Září 2013

62. Jélené, oči máš zélené

30. září 2013 v 18:45 | Magda |  Londýnské deníky

Kdysi jsem si udělala seznam věcí, které tu chci, ještě než se vrátím do Čech, vidět. Postupně jsem přehodnocovala, co je akorát drahé lákadlo na turisty, a co za to vážně stojí. Většina drahých atrakcí v centru za to vážně nestojí, je to způsob jak hezky nalákat turistu a trochu mu očesat úspory. A asi se už tu necítím jako turista, i když mně to tady někdy neuvěřitelným způsobem leze na nervy, beru to jako domov. Vážně se mi bude stýskat po našem "Special guyovi", postarším vysokém pánovi se zálibou v minisukních a vysokých podpatcích. Vždy jsem z jeho modelu tak konsternována, že nestihnu fotit.

Abych to nezamluvila, jedna z položek na seznamu byla, že bych chtěla vidět pólo. Seznam jsem nechala povalovat v pokoji a nečekaně neskončil v koši jako zvoneček, stal se zázrak a drahý si ho přečetl - a objednal lístky na polo. Kdyby to neudělal, měla bych smůlu - sezona končí. Takže jsme byli na posledním zápase sezony a stálo to za to. Najít cestu bylo náročné pro oba, já neměla čas, protože jsem se snažila udělat z obličeje po prohýřené noci něco koukatelného a drahý a jeho hledání spojů a cest, to je prostě noční můra. Nakonec jsme si zanadávali jen lehce a vydali se na nádraží.

Vystoupili jsme, ptala jsem se, kudy půjdeme. Když mi drahý pověděl směr, vydala jsem se na druhou stranu, mám to ozkoušené a nikdy to nezklamalo. Má pozoruhodný talent chodit přesně na opačnou stranu. Když chytíme správný směr, řídí se podle navigace a já se snažím věřit, že tam trefíme. Trefili. Pravidla póla jsem zrovna nastudované neměla, takže jsem byla v šoku, jak velké to hřiště je a lehce jsem zaplakala, protože zoom u mého foťáku funguje tak, že zvednu zadek a přiblížím se k focenému objektu. Což by tady asi nebylo vítané. V poločase se ale diváci (po vyzvání) nahrnuli do hřiště a dupali trávník, pár zvědavců otravovalo jezdce a jejich koně. Byli ochotní odpovídat na blbé otázky a koně se nechali drbat otravnou Magdou. Takže i když jsem si moc nazafotila, spokojená jsem rozhodně byla.



Zpátky jsme to vzali pěšky přes dva velké parky, což se nakonec ukázalo jako minimálně 15 km, fňukala jsem jen lehce. První park byl něco na způsob obory, jásala jsem, když jsem našla jelení hovno. Jásala jsem víc, když jsem viděla pak i tvůrce té hromádky. Pár metrů ode mě byl jelen a nevypadal plaše. A navzdory říji ani agresivně, což bylo ještě lepší. Být uprostřed Londýna napadena jelenem, ne, to je moc divné i na mě. Jelenů i s harémem jsme zahlédli, nebo spíš o ně zakopli (vážně nebyli daleko), opravdu hodně, z čehož byl drahý v sedmém nebi, vyloženě si užíval, že jsem musela každého jednotlivce několik minut obtěžovat fotoaparátem. Aspoň že jelínci pózovali.




61. Agresor v domě

26. září 2013 v 21:47 | Magda |  Londýnské deníky

Momentálně se neděje nic převratného, nikam nejezdíme, drahý se rozhodl zapnout šetřivý režim a hází na mě zlým okem, když si kupuju jiné než základní potraviny. Nezapomene se u toho podívat na mou rostoucí zásobu energie, kterou mám na břiše schovanou na horší časy. Nechápe, že si svého tuka hýčkám, podvyživená jsem byla spoustu let, tohle je novinka, kterou jsem si ještě dosyta neužila. Dá se krásně antistresově mačkat a relaxačně se vlní. Bohužel z ekonomického hlediska je to katastrofa, do kalhot se soukám s vypětím všech sil a musím se u toho vlnit, aby se všechno nasoukalo tam, kam má. Zatím to ještě neteče ven, ale jednou přijde i to a já budu muset vyrazit koupit nový oděv. To se zhroutí celý jeho systém úspor.

