Říjen 2014

Ave stopovačka

29. října 2014 v 17:01 | Magda |  Psí deníky
Teo nedávno objevil kouzlo lesní zvěře a útěků s tím spojených. V momentě, kdy mi z bažin vyhnal srnu, jsem byla ráda, že je to takový trouba - srna si to hnala rovně, Teo se s neotřesitelnou jistotou vydal doleva. Každopádně to už byla poslední kapka, a dokud nebudeme mít perfektně zvládnuté přivolání, nemůžu s ním takhle volně chodit. Doma jsem tedy vylovila 15metrovou stopovačku koupenou přesně pro účely výcviku (a kvůli lenosti systematicky cvičit téměř netknutou). Časem pochopí (teda teoreticky jsem o tom četla), že mu nezbyde nic jiného, než se prostě po zavolání k paničce přemístit a až to bude mít zafixované, nebudu tu stopku muset už držet v ruce, což ocením, jelikož se do ní každou chvíli zamotám, nebo na ni dupnu, nebo se do ní zamotají stromy, které tam prostě ještě před chvílí nebyly! A pak se začne stříhat a po čase už vlastně za sebou nebude tahat nic, ale v hlavě by mu mělo zůstat, že musí přiběhnout na zavolání. A teď bych asi vyhlásila sázky, za jak dlouho propuknu v zoufalý pláč a budu nadávat na toho, kdo mi to tvrdil.

Další nevýhoda stopovačky tkví v tom, že když vidím, že požírá něco, co by požírat neměl (kdo vyzvracel v lese těstoviny?), tak ho stejně nestihnu přitáhnout dost rychle a polovinu té lahůdky má už v sobě. Ale on je dost rychlý i na vodítku. U kontejnerů bylo koťátko, tak jsem si ho šla pohladit a v tu ránu už vidím, jak má narvanou držku koblihou. Celou si ji tam nasoukal a zuřivě přežvykoval. Nejsem zrovna důvěřivá, co se týká nalezeného jídla, tak jsem mu musela tu zpola rozmělněnou koblihu vyklepat z tlamy, a co tam drželo, jsem vytahala ručně. Olepena od džemu a slin jsem si aspoň mohla oddechnout, že bydlím jen o 20 metrů dál.

Ale zpět ke stopovačce, při vracení z pole máme naučeno "zůstaň", kdy on stojí a já si namotávám těch 15 metrů. Funguje nám to báječně, počkal, až to celé namotám, pevně chytnu a až pak se rozběhl štěkat na sousedovic černého psa. I když má jen lehce přes 20 kg, stačilo to na to, aby mi stopovačkou spálil obě ruce, když jsem se ho zoufale snažila zbrzdit. Že takhle ho nechytím, mi došlo rychle, chtěla jsem ho tedy zbrzdit tělem a chytit za kšíry. Rána rozběhlým psem do kolene bolí. Ponaučení pro příště.
Zarudlýma rukama a s boulí na koleni tu obětavě píšu článek, tak buďte tak hodní a doceňte to!


P.S.: Už ale umí válet sudy a plížit se na povel, on není hloupý, on je jen hrozný kretén!


Roztomilost spících tvorů nezná mezí.


A někdy vážně přemýšlím, jestli je to jen obyčejný pes.

Zkrocená hora

13. října 2014 v 18:15 | Magda |  Psí deníky
Kromě výcviku šíleného psa a vytírání po psovi dementním, se v mém životě nic až tak závratného neděje. Respektive mi na to nezbývá čas - začala mi škola (no jo, jsem na to už stará, ale už jen rok, slibuju!). Takže nečekaně bude i další pidi článek laděn psovitě.


Brácha hlídá labradora, protože je majitelka v nemocnici, pes je to už trochu starší, vzhledem i pohyby poněkud připomínající lachtana. A lachtan je to velmi dobrosrdečný. Na Tea už při prvním pohledu začal žadonivě kníkat. Naštěstí má lehce oranžovou srst, takže i zarytý rasista Teo vyměkl a souhlasil se seznámením. Po počátečním otrkávání si začali dokazovat dominanci, moje princezna rvala po chvilce homobradorovi zadnici až k čumáku, aby bylo jasné, kdo je mamka. Pak lehl na záda a zamilovaně čekal, jestli se k němu hormony nabuzený lachtan přidá. Druhý pejsek si na něj lehl elegantně, jak jen si 12leté zvíře se 40 kily a nemocnými klouby lehnout může. Teo zmizel v podlaze. Po nějaké době jsem ty láskyplné hrátky musela ukončit, protože jsem se bála, že bude Teo děravý a labrador mrtvý, v tomhle věku toho vzrušení bylo přeci jen už moc.


A zde se můžete pokochat fotkou, na kterou jsem náležitě pyšná!