Listopad 2013

69. A to je asi konec, vážení

23. listopadu 2013 v 11:10 | Magda |  Londýnské deníky
Uznejte, nebylo by ono, kdybych si poslední dny užívala v poklidu. Taková věc se mi naštěstí nestala, tak je o čem psát.

Po zběžném prohlédnutí věcí, které se nám tu za necelý rok nahromadily, jsem usoudila, že kufr a cestovní taška stačit nebudou, nestačili by ani dvojnásobně velké. Zabalili jsme tedy jednu velkou krabici a objednali odvoz. Ten jsme pak zrušili, protože ani jedna krabice nepojmula můj nasyslený majetek. Nakonec byly objednány na odvoz krabice dvě, poslušně jsem zaplatila a čekala další den mezi 9 ranní a 5 odpolední doma na kurýra. Ten očividně usoudil, když u hodin nejsou dny, že ta pátá odpolední může být dost dobře taky až následující den. Takže vlastně to, že přijel další den už ve 12, byl velký úspěch. Sice vůbec nestavěl u našeho baráku, ale drahý byl už připraven a z okna ho vyhlížel jak důchodce obědovou donášku. Pán lehce zaskočen ani netušil, že tu má něco vyzvednout. Ale vzal to, teď mi jen pomozte doufat, že to i přiveze do Čech.

Abychom si ještě užili drahého kina, naklusali jsme na premiéru Hunger Games. V sále byla taková zima, že jsem chvíli uvažovala, jestli nejsme na 4D promítání Doby ledové. Bylo by to hodně autentické. Běžně na sobě v kině nemám kromě všech vstev oblečení (a že jich není málo) i kabát s čepicí. Snad nikomu nebránila moje bambule ve výhledu. Z Hunger Games se stali Freezing Games. Chvíli jsem si myslela, že jde lidem pára od úst, naštestí to byl jen pán s elektronickou cigaretou. V tu chvíli by mi nevadila ani klasická, cokoli, co by produkovalo jen trochu tepla, by bylo víc než vítané. Ale ani tak to nebylo tak nepříjemné jako minule, kdy jsme šli do kina na reklamy a oni je po půl hodině přerušili Thorem.

A ještě tematicky zakončím novou informací o Abdulovi. Ze starého baráku vyhnali všechny nájemníky, odpojili vodu a energie a údajně tam budou bourat stěny. Všichni odešli, všichni až na našeho tvrdohlavého Abdula. Doufám, že až tam bude lítat demoliční koule, bude na ní sedět nahá Božka, jak v klipu od Miley.

68. Slavíme

17. listopadu 2013 v 15:00 | Magda |  Londýnské deníky
Pomalu se to tady krátí a já už se děsím nastávajících povinností. Jeden si rychle zvykne na pohodový život, kde skripta plní pouze funkci podložky pod notebook. Pomalu balím, už mám plné dvě velké krabice a nebere to konce. Když jsem přijela, moje spolužačka zrovna z praxe odjížděla, tak mi přenechala deku a povlečení. Ani jedna jsme netušily, že to povlečení je svatební dar její mamky, a že ho chce zpět. Je těžké někomu sdělit, že jeho dar dopadl stejně jako to manželství. I když na manželství asi nebyla omylem nalepená žvýkačka.


Včera měl drahý narozeniny, konečně se dostal na stejné číslo jako já, 25. Hledala jsem přáníčko, ale tady 25 nic neznamená, samé 18, 21, 30. Ještě jsem mohla vydělit 50. Nakonec jsem našla hezké bez čísla a k němu placatici s mapou světa, když už se z něho stává cestovatel.

S kamarádkou jsme přišly do hospody s předstihem a mlsně koukaly po zdejších exemplářích. Jako pokaždé nám zbyly jen oči pro pláč, protože ty exempláře se hladily navzájem. Nemám nic proti homosexuálům. Ovšem pouze pokud nejsou pohlední.

Drahý má takový ten roztomilý obličejík, který se chlapcům líbil. Tentokrát měl i víc nápadníků než já. Když ho jeden plácl po zadku, nemohla jsem přehlídnout ten vyděšený výraz, na záchod jsem se bála pouštět ho samotného.

Slavily se nejen narozeniny, ale i poslední den mezi kuřaty a Indy v KFC, tak jsem si odpustila své moralistické pohledy a nechala ho pít, on je z těch lidí, kteří jsou v opilosti roztomilí. A dá se z nich dělat sranda. Domu jsme nejeli vlakem, poslední jede o půlnoci a to JE brzo. Pěšky je to za střízliva asi 45 minut. Když si cestu krátíte vhazováním drahého do živého plotu (s pletivem uvnitř) a bavíte se, jak se vždy odrazí zpět, trvá to o něco déle. Hlavně když v jedné části pletivo není a drahý vám v tom keři zmizí a jen slyšíte, jak prosí o pomoc.

Tím jeho utrpení nekončilo, když už byl tak roztomile bezvládný, namalovala jsem mu na zavřená víčka oči a smála se tomu asi 20 minut, načež jsem ho odlíčila a uložila ke spánku. Jsem prostě zlatá.

67. Vyjasňování karmy?

4. listopadu 2013 v 23:19 | Magda |  Londýnské deníky

Tento víkend byl až nečekaně dobrý. Nemusela jsem třeba nechat vyvést nikoho z hospody jako minulý týden. Kdybych nebyla tak nepříjemně netolerantní, mohl by mi sahat na zadek, na drahého i na kamarádku bez potíží, ale bohužel. Něžně jsem mu zaječela do ucha, že tohle je má intimní zóna a on do ní rozhodně nepatří. Pod jeho jemným pubertálním knírkem (což je samo o sobě smutné, když je vám blíž ke 30 než ke 20) se zablýskl úsměv a na mém zadku se ocitla jeho ruka. Má ruka se sevřela v pěst a ocitla se v oblasti jeho hrudníku. Nepochopil ani tak, takže nezbylo než udělat výraz týraného štěňátka a poprosit ochranku, aby si ho šli uklidnit.

V sobotu jsem se byla s kamarádkou podívat na stand-up představení skotského komika Daniela Slosse. Video si prohlédněte povinně, protože jinak byste mi tolik nezáviděli. A ano, byl to naprosto neuvěřitelné, bránice dostávala dvouhodinový stimul. Bylo to v opravdu miniaturní místnosti pro cca 20 lidí, takže koncentrovaný humor v tom nejlepším smyslu.

Hned bych šla zase. Tentokrát bych si ale zjistila, jestli mi jede něco domů ze stejného nádraží, na které jsem přijela. Bylo nepříjemné zjistit po 11 hodině večerní, že jste lehce od domova, bez kreditu a nevíte, kudy vlastně jet. Nakonec jsem to vykoumala a po půlnoci jsem už byla skoro doma. Jen pár metrů od baráku máme hospodu a před ní mě zastavil sympatický pán, který ani nebyl opilý, což je v téhle zemi v tuhle hodinu naprostý zázrak. A jestli bych nezašla na drink. Nevím, co se stalo nepřístupné Magdě, ale tahle šla ráda. Dozvěděla jsem se, že je Ir (nebyl zrzavý) a že hraje na bicí v kapele a že mám ještě dost velké mezery ve slovní zásobě (to mi neřekl). Mluvil na mě moc inteligentně. Aby se drahý nemusel bát, napsala jsem mu, kde jsem. Rozhodně by mě nenapadalo, že až se o pár minut později otočím, bude tam stát, celý dychtivý, a že si myslel, že je tam párty. Jednou si můžu povídat s inteligentním a (skoro) střízlivým chlapem, na kterého se kouká víc než příjemně a on si tam nakráčí, jako by se nic nedělo?

Další večer jsem šla stejnou cestou, jen po druhé straně ulice a vedle mě zastavilo auto. Pán v něm mi sdělil, že zaparkuje o kus dál (stál na semaforu) a já byla lehce zděšena. Z auta vylezl postarší černoch, rasty, sako a nevypadal vůbec špatně. A prý, že je dost starý na to, aby litoval, že někoho neoslovil, a že ten risk mu za to stojí. Nevím, co jsem ze sebe v dešti, kdy jsem mrzla a drkotala zubama, mohla vyzařovat, ale pověděl mi, že se mu zamlouvá energie mojí osobnosti, chudák asi neví, jak protivná umím být. Nevím, na jaký nástroj hrál tenhle, ale je v reggae kapele. Proč ne. To aby těch divných náhod nebylo málo. Pána jsem zklamala, protože jsem měla v úmyslu jít domů, ale i tak jsem pozvaná na koncert do klubu, jehož jméno jsem si nezapamatovala ani omylem.

