Červenec 2015

Stay hypochondr

30. července 2015 v 8:58 | Magda |  Střípky ze života
Být hypochondrem v dnešní době a v naší zemi není jednoduché, to vám povím. Vlastně od konce června jsem víc nemocná než zdravá. Na začátku, kdy jsem měla teploty a měla jsem se učit na zkoušku, jsem si zašla k naší nové doktorce. V čekárně jsem kašlala tak, až na mě lidé koukali a přáli mi brzkou smrt, protože jsem jim rušila jejich hovory, kde a co Mařka dělá a taky s kým. Paní doktorka mi změřila tlak, napsala sirup a poslala domů. Proč poslechnout plíce, když máte tlak stodvacet na sedumdesát. Ale tak s kámošem paralenem a codeinem jsem se nakonec učit zvládla a postupně mi bylo lépe. Pár dní. Než paní doktorka odjela na dovolenou.

To jsem se dusila, až to rušilo ostatní členy rodiny ve spánku a tudíž jsem byla vykopnuta na pohotovost. Ne, že by to bylo až tak akutní, ale k naší zastupující paní doktorce jen tak někdo dobrovolně nejde, ale o tom později. Pan doktor se tvářil, že jsem ho zrovna vyrušila od psaní diplomky, ale poslechl si tuberáčka. Hypochondr byl uklidněn, že neumírá na černý kašel a tuberkulózu dohromady. Ale kromě poznámky, že mám na zádech asi nějakou vyrážku, mi neřekl nic. Tu vyrážku mám od puberty, akné se tomu říká. Každopádně jsem odcházela s prášky na alergii. Děkuji, asi.

O pár týdnů později jsem kašlala stále, do toho se mi vrátily teploty a unavená jsem byla pomalu i na spánek. Na naléhání jsem si zašla k té výše zmiňované paní doktorce. Doktorce, od které jsem kdysi odešla, protože mi tvrdila, že simuluju sníženou funkci štítné žlázy. Koukáte, co, jaký jsem boreček. Vy zmáknete ovládat maximálně příčně pruhované svalstvo, ale já, já mám nad svým tělem perfektní kontrolu. Srdeční tep si upravuju podle rytmu hudby. Její univerzální léčebná metoda tkví v tom, že všem radí, aby zhubli. Ano, sama nejsem zrovna příznivcem přeplněných tvarů, ale slyšet tohle od někoho, kdo si musí při vstávání židli ze zadnice sundávat násilím, to se nedá brát moc vážně. Na její obranu, mně to nikdy neřekla, já byla odjakživa ta anorektička. A ještě lepší metody má na zlomeniny. Bráchovi se povedlo zlomit si malíček, mám pocit, že dokonce nadvakrát. "Ovažte si to doma", zněla rada odbornice.

Jednu výhodu to má, čekárna byla docela prázdná. Když jsem u ní už seděla, stihla si vyřídit pár telefonátů, přečíst esemesku, sdělit mi, že když už to mám měsíc, není to snad tak akutní, abych si nepočkala na svoji doktorku a sestře přes dveře povědět, že se už těší, až jí skončí ten záskok, že je to hrozný. Ale aby mě setřásla, nechala mi udělat nějaký základní krevní test na zánět. Tam jsem byla dnes. Sestřička nastříkala desinfekci na tamponek a chtěla mi místo vpichu vydesinfikovat. Ale ráno holt ruce dělají, co se jim zachce, tak tamponek spadl na podlahu. Hbitě ho sebrala a vydesinfikovala (?) mi tím tu ruku a než jsem stihla jakkoli reagovat, měla jsem jehlu v žíle. Doufám, že v rámci úspor byla aspoň použitá. Dvě hodiny od odběru tu sedím a doufám, že ta boule, která se mi tam udělala, zmizí.

Mám suchý kašel, oblečení ani ne

20. července 2015 v 8:53 | Magda |  Střípky ze života
Když přišla letošní první letní vedra, mé tělo si to vyložilo po svém a zatopilo mi taky. Horečky jsem neměla leta, takže jsem sepisovala závěť. Když mně dřív u doktorky měřili teplotu, setkávala jsem se zkoumavými pohledy, jestli fakt žiju, když mám 35°C, ale nejdříve museli vyzkoušet několik teploměrů, jestli to třeba není rozbité. Není, rozbitá jsem akorát já.

Už se jen občas dusím, ale dusit se můžu i venku a venku bylo tak hezky, příjemně, už nepražilo slunko, tak jsem se domluvila s kamarádkou, že vezmu Lišáka a projdeme se. Scházíme se vždy na křižovatce. Tam má zahradu i má jiná kamarádka, zrovna byla venku a volala, jestli si nepůjdu zahrát badminton. Říkám, proč ne, ze zahrady uvidím, až kámoška půjde. Při nejhorším mě uslyší, protože i když jsem se do košíčku trefila všehovšudy dvakrát, dávala jsem do toho vše aspoň akusticky, profesionální tenistky by se hanbou šly zahrabat. Po 15 minutách stále nikde, divné. Sice ani jedna nikdy nechodíme na čas, ale tohle už bylo moc.

Nakonec slyším z druhé strany, než jsem vyhlížela, jak volá jakési sprosté slovíčko, byla až u nás doma. Když jsem zacházela na zahradu, ona zrovna procházela kolem budovy a ani jedna jsme tu druhou neviděla. A mobil? Na takovou chvilku to nemá cenu brát.

Ale hlavní je, že jsme se našly. Po pár kilometrech jsem vyjádřila obavu z těch černých mraků. Má obava byla potvrzena zahřměním. Otáčíme se, otáčí se i vítr. Zrychlujeme, vítr má dost navrch. Přibližující se provazy deště se mi nelíbily natolik, že jsem byla ochotna zrychlit i do klusu. Kolem nás létalo listí. Po chvíli jsem měla pocit, že na konci vodítka není pes, ale drak. Jakože ho to nadnášelo, ne že by chrlil oheň, i když uznávám, že by to mělo větší šťávu. Déšť nás dohnal dost brzo, po minutě jsem na sobě neměla suchého NIC. Po cestě byla restaurace, tak jsme se schovaly ke dveřím, ale hodní majitelé nás pozvali dál a nalili i čaj. Teo dostal vodu. Samým vděkem do ní šlápl a převrhnul misku. Očividně to bral jako výsměch, že kdyby se jako chtěl napít, stačí si olíznout kožich.

Z okna jsme sledovaly, jak se venku kutálí květináče a létají cedule, u toho pomalu usrkávaly čaj a čekaly, až to přejde. Po chvíli už vylezlo slunko a my se mohly vydat domů. Slunko! Kdo se ho prosil, aby svítilo, když jsme byly totálně promočené! Těšila jsem se na další horký čaj doma a na to, jak o tom napíšu úžasně vtipný status na fejsbůk. Ani jedno z toho nešlo, protože v celé ulici nejde proud. Nejde tak dlouho, že už se stmívá a má naděje na to, že to dnes ještě půjde, mizí. Dokonce jsem si začala dělat věci k seminárce, než jsem dostala spásný nápad napsat o tom blog a posunout tím školní povinnosti zase o nějakou tu hodinu dál.