Duben 2014

Havěť všelijaká

27. dubna 2014 v 20:51 | Magda |  Střípky ze života
Opět mám ve škole tolik úkolů, že je ten správný čas se usmát, předstírat, že neexistují a psát radši do blogu.

O víkendu jsem podnikla dlouhou a dobrodružnou cestu až do samotné matky měst - Prahy. Do Liberce vlakem, z Liberce klasicky autobusem, šetříme a taky nemáme řidičák, že áno. Ve vlaku si přisedla postarší dáma a dala se do řeči, neměla to typické důchodcovské pižmo a touhu sdílet nářky na umělé klouby a malé důchody, takže jsem si povídala ráda a i se dozvěděla zajímavé věci. Paní byla zcestovalá, takže nemusím panikařit, že mám život skoro za sebou, cestovat začala, až co jí odrostly děti.

Můj cíl byl Terárium v Dubči. Dozvěděla jsem se, že tam mají malého lvíčka (mě se neptejte, já vím, že v terárku bývají většinou plazi) a už je poslední týden, kdy bude k vidění, protože se stěhuje do většího. Kdybych tam jela jen kvůli němu, byla bych asi trochu zklamaná, on sice mohl chodit volně mezi návštěvníky, ale na to z vysoka kašlal a byl za prahem místnosti, kam byl veřejnosti vstup zakázán. I tam na něj lítaly blesky, jak kdyby přijela výprava z Japonska. Po chvíli pózování se odebral dát si polední šlofík. Čas na prohlídku stálé exhibice.


Moc jsem si předem nezjišťovala, co za plazy tam chovají, takže mi spadla čelist, když jsem si mohla prohlídnout různé druhy chřestýšů a kober, včetně královské. Nenapadlo mě, že je tak obrovská, nejsem mistr odhadu, ale 4 metry mít mohla, a jezdila si tam s hlavou nahoru, aby šlo jako fakt poznat, že je to ona. Jen límec neměla nastrojený, to asi jen na lepší příležitosti. Vzadu za klacíkem se nenápadně schovával vrah, mamba černá, naproti byla jeho zelená verze. Další had, kterého byste asi úplně nechtěli potkat, byl taipan. Nenápadná tkanička s roztomilým ksichtíkem, jehož jedna dávka jedu dokáže vypnout 25 lidí. Asi bych jim nechtěla terária čistit.

Vidět se tam dala ještě všelijaká krokodýlí a ještěří havěť, dokonce i opičky a nějaký druh mangust. Prošla jsem si to 2x, nafotila a doufala, že se lvíče probudí, což se nestalo, tak jsme si zašli na oběd a domluvili si, že se vrátíme.

Nerada si dávám něco, co neznám v restauracích, které neznám. Takže řízek a hranolky, česká klasika, to jistí. Kdo by ale čekal, že i to se dá tak pompézně posrat. K hranolkům jsem měla chuť požádat o brčko a k řízku o steakový nůž. Raw kuře jsem ještě nikdy neměla. A budu i ráda, když už ani mít nebudu. Jsem ráda, že inkubační dobu salmonely jsem zdárně překonala. Hlad je věc zlá, to si člověk rozmyslí, jestli si bude stěžovat a za půl hodiny možná dostane lépe zpracovaný pokrm s přídavkem slin.

Pár fotek z kompaktu za mizerného osvětlení. Na ty podmínky jsou to skoro mistrovská díla :D








Už bylo na čase si zanadávat

10. dubna 2014 v 20:04 | Magda |  Střípky ze života
Je to těžké, když vás škola zmůže natolik, že ani nestihnete být nasraní na okolní svět. Na školu to samozřejmě stihnu, až tak ze cviku jsem nevyšla.


Začneme postupně. Nejdřív mi škola nesehnala praxi (a já pak skončila na ten necelý rok v Londýně, když jsem si to sama našla), to se sice nakonec obrátilo spíš ve výhodu, ale ten princip! No a za ten rok na mě (a mou kolegyni, která byla se stejným osudem v Dublinu) profesoři tak nějak zapomněli. Nebo nevěřili, že se vrátíme, tak my si školné stejně platily jen proto, že to stípko bylo ultraštědré a už nás ani nebavilo se penězma utírat. Ale toto zapomenutí spočívá v tom, že všichni jedou s naším nejzábavnějším profesorem na 3 týdny do Skotska a my, protože se přece nebudeme nudit doma, musíme dále navštěvovat výuku. Německé uvažování je fascinující. To už si radši zajdu na preventivní prohlídky všech existujících lékařů, třeba i na vyšetření prostaty, než abych tam chodila.

Když už jsme u těch doktorů, včera jsem po letech byla na vrtání. Leta nic a najednou dva kazy v mezizubních prostorách. Jen malé, prý je stačí sledovat. Nevím, co čekal, že se s kazy stane, jestli se změní v něco hodnotného, nebo prostě má rád vrtání do hloubky, ale každopádně jsem to odmítla a objednala se na vrtání. Dobrovolně! Řadím se k těm lidem, kterým ještě před lety musela sestřička dávat na hlavu mokrý hadr, protože jsem byla jistojistě přesvědčená, že se udusím umrtveným jazykem. Takže chápete, jak velké sebezapření tento heroický krok vyžadoval.

Na řadu jsem přišla relativně včas, něco po půl druhé bylo. Při připomenutí si, jaké zuby mi to vlastně chtěl rozrejdit si všiml ještě jednoho kazu, naštěstí hned v lajně vedle těch jiných, takže stačilo umrtvit jen jedno místo. Asi tak deseti vpichy ze všech možných světových stran a možná i ze čtvrté dimenze. Výraz v obličeji se přiblížil k pomrtvičnému stavu, takže super, může se do toho dát. Kazy byly asi vážně malé, protože nechápu, co by tam dělal jinak ta dlouho, buď je nemohl najít, nebo mi tam tvořil umělecké rytiny, každopádně po nějakých 30 minutách mi oznámil, že má hotový první zub. V tu chvíli jsem čekala, že se usměje a řekne, že to je samozřejmě vtip. Nebyl. Jal se molekulu po molekule nanášet bílou plombu, sem tam na to posvítil, aby to ztvrdlo, pak to zase obrousil, očividně moc, protože to ještě pár molekul chtělo přidat. A tak si tam tvořil a nechával se unášet myšlenkami, že restauruje Sixtinskou kapli či jiné cenné dílo, to se nesmí uspěchat. Prvně jsem u zubaře cítila jinou emoci než strach, z nudy jsem začala klimbat a nevadilo mi, že mám ústa větší než Mick Jagger.


Po skončení druhého zubu se začala balit sestřička a odešla domů. Já se snažila taktéž nenápadně proklouznout, neúspěšně. Akce Donuť Magdu čistit mezizubní prostory skončila po 2,5 hodinách. Slovy: dvou a půl hodinách. A ani jsem nedostala obrázek.