Červenec 2014

Pomoc!

26. července 2014 v 21:19 | Magda |  Psí deníky
Pokud máte problém s větším temperamentem (čtěte hysterií) a chcete si pořídit pejska, možná zauvažujte nad štěňátkem, je nezkažené, učenlivé a dost roztomilé na to, aby vás nenasralo do nepříčetnosti. Několikaleté tele bez výcviku, ale zato se spoustou zlozvyků, je vcelku velká výzva. Jestli to oba přežijeme, tak budeme velmi vyrovnané bytosti a nic nás nevykolejí. Zatím k tomu máme daleko, hodně daleko.

Pejsek v sobě má něco, co ostatní psy rozčiluje. Ještě jsem do tajů psí psychologie nepronikla tak hluboko, abych pochopila, oč běží, ale dle mého názoru se vždy ke psům přibližoval s úmyslem hrát si. Nebylo to tak bráno a každý pes ho seřval. A jelikož je velmi moudrý, usmyslel si, že toto ne a začíná nadávat první. Původně to byli jen psi za plotem, už jsou to psi i na druhé straně města. Ano, to já mám nakoukaná výcviková videa se zaručenými metodami, a i jsem si psala o radu údajně zkušenému kynologovi, ale praxe pořád pokulhává. Jedním z důležitých prvků totiž je, aby páníček byl klidný. To já jsem, dokud nezačně cenit zuby a za štěkotu se mi nesnaží utrhnout ruku, jak vyráží.


Ale aby to nebylo jen negativní. Za ty dva týdny zvládáme přivolání, sedni a lehni. Doma a na zahradě se skoro 100% úspěšností (mimo zahradu z tohoto čísla odeberte tu jedničku). U nohy se naučil chodit krásně, jen má problém s předložkami. Plete si "k" a "pod". Takže mé "k noze" si bere po svém a jde tak, abych ho co nejvíc podupala, případně ztratila balanc. Venčím už jen v sukni nebo kraťasech, jelikož z jeho otírání se o nohu mám už oranžové všechno dlouhé oblečení.

Dokonce se tváří, že mě bere za svou paničku, jsem jediná, koho vyhlíží z okna, když odejdu. Na chodbě mu to bylo zatrhnuto, takže při mém dalším drzém odchodu bez jeho doprovodu si suverénně nakráčel k oknu do obýváku. Když i to mu bylo ukradeno, nezbylo mu nic, kromě skákání a zírání ze skleněných tabulí na vchodových dveřích.

Toť vše k našim pokrokům. Dneska jsem si dala velký cíl - unavit ho. To obnáší procházku nejdřív přes celé město, u některých psů zuřil jen malinko, štěkl jen, aby se neřeklo a ani nevyrážel, u ostatních jsem si připadala, že venčím zuřivý ventilátor. A aby to nebylo málo, vyběhl na mě ze zahrady pes podobné velikosti a vrhl se po psovi mém. Ano, můj pes je vůl a ještě nechápe, jak to chodí, ale je na vodítku a ohrožuje akorát moje duševní zdraví. Nikdo na něho nebude útočit. Na milého psa jsem vyždímala všechny decibely a z nich složila něžný povel: "Vypadni, ty vole!" Pejsek se lekl, až spadl na záda a odběhl. Nečekala jsem, že hlas je tak mocná zbraň. Lituji už teď případného partnera.

První destinace byla u babičky, tam jsem ho nechala na velké zahradě. Uchlácholena pocitem, že je vše zavřené, jsem se usadila a po čase mi přišlo divné, jaké je tam vlastně ticho. Nikdo neproháněl slepice a nelezl ke králíkům, neběhal v nepravidelných kruzích a nežral kočkám granule. Ano, pejsek se vydal na průzkum světa z druhé strany plotu. On plot obsahoval jednu takovou mezeru, kam on se akorát vejde.

