Leden 2016

Svědci

7. ledna 2016 v 23:15 | Magda |  Střípky ze života
Ještě před Vánoci jsem spěchala do knihovny plna odhodlání něco produktivního dělat. Neznám tam totiž heslo k wifi, což se jeví jako vážně skvělá věc. Kousek od bytu mě oslovila mladá slečna, působila mile, tak jsem ji nechala, ať se vyjádří. Taky jsem spíš čekala, že se jde zeptat na cestu a ne, že se bude snažit ukázat cestu mně. Ale napadlo by vás, že Jehovistka se nepohybuje ve dvojici?

To se záhy vysvětlilo, když se připojil její opozdilý kolega, prý dřívější matematik. Podle stylu oblečení jsem odtušila, že nelže. Od přírody jsem zvídavá a zajímá mě, jak lidi vnímají svět, takže jsem se nezalekla a pustila se s nimi do živé debaty. Na každou mou záludnou otázku se mi dostalo odpovědi v podobě veršíku. Když jsem narážela na to, že za pár století takhle může někdo citovat jinou fantasy knihu, slečna horlivě zalistovala na jinou stránku, kde nějaký další veršík měl podložit, že tu knihu vážně napsal Bůh. Mám radši prózu, té rozumím lépe, ač jsem se fakt snažila, tak jsem to v tom neviděla.

V tu chvíli se do toho zapojil matematik. Vlastně to bylo tak, že si přečetl Bibli a jakožto racionálně smýšlející typ se rozhodl, že si vypočítá velikost Noemovy archy. A světe div se, ono mu to vyšlo (chtěla bych vidět ten vzorec, moc bych ho chtěla vidět), takže to ho přesvědčilo a stal se svědkem. Ptala jsem se na evoluci, dostalo se mi verše. Ptala jsem se na přijímání krve při operaci, dostala jsem verš. A slečně to celé přišlo super, že nejsem lehkověrná a tudíž, když mě zlomí, budu super svědek. Matematik už nade mnou lámal pravítko, protože když nevěřím, že ten bestseller je psán samotným stvořitelem, nemá cenu se mnou bavit.

Skončilo to výměnou čísel mezi mnou a slečnou. Jo, občas žasnu sama nad sebou. Nastřádala jsem si další všetečné otázky a při venčení zrzouna jsem se sešla na druhou lekci o pravdě. Asi musela být komická situace, když v lese venčím psa s dvěma městsky oblečenými ženami (jo, oni fakt nikdy nechodí sami), které mi na tabletu pouští videa o tom, proč je jasné, že Bibli psal Bůh.

Jednou mi kamarád přinesl letáček, který se vydával za to, že ho psali svědci, ale byly tam věci ve stylu, že tanec, divadla a vlastně všechny trochu zábavné věci, jsou dílem ďábla. Na to jsem se vyloženě těšila, až se poptám. Trochu jsem doufala, že po odpovědi odtančím za recitování Shakespeara pryč, ale bylo mi potvrzeno, že to vážně není jejich leták. Celá procházka se nesla v duchu, že já jsem hledala psa a ony mi pomáhaly hledat Boha. Povídala jsem o tom, že jako skoro překladatel sama vím, co všechno se dá v takovém překladu zkazit, že pro mě opravdu není snadné tomu věřit. Co by to bylo za Bibli, kdyby to nevysvětlil veršík. A ještě jsem se ptala na to jméno, kde vlastně Jehovu vzali. Tak to prý v originále stojí, jen z překladů to zmizelo. A prý tam je až na 7000 místech napsané. K tomu mi položila záludnou otázku. Ptala se mě, o čem to svědčí, že je tam tolikrát. Hluboce jsem se zamyslela a zeptala se: "Že je sobec?" Soudě podle výrazu to nebyla správná odpověď. Ale i tak je to hrozně milá slečna a ani v nejmenším se jí nevysmívám, svým způsobem obdivuju, že i přes vcelku slušné a bezplatné vzdělání někdo dokáže takhle něčemu věřit a být vlastně úplně spokojený. Ráda bych se s ní sešla, když nebude ozbrojená verši a kolegy, přece nemůže celý den jen trávit tím, že si povídá o Bohu, jen nevím, jestli mám ještě dost odvahy na další schůzku.

Pojď mi, novej roku!

