Září 2015

Maňásek alkoholikem

30. září 2015 v 13:07 | Magda |  Střípky ze života
Středu už budu mít asi navždy spojenou s lehkou šikanou své osoby, protože jsem se nepoučila a jela německé nezbedy učit znovu. Ale pozor, byla jsem připravená. Respektive jsem si to naivně myslela, aspoň jsem měla klidné spaní.

Včera jsem prozíravě šla okouknout, jak malé dětičky učí mamka. Vypadalo to skoro až neškodně, maňásek, nějaké hry a nikdo nebrečel, občas dokonce i někdo řekl něco správně. Jak jsem to (ne)dokázala aplikovat, se dočtete hned.

Normálně bych jela vlakem, protože je to nějakých 8 km. Na zpáteční vlak bych musela ovšem čekat skoro 2h, za tu dobu bych se domů zvládla dostat i po svých. Chvilku jsem koukala střídavě na teploměr, který byl na nule, a na jízdní řád a přemýšlela, co bude menší zlo. Jelikož jsem čerstvě zamilovaná do svého nového kola, vyhrála verze bez vlaku. Cestou mi byla taková zima, že jsem zapomněla i na strach z dětí.

Přijela jsem včas, hezky si vybalila pomůcky a čekala, než se tam naženou ti malí lidé. Ti naprosto ignorovali mou přítomnost a vrhli se mi na pomůcky. Když jsem jim to z ručiček vypáčila a přiměla je, aby se usadili, vytáhla jsem své eso z rukávu. Českými dětmi oblíbeného maňáska, žabáka. Ten už něco pamatuje, ale věřím, že tohle bylo i pro něj nové. Abych nevypadala jako naprostý debil, řekla jsem, aby se i jemu děti představily, protože je vidí prvně. Zapomněla jsem, že nejsou přeci úplně blbé a ví, že to mluvím já, tak co to na ně hraju. Asi si za ty vydřené peníze zaplatím lekci břichomluvectví, děkuji za tip. Ale jména jsem z nich dostala, zapomněla jsem je už v momentě, kdy dořekli poslední slabiku. Byla jsem moc koncentrovaná na rozhlížení se po místnosti a hledání únikového východu. Žabák umí dělat super ksichty, tak jsem je na další předlouhé dvě minuty zabavila a připadala si jak mistr v oboru.

Vzhledem k mé báječné paměti jsem další hry musela dělat tak, že se šlo popořadě, když nějaké dítko nevnímalo, štouchlo ho jiné, že je na řadě a já si mnula ruce, jak jsem geniální. Učili jsme se barvičky, ty už brali několik let, takže s naprostým přehledem umí dvě. U Lídra jsem zaznamenala zvýšený zájem a nakonec se zařadil mezi děti, kterých se nebojím tolik, skoro bych řekla, že si ho oblibuji. Další dvě minuty vládlo nadšení a dělalo se, co jsem si připravila. A pak další hra a další dvě minuty. V tu chvíli mě už začínal polívat pot, protože dál jsem neměla nic. A oni to začali tušit, pan žabák mi byl ukraden, marně jsem snažila získat zpět maňáska i sebeúctu. Zbytek vyučování si pamatuji jen útržkovitě.

Druhá skupina je naštěstí pořád tišší, jen se rozrostla. O dvouletou holčičku, která pravděpodobně netuší, jak a proč se tam ocitla a o tmavší čtyřleté dítko, které nehodlalo mít s češtinou nic společného. Česko je zemí tranzitní, tečka. Ten nekomunikativní prcek z minula už mluvil, sice jen německy, ale vidět, že je mezi živýma, mi udělalo radost. A pak tam mám dvě šestiletá dítka, která mají i snahu se něco učit. Rozhodně jetahle skupina v žebříčku oblíbenosti na prvním místě, protože nikdo nelezl po stole, nekradl mi pomůcky,… nemluvil.


Jen co jsem si tvrdou měnou osušila slzy, podepsala jsem smlouvu.


Běž učit, říkali, bude to zábava, říkali

23. září 2015 v 10:00 | Magda |  Střípky ze života
Určitě to všichni znáte, chcete dělat jakékoli povolání, jen ne jít ve šlépějích rodičů. Jelikož mamka učí a já se dětí bojím, nikoho neudivilo, že při zmínce o tomto povolání jsem vytahovala kříž a odříkávala otčenáš. O to víc šokující pro všechny bylo, když jsem kývla na učení dětí ve školce. Německých dětí. Češtinu.

Nebrala jsem v potaz kamarádské rady o tom, že děti jsou jako velociraptoři a cítí strach, dokonce jsem se tomu, já bláhová, smála. Obávám se, že po dnešním zážitku se budu smát už jen hystericky, za rytmického kývání, uložena ve vypolstrované místnosti.

Že jsem nejdřív dorazila do úplně jiné školky, to asi nikoho neudiví, ani já se tím nenechala vykolejit. Proč používat google, když personál jiné školky vás do té správné pošle taky. Za to ho nemám ráda, kdyby mě poslali do další, úplně jiné školky, mohla jsem žít dál svůj klidný život. Ale ne, stalo se, dorazila jsem a byla mi přidělena první skupina dětí.

Čekáte, že Němci budou mít kázeň, nastoupí vám tam, secvaknou paty a ležérně pozdraví zdviženou rukou. Ale kdeže, ta skupina malých anarchistů tam naběhla, jako kdyby je někdo lehce popohnal vodním dělem a jakékoli snahy o získání pozornosti selhávaly. Protentokrát jsem si řekla, že násilí a zvýšený hlas vynechám, tak jsem jim dala pastelky a papír. Lídr mi dával najevo, že to je pro děti a on kreslit nebude, a taky už zná "Dobrý den" a "modrá", takže tohle si můžu strčit někam. A napsal na papír svoje jméno. Za jeho špatné vyslovení se mi dostalo opovržlivého pohledu a přemýšlel, jak mě deportovat zpět do Česka. V tu ránu tam začalo pobrekávat dítko, protože jiné dítko otočilo fotku, na kterou se koukalo. V tu chvíli jsem doufala, že omdlím a na konci se vzbudím a dostanu pochvalu, za dobře odvedenou práci. Přes veškeré snahy se nezadařilo a protrpěla jsem si to až do konce. Zachránilo mě to, že umím kreslit zvířátka, tak všichni, kromě Lídra, chtěli nakreslit zvířátko. Česky jsem je nenaučila nic.

Pančelka odvedla jednu skupinu a se slovy, jaké to bylo, vedla druhou. Zmohla jsem se jen na jedno slovo: "Anarchie." Kdybych tušila, co nastane, neřekla bych jedinou stížnost. Tyhle děti měly češtinu poprvé, znalostmi se tedy od té první skupiny neodlišovaly, ale byly vyděšené skoro jako já. A nemluvily. Jedno dokonce nereagovalo ani na to, když do něj kolegové štouchali pastelkami. Zamlklá dítka si sem tam povzdychla, a já si opět přála ztratit vědomí. Ale oproti první skupině jsem byla úspěšnější, dvě děti se naučily "Ahoj!"


Personál z mého výkonu vypadal tak zděšen, že se mě ptal, jestli ještě někdy chci přijít. Samozřejmě, že nechci, ale přece nad sebou nenechám vyhrát bandu děcek. Příště beru pexeso, taser a jdu do toho znova!