Děti jsem ještě neomrzela, naopak, jen rychlá návštěva kuchyně se protáhne na minimálně půl hodiny a z obou stran do mě valí novinky. Například denně musím s asistencí malého agresora prohlédnout knihu dinosaurů a vždy řekne, který zabil kterého. Není divu, že jeho hrdinou je T-Rex. Ani Mr. Fox je neomrzel, po nevinné otázce, jak panu Lišákovi je, se na něho seběhnou a se zlostným "KIIIIIILL KIIIIIIILL!" s ním mini diktátor mrští o zem. Malá ho oživuje. Někdy se ho stihnu zmocnit a držím ho mimo dosah příkoří. V tu ránu na mě začíná šplhat, nehtíky se mi zarývají do masa a on zuřivě křičí "I love killing!" Být jeho maminka, začínám mít starosti o duševní vývoj své ratolesti. Živě mám před očima, jak oděn v igelitu maloval vodovkama. Z dálky to vypadalo jako černý flek, z blízka to byl černý flek. Jinou barvu než černou nepoužívá. Vybarvoval Spidermana, tak jsem mu vyměnila úplně černou vodu a říkala, že je přece červený. Tenhle můj zásah vyřešil po svém, pořádně se zarýpal v černé, vymyl štětec a byl zase veselý, že voda na vymývání už není tak hnusně průzračná. Nakonec začernil i červenou barvu na paletě. Taky řešení. A já se asi budu víc ohlížet, až bude za mými zády.

60. Padesát šest hodin v Dublinu

19. září 2013 v 18:15 | Magda |  Londýnské deníky
Rychle, než zapomenu podstatné detaily, shrnu náš výlet. Ještě ponekud nastydlá jsem vyrazila s drahým směr Dublin. Ideální destinace, pokud jste nachlazení. Už v letadle hlásili, že je větrno a přistání to jen potvrdilo, vítr si s letadlem hrál a ze mě se stával věřící. Spolucestující byl z mých komentářů viditelně nadšen, tak jsem své vyděšené "To si děláš prdel!" trochu ztišila a přistáli jsme i tak celí.

I když jsem věděla, že autobusy berou jen přesnou sumu za jízdenku, neměla jsem přesně. Autobusáci ani nemůžou vracet, hází se to do automatu, který mají u sebe a místo vrácené sumy dostanete lístek, který se dá na nějaké centále proměnit za peníze. Takže dobrá rada, připravte si 2.60 EUR na osobu.

První den bylo sice větrno, ale slunečno. Než jsme se ubytovali, proběhali jsme historické centrum. Zaujalo mě, s jakou lehkostí dokážou úplně shodit historickou budovu tím, že na ni fláknout cedule, hrad nabarví na modro, vedle postaví moderní a ne příliš oku lahodící budovu a že potřebujete u hradu třeba zaparkovat? Není problém, zaparkujte přímo u něho. V centru hrají hudebníci a ti co nehrají na nástroje, hrají aspoň na city. Žebráků je tam požehnaně. Bylo mi řečeno, že málokdo z nich je bez domova, většinou je to jejich full time práce. Žebráci se psem jsou ohraní, jeden to vytáhl o stupěň výš. K psovi přibyl i králík.

Tady už byl pán po šichtě.


Po zběžném průzkumu města jsme se přihlásili na hotel a rovnou se pokochali výhledem, odpovídal naprosto fotkám na webových stránkách.


Vybavení pokoje mělo čítat topení, žehličku, fén, toaletní potřeby. Byla jsem nesmírně ráda, že to poslední jmenované tam vážně bylo. Budiž jim připočtenu k dobru, že personál byl velmi příjemný. Jo a možná až moc akční. Nevěděla jsem, že uklízí pokoje i během pobytu. Lehce jsem se zastyděla, když jsem se vrátila do pokoje a měla jsem uklizené i špinavé spoďáry.