3. ledna 2016 v 22:46 | Magda |  Střípky ze života
Tak samozřejmě, co jiného by mohlo být jako téma týdne, než novoroční předsevzetí. Já si neházím klacky pod nohy, vím, že jsem líná, tak si prostě žádné nedávám a nejsem ze sebe pak zklamaná. Minimálně v tomhle ohledu. Jinak jsem ze sebe nešťastná dost pravidelně, ale to asi všímavý čtenář zpozoroval.

Silvestr jsem trávila jako profesionální křen - v obležení dvou dlouholetých párů. Ale už jsem se se svou pozicí tak srovnala, že mi to vůbec nevadilo, byl to jeden z nejlepších silvestrů za poslední roky. Nebo minimálně o třídu výš než ten loňský, před kterým jsem dostala kopačky. Ale ten den by překonalo asi i to, kdybych měla nějakou exotickou horečku, co si budem nalhávat, laťka nebyla nasazena moc vysoko.

Každopádně spojení inteligentních lidí, Jamesona a taneční hry Just Dance je skvělé! A kdo neví, nechť se podívá SEM - jo, přesně tak, v ruce máte ovladač, který snímá, jak moc nešikovní jste. A ano, přesně takhle debilně jsme vydrželi křepčit několik hodin. V paneláku. Mají tam asi hodně tolerantní sousedy, ale my jsme všichni takoví podvyživení, že možná ani neslyší tu snahu.

Další hra je pro mě už poněkud více děsivá, ve dvojicích si popisujete osobnosti, které jsou na kartičkách a hádáte, pak ty samé lidi popisujete jedním slovem a v posledním kole pantomimou. Tam mám spotřebu Jamesona vždy nejvyšší. Pantomima mě děsila odjakživa a teď si představte, jak člověk ukazuje takového Pavla Bobka nebo Billa Clintona (tam se odkazujeme spíš na Monicu, ehm, ehm).

Psa jsem nechala našim, ono to tu bylo fakt trochu hlučnější, než by se mu líbilo, a taky jsem nezodpovědná a chtěla jsem pít, že áno. Ještě před tím jsme s ním ale museli na veterinu, má něco s okem. Marně jsem se snažila vysvětlit té paní doktorce s patrně ještě nezaschlým diplomem, že když se mi bude snažit psa uškrtit, neuklidní ho a do oka se mu nepodívá. Ne, nemám do toho pravděpodobně co mluvit, o zvířatech nic nevím. Další dva lidé se tedy přidali a za trochy jekotu a násilí se snažili psa znehybnit. Se stejnou účinností, jako kdybyste venčili hada na kšírách, Teo se ve stresu mění v tekutinu a je nepolapitelný. Ale na rozdíl od tekutiny má hodně zubíků. A došla mu trpělivost, takže je začal používat. Upřímně jsem mu fandila, protože kdyby mi dělal někdo to, co oni jemu, tak je pokoušu taky. Ale dala jsem mu košík a s menšími svalovými záškuby a odporem jsem sledovala, jak se mu snaží nakapat do oka. Pak mu do oka začala stříkat. Jasně, protože kapky jsou mainstream, proč psa stresovat trošku, když ho můžete vystresovat pořádně.

Doma pak naši nebyli schopni mu tam ty kapky 4x denně aplikovat, protože, světe div se, byl tak vystresovaný, že jen co viděl obal, bral roha. Já jsem v kapání úspěšnější, protože už trochu vím, jak na něj. Přes klikr chválím, když leží klidně a má nad okem kapky. Když se mi ho povedlo uklidnit tak, že se nebránil vůbec, kápla jsem mu vítězoslavně do oka. Přesně jak ve filmu. Zpomaleně se pohybující kapka letí vzduchem a za dramatického žbluňknutí skončila v oku. V tom druhém. No co, nejsem jediná, kdo má problém s pravou a levou. Prevence je taky důležitá.

A od té doby, co ho tu zas mám, jsem trochu ostražitější, takže když jsem zaslechla šramocení z kuchyně, které znělo naprosto povědomě, vyletěla jsem z pokoje se slovy: "Ty zmrde!" Z kuchyně se ozval jemný hlas mé spolubydlící: "To jsem byla já."


Jo a taky se mi hned po příchodu ze silvestrovských oslav podařilo vyhodit pojistky, a když jsem je šla nahodit, zakopla jsem o židli. I přesto se nemohu zbavit dojmu, že tenhle rok je lepší než ten přechozí. Což je možná malinko smutné.