Dále jsem pokračovala s kamarádkou a jejíma čubama k řece. V tomhle počasí jsem ovšem potřebovala zchladit i já, tak jsem si to zvíře vzala do vody s sebou na vodítku. Má důvěra v naši kooperaci není ještě tak vysoká, abych ho nechala bez vodítka. Nedůvěra se ukázala býti na místě. Voda ho naplnila energií a chutí ji vybít. Začal se drápat ven a já za ním jen klouzala po řasami olezlých kamenech a snažila se tam nezahučet celá. Pustit vodítko se slovy: "Chytíš mi ho, viď?" byl jeden z mých horších nápadů. Elegantně se kamarádce vyhnul a už to bral sprintem směrem k silnici. Louky ze všech stran jsou okoukané. Vnitřní městský obchvat, kde se z řidičů stávají dobytci, je mnohem zajímavější cíl. Ano, snažila jsem se ho hlasitým, leč stále ještě klidným hlasem přivolat. Pak hlasem o něco zoufalejším. Nakonec jsem ještě bez bot proběhla kopřivami a nevím čím vším, abych se dostala k silnici, kde už můj švihák stihl šarmem zastavit provoz, a já za běhu házela elegantní úsměvy na všechny strany, protože bylo na koho se smát. Na tuto událost se přišel podívat pravděpodobně celý Hrádek. Pejsek očividně šťastný, že jsem taky pochopila, jak je silnice super, rozvrtěl ocásek a běžel mi k noze. To je ta chvíle, kdy litujete, že ho fakt nemůžete fláknout nebo darovat někomu s větším smyslem pro humor.


Jinak je zlatý, večer jsem ho chtěla ještě dorazit házením tenisáku, on byl natolik hodný, že mi místo něho donesl švestku, kterou sám sundal až ze stromu. Ale aspoň jsem si všimla, že máme na zahradě švestky. Ono bych si toho možná všimla i tak, až se z nich posere.




Pes, který měl umřít (ó jak emotivní nadpis)

9. července 2014 v 21:56 | Magda |  Psí deníky
Tuším, že jsem zmiňovala svou zálibu, která mě provází od dětství a spočívá v tahání všelijaké havěti domů. Jeden čas jsem byla i očkovaná proti vzteklině, když mě jeden pejsek jemně potkal zuby. Co na tom, že vzteklina tu není, a rozhodně to nebyla otevřená rána, rodiče měli jasno. Možná si mysleli, že přestanu být vzteklá na ně.

Ale proč o tom zase píšu. Snažila jsem se za mírného citového nátlaku domů dotáhnout nového psa, jelikož Betynčiny hodiny se asi vážně blíží ke konci a já poněkud pohledem na ni strádám. A taky jsem líná chodit ven, když nemám motivaci. Ale ne, byla jsem bita, polévána olovem a slovně urážena; pes nebude. (No dobře, trochu kecám)


Jenže to by rodiče nesměli mít doma mě. Kamarádka, která je do psů zapálena podobně, jen jich stihla už nasbírat více, mi poslala odkaz na psa ze slovenského veterinárního asanačního zařízení. Jejich náplní práce je sbírat uhynulou zvěř a toulavou zvěř, ze které během 3 týdnů udělají taktéž uhynulou. A tohohle psa nikdo nechtěl, zbývaly mu 2-3 dny. Rychleji jsem jednala, než se ptala, takže i když se to nesetkalo s širokým a blaženým úsměvem, nebylo to moc platné. Tak skvělou dceru prostě nemohli vychovat nelidové, i v nich se skrývá kousek citu, a po chvilkovém lomení rukama nad tím, jak jsem blbá, se mohl řešit dovoz.


Včera mi to zvíře přistálo doma, s Betynkou si rozumí, ta si na stará kolena začala i hrát. Když už jí to nebaví, ohradí se a pan pes dá pokoj. Takže už ho přijmula Betynka i tatík, který protestoval nejvíc. Mamka to nadělení uvidí, až se vrátí z dovolené. Snad se tam zrekreovala do zásoby.

Hned jsem mu šla koupit vybavení, aby vypadal stylově, a protože jsem prostě z něho tak nadšená, že mám chuť mu koupit všechno hned a nejlepší. Ve zverimexu mu nějaký postarší pán chtěl dát pamlsek, já mu říkala, že si to nepřeju, což bral vážně asi jako pes mé povely. Takže Teo (no já mu to jméno nedala, na mě nekoukejte) se už ládoval a ze mě se zatím stal Hulk. Pán dostal několikaminutovou přednášku o tom, že nemá co krmit cizí psy a kazit výchovný metody páníků. Když už jsem ze sebe ten monolog vyždímala, koukala na mě vyděšeně i má kamarádka, která ten zverimex vlastní. Prý ze mě šel respekt, a že netušila, co ve mně dřímá. To jsem na sebe byla pyšná. Ale pak jsem se dozvěděla, kdo dotyčný pán byl. Majitel našeho cvičáku. To mi hřebínek malinko spadl. No, ale prý jí řekl, že budu dobrá cvičitelka, to se počítá.



A držte mi palce, neboť oficiální název mého dotažení psa domů je "dočasný domov". Tak bych ráda z dočasného udělala trvalý a oba rodiče bych i přesto chtěla stále živé.