista

7. února 2016 v 10:44 | Magda |  Psí deníky
Sedím tu s oteklým kolenem zablokovanými zády a lehkou nenávistí mířenou proti Teovi. A jak se to stalo?

Teoušek už aktivoval full retard mód, takže bez vodítka venčíme jedině s košíkem. Ukázalo se to jako praktická věc, když se snažil sežrat běžce. Jenže uznávám, taky mě vykolejilo, že někdo běhal na sněhu v nějakých mínus pěti v lese, kde nebyla jinak ani noha. Chápu, že ho podezíral z toho, že je divný. Ale ani košík nezabránil v tom, že jsem si schytala pár nadávek, asi to i chápu. Na vodítku si ale běžců nevšímá, tak nevím, jak s tím pracovat.

I když běžec byl stále více pravděpodobný než kameraman TV Nova, který nás po opuštění lesa filmoval (běžte ven s přítelem své kamarádky, už tento večer v televizních novinách). Když jsme se přiblížili dostatečně, zaskočil nás otázkou, co si myslíme o tom, že tu fotopast zachytila rysa. Po mém velmi zoufalém kníkání, že mu na kameru neřeknu nic, se musel spokojit s kamarádovou odpovědí, která začínala krásně: "Není to asi taková událost, jako kdyby zachytila big foota…" Smutné, že to ve zprávách sestříhali a nakonec zněl jako docela inteligentní mladík.

Po tomto kulturním zážitku jsme si šli dát polévku do poloprázdné restaurace. Kromě Tea tam jiný pes nebyl. Do momentu, než jsme si objednali. Jeden vořech, Teo byl ještě docela v pořádku. Druhý vořech, Teo začínal být poněkud neklidný. Já taky, protože jsem alergická na majitele yorkšírů, kteří nechápou, že i york je pes a je fajn to respektovat. Paní na něj chrlila medovým hláskem, který rozhodně nenaznačoval povel: "Sedni, zůstaň, místo, no to nesmíš tohle,…" a pes, jelikož beztak netušil, co to říká, nedělal nic. Teo byl jen zvědavý, ale ještě nic nedělal. Vyletěl až v momentě, kdy mi přistála na stole polévka. Kupodivu byly ztráty zanedbatelné. V tu chvíli přišel další pes. Polévku jsem skoro vypila a radši vyklidila pole.


A k tomu úvodu. Včera jsem Tea nechala proběhnout zas bez vodítka, protože se les jevil docela prázdný. Pak jsem si všimla, že zpoza zatáčky vyšla slečna s malým pejskem, Teo si všiml také. A rozběhl se plnou rychlostí směrem k němu. V tomhle rozpoložení na povely stejně nereaguje a vzhledem k tomu, že jsem byla na přímce mezi ním a psem, skočila jsem po něm v naivní představě, že ho zastavím. To se samozřejmě nestalo. Ale stalo se to, že mi předal takovou energii, až jsem si rozbila tlamu, rozrazila koleno a roztrhla své jediné kalhoty, které mám. A při dopadu se mi povedlo ještě hnout zády. Nicméně jsem i přes bolest hned běžela za ním, aby toho mrňouse neumlátil košíkem. Ale bylo to zbytečné. Teo si ho za vrtění ocásku prostě jen očuchal.


A tady i nějaké nekrvavé fotky: