Leden 2014

Psí život

18. ledna 2014 v 23:04 | Magda |  Střípky ze života
To jsme se jednou rozhodli, že zajedeme do útulku - podívat se, co tam mají za zvířátka. Nějak se to zvrtlo v momentě, kdy nám pracovnice otevřela, a nás začlo urputně vítat takové veselé košťátko. Prý něco jako jejich maskot; tak nechutně kamarádská, že ji měli radši v kanceláři než v kotci. Jmenovala se Beruška, to mi přišlo vážně zlé, stačí, že ona je ošklivá, nemusí mít ještě ošklivé jméno. Aby to znělo podobně, přejmenovali jsme ji na Betynku, kdybych věděla, že uslyší i na "ty debile, co zas žereš", vybírala bych lépe.

Bylo mi 11, v zápalu hry s tím hyperaktivním tvorem jsem nevnímala, jaké instrukce jsme dostali, ale rozhodně tam muselo být velké varování, že zvířátko je to lehce pošahané. Dojeli jsme domů a prvních pět minut jsme jen koukali na šedou čáru, která vznikla jejím urputným běháním okolo domu v kruzích. Její schopnost samostatného vyběhání oceňuji dodnes, když se mi vážně nechce být aktivní, stačí předstírat, že poběžím, a ona mi to věří a běhá. Na druhou stranu je smutné, že i pes v důchodovém věku má víc energie než já.

Ze začátku byla velmi vnímavá a učenlivá, věci neničila, ale zato její chuť k jídlu nás naučila uklízet. Na kontě toho bylo opravdu dost, od peněz až po mýdla. Nám nepřišlo tak zábavné, že sežrala mýdlo a zvracela bublinky, jí asi ano, podle toho, že to praktikovala častěji. Za leta škodolibého výzkumu jsem objevila jen několik věcí, které ji odpuzují, citron, česnek a kapky proti zápachu z tlamy. Při podání kapek jsem nestačila zírat, kolik obličejových svalů má.

Ke stáru už není učenlivá, je jen vychcaná. Nesměla do patra, to bylo zapovězené místo a několik let to respektovala. Po čase jsem slýchávala potichoukné krůčky po schodech a spávala s rozsvíceným světlem, než mi došlo, o co se jedná. Stačilo v místnosti jen udělat krok a Betynka za poněkud rychlejšího a hlučnějšího ťapání pelášila dolů. Po čase už jsme stihli i otevřít dvěře. S provinilým výrazem seběhla dolů. Občas se ohlížela tak urputně, že nekoukala, kam dává tlapky a hodila elegantní kotoul až do přízemí. Postupně to dopracovala k tomu, že po otevření dveří se nejprve protáhla a pak až si volným tempem sešla zpět na místo. Dneska otevřu dveře, psice se mnohdy ani neotočí, nechá se překročit a teprve v tu chvíli začne uvažovat nad tím, jestli to stojí za to, aby se vůbec zvedla.


Nikdo už ji nechce na stará kolena nějak buzerovat, tak jsme malinko zajatci ve vlastním domě. Zamykat musíme kde co, protože kliky se naučila otvírat už dávno. Dřív to dělala jen za naší nepřítomnosti, dneska na nás při záškodnickém činu i mrkne a ukáže prostřední drápek.


Tady fotka v pooperačním úboru - jeden by řekl, že víc ocení, že jsem kvůli ní musela rozstřihat svoje triko. A vlastně bych tak nějak chtěla poděkovat růžodolským veterinářům, že nezpackali operaci tak starého psa a jako bonus jí to stáří asi i hodně zpříjemnili, protože takhle v pohodě (já vim, já vim, na fotce to nevypadá) nebyla už minimálně pár měsíců.


Párty hárd

1. ledna 2014 v 17:58 | Magda |  Střípky ze života
Silvestrovké plány. Jak už se to stává, nic nebylo tak, jak původně být mělo. Nejdřív jsem nevěděla, jestli to bude spíš ku škodě či k užitku, ale vyvrbilo se to příznivě.

