Leden 2015

Bon appetit!

26. ledna 2015 v 18:48 | Magda |  Střípky ze života
Očividně jsem odhalila tajemství své hubené postavy. Částečně je to lenost si vařit, ale velký podíl na tom nese zoufalá úroveň našich restaurací. Nad jednou hrádeckou jsem si tu již povzdychla. Dnes jdu lomit rukama nad druhou. Jsme malé město, takže na víc už pravděpodobně nadávat nebudu. Třeba pizzerii máme ale úžasnou, ta funguje jen jako take away a bohužel vaří tak dobře, že kdykoli si chci objednat já, už nepřijímají objednávky. Hladová žena je zlo, velké zlo. Tak velké, že sedne za počítač a jde kydat špínu na úplně jinou restauraci, která za to nemůže.

Tato nešťastná restaurace je zaměřena na italskou kuchyni, otevřeno mají maximálně rok, interiér je luxusní a jídlo bylo dražší, nicméně chutné. Ale konec s chválou. Jestli mají v přepisech jídel chyby nevím, ale skromně odhaduji, že se tam možná najdou i nějaká dobře napsaná slova. Ono totiž ani jejich čeština není úplně valná, ale to není nic proti jejich překladu do němčiny.

Listovala jsem jejich internetovými stránkami a oko se mi zastavilo na malé německé vlaječce. Polila mě hřejivá vlna škodolibosti a klikla jsem na to. Nebyla jsem zklamaná ani v nejmenším. Samozřejmě nejsou žádní amatéři a nebudou do překladu dávat hned první heslo, které vyplivne slovník, to je přece jasné, že by to nebylo správně. A tak ze stran v jídelním lístku vznikly strany politické.

Pročetla jsem si to celé a podle počtu překlepů, neexistujících slov a podstatných jmen s malým počátečním písmenem mi došlo, že to přeložil člověk. Opravdu živý tvor. Ovšem se sebevědomím poněkud vyšším než je jeho znalost němčiny.

Občas jsem se tam vracívala a říkala si, že vzhledem k procentu německé klientely bych asi mohla něco říct. Napsala jsem tedy e-mail a snažila se být milá. Dostalo se mi odpovědi, že nemám tušení, kolik stojí vést restauraci a že si nebudou platit odborný překlad, ale mohu jim to za symbolickou cenu přeložit. Opravdu radši překládám technické návody než jídeláky, je to horší, než se zdá a rozhodně bych si na to netroufla. A za symbolickou cenu s tímhle přístupem už vůbec ne.

Na nějakou dobu jsem to odložila k ledu, ale pak jsem se procházela s Lišákem a co nevidím - návštěvníky z Německa, hned za cedulí Hrádku, vítá obrovský billboard dané restaurace. Samozřejmě dvojjazyčný. A ne, nepřekvapím vás tím, že by byl správně. Třeba kdyby obsahoval jen malou neškodnou chybičku, překlepík nebo něco jiného, ale nene, oni tam mají napsáno, že vaří z čerstvých NEROSTNÝCH surovin.

Korekce několika řádků německého textu je drahá, tak prostě radši budeme mít obrovský billboard s ještě větší hrubkou. A nemyslím si, že by ta reklama taky byla zadarmo. Doufám, že to tam aspoň nenalepili pod rouškou tmy a fakt si za tu ostudu zaplatili.


Takže tímto bych vás chtěla pozvat k nám na sever, protože jinde vám z šutrů tohle neuvaří.

Naprosto zbytečný článek

16. ledna 2015 v 23:44 | Magda |  Střípky ze života
Ze začátku každého nového roku se to hemží odhodlanými lidmi, kteří si dávají všelijaká předsevzetí. Tohle mě naprosto míjí, jsem k sobě upřímná a vím, jak moc jsem líná, tak proč si dělat stres z něčeho, co bych stejně nesplnila.

Jeden nápad se mi ale zalíbil dost. Spočívá to v tom, že si na lísteček napíšete to, co se vám povedlo, dáte si to do sklenice, a pak si to na konci roku můžete hezky pročíst a zavzpomínat si, jak fajn rok to byl. Trochu problém je, když se vám momentálně sere úplně všechno. Asi si založím svoji cynickou skleničku životních neúspěchů. Věřím, že by se plnila rychleji, než by mi bylo milé.

Ale fajn je, že třeba kopačky jsem stihla dostat už o svátcích a mám tedy o jednu položku méně. Čím jste starší, tím víc se vám plní facebook fotkami potomků vašich přátel, jsou tam samé zásnuby, svatby. Mně vykvetl kaktus. Nevím do jaké sklenice to zařadit.

Moje imunita to se mnou taky vzdala, takže se kvůli tomu nemůžu věnovat Lišákovi tak, jak by to on potřeboval a začíná mu poněkud hrabat. Na všechny je úžasně milý, v tom se nic nezměnilo. Jen pošťáky zdatně odhání. Do té doby jsem si myslela, že je to jen klišé z komiksů, ale očividně v tom bylo více mouder, než jsem byla schopná si připustit. Ale mezi záchvatem vítání a obtěžování svou nekonečnou láskou mu rupne a začne se chovat paranoidně, má strach být sám a vběhne mi do pokoje, kde si vyskočí na postel a dělá, že neslyší povel, aby se odklidil. V momentě, kdy jsem ho z té postele chtěla odšťouchnout ručně, si stoupl, naježil se a začal za ne zrovna milého vrčení cenit zuby. První pes, ze kterého jsem kdy měla strach, je můj vlastní. Milé. Vyříkali jsme si to, nekousl mě ani já jeho a od té doby se to neopakovalo, ale kdybyste s tím měl někdo zkušenost, napište mi do komentáře.


A kdybyste někdo našel můj smysl pro humor, pošlete mi ho zpět, docela mi chybí.