A do třetice všech podivných událostí. Dnes jsem šla do lidlu, na mastné vlasy jsem narazila kulicha, zbytek obličeje jsem neřešila, nešla jsem svádět cukety, ale koupit jídlo. U vchodu se na mě culil jakýsi podívin, to jsem jen zadoufala, že nebude mít náladu si povídat a vzala to jinou uličkou. Nene, on si počkal a začal povídat, nečekaně jsem nebyla neslušná a povídala si taky, když mě začal žádat o facebook, začala jsem panikařit, ale pak jsem si vzpomněla, že už vlastně lhát umím a zahrála jsem to do outu. Jo, a tenhle v kapele nehrál, zato při mluvení, sem tam mezi slovy, vydával zvuky jako závěrka u foťáku. Můj výraz plný paniky mu ale stejně nestačil k tomu, aby to vzdal.

A závěrem se omlouvám, že píšu jako debil, dneska celému článku vévodí slovo "že" a nevím, jak to přepsat, tak se alibisticky omluvím a nechám to plavat.

Nebojte se seznámit

2. listopadu 2013 v 14:18 | Magda |  Střípky ze života
Dnešní doba nepřeje až tolik seznamování v reálném životě, jako tomu bývalo v dobách, které si vlastně už ani nepamatuji, s internetem jsem vyrůstala. Nejsem tak stará, radujme se. To asi zahnalo mou krizi pětadvacátníka.

Ano, mohla a měla bych se učit, mohla bych si číst, mohla bych si uklidit, či udělat jinou z desítek užitečnějších činností. Ale ne, já si založila profil na badoo.com a jala se zkoumat, jak jsou na tom čeští muži.

V první řadě nečtou. Do profilu jsem celkem jasně napsala, že neodpovím na "ahojky" a jiné brutální výplody chybějící fantazie, že nehledám sex/vztah. Pochopili to asi 3 lidé.

Druhý fakt, který se nedá snadno přehlédnout. Rybáři jsou zoufalci. Dobré dvě třetiny lidí mají fotku s rybou. Tohle prostě není náhoda. Nechtěla bych, aby to vyznělo, že profil na seznamce = ztracená existence. Jednu svou blízkou kamarádku (a nejen ji) znám přes podobný server. Ale tihle se zoufale i tváří.

Nevím, jestli mám být zklamaná, ale nechodí mi nabídky od perverzáků. Když jsem byla mladší, chodily mi zprávy s žádostí, abych dotyčného kopala za peníze do rozkroku, či mu po něm jen ladně chodila. Podmínkou byla noha velikosti 41-42. Takže kritérium ke snové brigádě jsem splňovala, jen jsem neměla nikdy tak hluboko do kapsy. Škoda, že o starší materiál není už zájem, poslední dobou bych fakt ráda někoho do rozkroku kopla.

Slipy. Jedna z nejdůležitějších, mnohdy jediná, část oděvu pro správného uživatele. A čím méně se vaše tělo hodí pro světla objektivů, tím víckrát ho nafoťte. Nejlépe na posteli s růžovým povlečením. Pokud nechcete až takové klišé, spokojte se jen s plyšovým kamarádem. Nedostatek svalové hmoty se dá hravě nahradit zvýšeným počtem chlupů. Rostou-li vám na zádech a ramenou, nenechte si to pro sebe. Partnera chtivé slečny to rozněžní a kalhotky se jim samy sundají.

Pokud jste plaší a nemáte odvahu na slipy, ženy se pohrnou i jinak. Stačí udělat několik póz s cigaretou, lahváčem a mít u toho teplákovou soupravu, tomuhle už neodolá ani ta nejnáročnější. Pro ty největší labužnice přiložte i fotku po rvačce, neznám žádnou, která by nebyla u vytržení ze zakrvavených zubů. Rudá je barva lásky.










A nepřehlédněte anketu!