Plán byl zhruba takový, že se bude slavit v Praze, já se přidám ke kamarádce, jejímu ex a dalším třem lidem. Další lidé ale odpadli a zůstala jen ta děsivá trojka - ona, ex a já. Nejsem až takový masochista, abych se chtěla nadšeně plést do jejich složitých vztahů, ale bylo to domluvené, tak jsem to riskla.

V poledne jsem sedla na autobus směr Praha, místo jsem měla v uličce. Když se chtěla dostat na své sedadlo spolusedící slečna, prohodila jen "Excuse me.", no nedalo mi to, hned jsem se musela informovat odkud je. Rozhovor se protáhl na celou cestu autbusem i metrem a prý spolu večer půjdeme slavit, protože oni jsou jen ve dvou. Problém byl, že měla jen turecké číslo a nešlo se zaboha spojit. Předaly jsme si facebooky a doufaly, že najdeme někoho, kdo nemá blbé telefony, abychom se mohly domluvit. Bylo to krkolomné, ale zvládlo se to.

Posilněni Jamesonem se zázvorovou limonádou, vydali jsme se na domluvený sraz. My čekali venku, oni vevnitř. Trvalo nám to asi jen deset minut, než nás napadlo obhlídnout to i vevnitř. Divím se, že oni to nevzdali. A neutekli ani poté, co viděli rozjařenou Magdu v akci. Občas mám zálibu v tom, skákat lidem před objektivy, nikdy jsem ještě po ústěch nedostala, tak nemám motivaci s tím seknout. Podél Václaváku to byl cizinec na cizinci a kromě hospod měli šichtu i bezdomovci. Jeden zaujal svou žebrací pozici - obličej u země, ruce natažené dopředu. Mé zákeřné a zlé já na mě křičelo: "Přeskoč ho, je to vtipné!", poslechla jsem ho, jemu to asi moc humorné nepřipadalo.

V centru jsme to vzdali, ceny nebyly moc studentsky příznivé. Všem se chtělo tančit, tak jsme se shodli na hudebním klubu Hany Bany. Že hrají trance jsme bohužel zjistili až po zaplacení. Naši noví kamarádi vypadali ještě o stupeň nešťastněji než my, ale drželi se statečně. My to vzdali za prohození několika omluv jsme šli na byt dopít Jamesona. Oni se vrátili do centra. Trvalo nám asi jen půl hodiny, než jsme se dostali ke kabátům a sekuriťáci si nás přestali přihrávat od jedněch dveří k druhým a pustili nás opravdu ven. Půlnoc jsme viděli akorát z okna a pak jsme se vrátili do víru tance. S rostoucími promilemi se zvyšuje tolerance k naprosto neposlouchatelné hudbě. Já si šla odskočit, mí kamarádi měli čekat u baru. To byl hezký plán, kdyby na tu obrovskou masu lidí fugovalo víc než 2 záchody. Slečny na míse musely asi i čerpat energii meditací, jinak si neumím předtavit, proč to tak trvalo. Jeden by si mohl po vyčůrání stoupnout do fronty znovu, než se dostane na řadu, bude jeho měchýř plný tak akorát. Když mi to blesklo hlavou a byla jsem ve fázi zvažování, jiná slečna si ublinkla přímo přede mnou. Brala jsem to jako znamení, že to byl špatný nápad a odešla jsem zpět. Tím, jak dlouho mi to na toaletách trvalo, mysleli si mí přátělé, že je nemůžu najít a šli mě hledat. Takže jsem je vážně nemohla najít. Po těle se rozlezla nepatrná panika. Peníze, občanka i lístek do šaten - vše v kamarádově kapse, mobil na posteli doma. A účast v klubu nebyla zrovna nízká. Pár minut jsem vyděšeně vrávorala, a v momentě, kdy jsem byla rozhodnutá jít na parket s tím, že snad je najdu aspoň na konci, objevili se já měla větší radost než na Vánoce.


A vám taky hezkej novej rok :)