Září 2014

A ještě jedno psí povzdechnutí

25. září 2014 v 1:01 | Magda |  Psí deníky
Vycházku od vycházky jsem vyrovnanější člověk. Už jsem jen krůček od nirvany. A nebo blázince.

To je prostě tak, že se naštvete do té míry, až vám to najednou připadá legrační a už se jen smějete. Co na tom, že jeden den psa vykoupu, protože na zemi našel parfém s ještě nestrávenými zbytky jídla a ještě než stihl uschnout, už vidím, jak mi pomalu mizí v černé bažině. Kamarádka na něho volala a vypadala plná obav, jestli se pes dostane ven, a když ano, jestli ho nezabiju. Já zatím měla jinou starost, otírat slzy smíchu. Asi bych měla být soucitnější a pomoct mu, když tak vyděšeně kulil očka, ale nešlo to. Navíc konečně dotáhl svůj liščí look do dokonalosti. Právě ty černé tlapky dělají lišku liškou. A to on prostě moc dobře věděl!

Začali jsme chodit na cvičák, kupodivu jsem byla pochválena za svůj přístup k němu a za to, že se mi s ním daří pracovat. Což mně samotné nějak pořád nepřijde. A paní cvičitelka byla z Tea úplně unešena. Ona má papírovou belgickou ovčandu, můj lišák má z belgičáka až až. A očividně hlavně takové ty ne úplně pozitivní vlastnosti. Třeba to rotování v kruzích je prý vyloženě jejich, tak aspoň vím, že to není jen tím, že je to úplný blbec. Sama mi předvedla, co její fenka umí, nejvíc se mi líbil povel "chcípni". Ten jsem Tea samozřejmě musela naučit taky, a kromě toho, že u toho na mě nadšeně kouká a vrtí ocáskem, mu to jde hezky. Ale dostala jsem vynadáno od rodiny, že je to nevhodné, tak ho holt musím přeučit na něco, co snesou i citlivější povahy.

Dále jsme se na cvičáku dopracovaly k tomu, že můj pes je prostě rasista, nemá problém se psy, on má prostě jen problém s jinými než rezavými psy. Ale nad bílými ještě taky přimhouří oko. Jenže jakmile vidí černého, zamlží se mu mysl a cvaká kolem sebe, nehledě na to, že se dusí na vodítku, chrochtá a poutá ke mně větší pozornost, než bych si v takovou chvíli přála. Plus se mi začne motat pod nohy, já ho přišlápnu a to se začne vztekat, protože ho to bolí!

Takovýto záchvat má vždy, když je v ulici ten jeho "kámoš". Dneska už jsem neměla sílu s ním něco dělat, tak jsem za sebou toho rotující blba táhla a snažila se prostě jen nezakopnout a pohybovat se pokud možno dopředu. Plot zdolán a já už si chtěla oddechnout, načež se od činžáku vyřítil naježený kříženec německého ovčáka. Z větší části černý. Teo si toho všiml a začal na to bojově naježené a přibližující se zvířátko agresivně štěkat. V tu chvíli jsem nevěděla, jakého psa nakopnout dřív. Abych se vyhnula trhání masa, šla jsem na toho cizího psa, ramena široká, že bych se nevešla do futer a za mírného nadávání jsem ho poslala pryč. A opravdu šel. Někdy jsem za svůj chybějící pud sebezáchovy, co se týká psů, ráda.



Nudíte se? Pořiďte si psa!

14. září 2014 v 15:14 | Magda |  Psí deníky
Teo už se u nás zabydlel, zoufale jsem kvůli němu brečela asi jen dvakrát. Poprvé hned ze začátku, kdy jsem dostatečně nedržela vodítko a pak zjistila, že jsem mu úplně ukradená a po návratu domů ještě objevila, že Betynka měla průjem a uměleckou náladu. To jsem si fakt hodně nadávala, že jsem tak moc chtěla dalšího psa. Ono péče o 15letého psa s mizející kontrolou svěračů je lahůdka sama o sobě. Podruhé, když se na ulici rozohnil na svého největšího psího nepřítele natolik, že se mi zahryznul do ruky.

Chvilku jsem trucovala a házela na něj zlopohledy, ale dát takového blbečka do jiné rodiny prostě nejde. I největší odpůrce pořízení nového psa (maminka) na něj šišlá a neprojde kolem něho bez podrbání. On je to takový švihák, že mu fakt žádná neodolá. Toho psa si měl adoptovat svobodný muž. Začínám uvažovat, že ho budu pronajímat. A nebo změním orientaci.



Ale má i další mouchy. Když s ním jedu vlakem, je z toho vždy tak u vytržení, že začne zuřivě kopulovat na prázdno. Teda jen za předpokladu, že to někdo vidí, větší obecenstvo znamená delší představení. Jsem ale ráda, že z toho vynechává okolí i mou nohu, jeho takt je nevídaný.

Ve vlaku ale často nebývám jediná, kdo cestuje se psem. A když vidí psa, tak se mi ještě nedaří jeho pozornost přilákat zpět ke mně. To se takhle rozčiloval nad jiným psím pasažérem ještě na nástupišti, já už ale potřebovala do vlaku a tím pádem by se mi jeho pozornost hodila. Mezera mezi nástupištěm a vlakem mi dělala vrásky. Ale tak co, snad není blbý, řekla jsem si a vykročila vpřed. Je! Ještě jsem stihla zaznamenat jeho vyděšený výraz plný otazníků, než v té mezeře zmizel.

Obávám se ale, že mi to dělá naschvál. Když někoho vidím poprvé, tak zaručeně předvede nějakou novou dovednost. Posledně jsem si domluvila venčení v Liberci, ono ve dvou se venčí prostě líp. Krátce po odepnutí z vodítka začal balancovat na pařezu, koukala jsem, co provádí a přišlo mi to roztomilé. Do doby, než se tam ustálil, nahrbil a začal konat potřebu. Další milou věc provedl, když si tu byli dva pánové vybrat dárky (ty moje blbiny z fima). Krásně je přivítal a pak se jednoho po druhém snažil znásilnit. A byl velmi vytrvalý.

Oproti poslednímu článku se ale změnilo hodně, mohu ho pouštět na volno a většinou se mi i vrátí na zavolání hned. Samozřejmě ne, když ho opravdu přivolat potřebuju. To se otočí, olízne (moc dobře ví, že mám kapsy naštosované sušenými plícemi) a ladně si kluše druhým směrem. Je ale super, že mohu využít jeho závislosti, schovat se mu za strom a škodolibě poslouchat ten zběsilý dusot, jak se mě snaží najít. Když je zákeřný on, budu také!

Jo a hrozně rád se válí v hnoji a nerad koupe.