Únor 2014

Aby se neřeklo, že vůbec nepíšu

20. února 2014 v 17:06 | Magda |  Střípky ze života
Ač je to k nevíře, pár lidí se ptalo, kdy zas napíšu článek. Já bych psala moc ráda, ale v mém životě se neděje nic zajímavého a mým jediným zdrojem podivných úsměvných příběhů je má rodina. Bohužel ale znají adresu blogu a jsou jeho pravidelnými čtenáři. Takže i když bych moc ráda, nemohu si tu z nich dělat legraci. Strašně ráda bych vám napsala, jak se mamka snažila povléknout peřinu pro návštěvu a zoufale, mávajíc dekou, mi vběhla do pokoje se slovy, že to prostě nejde. V tu ránu se povlak sroloval, problém se vyřešil, tak jen mocně mávla celou peřinou, převrhla mi plnou sklenici pití na koberec a odešla. Ale protože jsem hodná dcera, nic takové tu nenapíšu.

Mým nejvíc adrenalinovým zážitkem posledních dní bylo provedení platby do Německa. Mám eurový účet, takže bych nečekala nějaké záludnosti. Vyberu "europlatbu", protože jsem děvče vzdělané a vím, že Německo patří do EU. Po několika minutách mám všechny nejzáludnější a neskrytější políčka formuláře vyplněné a mačkám políčko "odeslat". Banka nesouhlasí. Já nesouhlasím s jejím nesouhlasem, protože všechno je zadáno dobře. A červeně mi vyskočí, že mám vybrat "zahraniční platbu". S trochou nevole to tedy udělám, znovu datluju údaje a vítězoslavně odkliknu odeslání. A ta svině mi hlásí, že mám vybrat "europlatbu"?! Několikrát jsem si to prostřídala, než mi ruply nervy a odeslala jsem to z účtu českého.

Další zážitek hodný pozornosti byl, když jsem šla s kamarádkou venčit do útulku. Dostali jsme krásného, sněhově bílého špice s ne už tak krásným jménem Bahnhof. Vypadal mile, hned jsme ho zkoušely uplatit piškotem, ten ignorantsky odmítl, a my věděly, že si tak blbé jméno zaslouží, když je tak nevděčný. Pejsek se snažil předběhnout evoluci a chození po čtyřech bral jako cosi zpátečnického. Za jemného chrčení se proto rozhodl chodit po dvou, oporou mu byl akorát obojek. V ten den foukal velmi silný vítr, srst mu vlála jako v reklamě. Do doby, než se jal vykonat potřebu. Drtivá většina útulkáčů má zažívací potíže, Bahnhof nebyl výjimkou. Průjem, dlouhá srst a protivítr - zlá kombinace, která pejska přebarvila nahnědo. V ten moment jsme vzdaly už jakýkoli pokus o spřátelení se.


Občas venčím i tu naši psici, ale čím blíž je k expiraci, tím je to s ní náročnější. Má dny, kdy běhá, že jí nestačím (to trochu vypovídá o mé fyzičce a je mi z toho smutno, to mi věřte) a pak dny, kdy ji odepnu z vodítka a čekám, kdy si lehne do klubíčka a umře. Naštěstí je pořád víc těch aktivních dní. Ona je vůbec poslední dobou taková veselá (stařecká demence v rozpuku) a dává nám to hezky najevo. Nová záliba, kterou teď pilovala, spočívá v tom, že se tváří vesele, poskakuje, a když se otočíte, štípne vás předníma zubama do svalu. Hezky poctivě. V úrovni její hlavy mám nohu olemovanou modřinama, stylové. Dále se rozhodla, že ke granulím si najde něco lepšího, výživnějšího. Ty potřebné živiny našla v mikrotenových sáčcích. Ona nikdy nic nekousala (kromě lidí), granule do sebe kope jak štamgast panáky, ale sáček, ten si trhá pěkně najemno labužnickým okusováním. Díkybohu za tu pečlivost, většinou to slyším a seberu jí to relativně včas. Ale já si taky našla zákeřný koníček. Když ona je zlá na mě, začala jsem být taky zákeřná a využívám jejího horšího sluchu a nemilosrdně na ni bafnu, když se nekouká. A ano, mám z toho výborný pocit!