Na Dublinu je mi velmi sympatické, že je vcelku malý, dá se tam bez potíží chodit pěšky a provoz není tak hrozný. Na druhou stranu tam člověk nestačí koukat, co se stihne za krátkou dobu semlít. Jeden den jsme byli svědky zatčení dvou teplákovců a druhý den byla na skoro stejném místě sanitka a houf policistů u jiného, bezvládného, teplákovce. Dobrodružství lze zažít i v rychlém občerstvení. I když tahle pobočka nebyla tak úplně rychlá. Slečna za kasou by neuhlídala šneka. Omylem si vypojila kasu ze zásuvky a zaboha nemohla přijít na to, proč nejde otevřít, Až třetí pracovník tu záhadu odhalil. Chaoticky nám rovnala objednávku na tác, to, co spadlo, sebrala ze země a dala na tác taky. Asi po 15 minutách od vkročení do pobočky jsme byli obslouženi a v poloprázdné místnosti si sedli. Vedle seděl nějaký strejda a fotil si cizí slečnu, ta radši rychle odešla a strejda se zabavil jinak. Z tašek na stůl vysypal nedopalky a jal se shromaždovat tabák na vlastní cigaretu. Za odhazování obraných vajglů na zem se k tomu dopracoval, zabalil si nářadí a odebral se ven. Cestou ještě sáhnul po několika hrstech papírových obrousků a tím výstup ukončil. Doufám, že fotografie slečny a ubrousky nemají nějaké bližší spojení.

První den jsme padli do postele po deváté hodině, jak jsme byli vyřízení. Ještě, že tak. Už v půl sedmé se od stropu ozývaly zvuky jak z armádního cvičení. Později se ukázalo, že máme pokoj pod kuchyní. Ráno bylo deštivé a ani během dne se nic změnit nemělo. To mi narušilo plán jet na polostrov Howth a užít si konečně krajinu. Nakonec jsme tedy zůstali ve městě, navštívili muzeum, Science Gallery na Trinity College, část Phoenix Parku (je to největší městský park v Evropě, na něj je i celý den málo, takže jsme vážně jen nakoukli) a starou destilárnu Jameson Whisky, kde jsem objevila své nové nejoblíbenější pití. Whisky se zázvorovou limonádou a limetkou. On i samotný Jameson nebyl k zahození. Všechno stálo za to, jedinou nevýhodou byl nedostatek času. Na pravé irské puby se čas samozřejmě našel. První byl na řadě ten nejznámější - Temple bar. Příjemná živá muzika a velká koncentrace turistů. Po povinném (pivní fanda ze mě nebude) ochutnání guinesse přímo do zdroje jsme se přesunuli do menšího pubu, kde jsem ruinovala peněženku whiskou. Za zvláštnost považuju, že na záchodech vám ubrousky na utření podávají černoši. A ještě zvláštnější je, že už někdo nedělá scény o rasizmu.

Dublinský hrad



U doků vládlo nádherné počasí.



Třetí a poslední den jsme se brzo, no dobře, před desátou, odhlásili z hotelu. A protože svítilo slunce, vyjeli jsme směr Howth. I přes rýmu jsem cítila vůni moře a ryb. Když už je člověk takhle u zdroje, museli jsme si koupit fish and chips. Kolem nás se slétli rackové a začal žebrací maraton. Kaskadérské kousky, s jakými dokážou hozené sousto chytit, jsou k nezaplacení. Žebrat přišli i menší letci.

Kdyby někdo tušil, co je to za ptáka, napište mi to :)

Procházka po Howtu byl jeden z nejhezčích zážitků vůbec. Téměř nedotčená krajina na pobřežích a vcelku hustě obydlený zbytek poloostrova, to byl zajímavý kontrast. Čas nás tlačil, tak jsme zvolili tu přírodnější část, bylo téměř liduprázdno, slunečno a prostě nádherně. Ale i tak jsem se musela zavztekat, když drahý objevil úžasnou zkratku mezi ostružinami a prostě jsme se museli táhnout do bahnitého srázu, kde se mi povedlo pokřtít šedé (a hlavně nové) kahoty rozmáčklou ostružinou. Drahý měl štěstí, že byl deset metrů předemnou a moje plíce byly asi dva metry za mnou. Než jsme se vydrápali nahoru, už jsem byla zas klidná.

Kašlu, smrkám, sotva se hýbu, ale nelituju ani v nejmenším.






59. Antikoncepční den

14. září 2013 v 22:46 | Magda |  Londýnské deníky

Máme podzim, poprvé okouším tzv. londýnské počasí. V létě tu pražilo slunce a pršelo dohromady maximálně týden, teď týden prší už v kuse. Nepatrná změna. Zaplatila jsem si týdenní kurz angličtiny, zaplatili jsme výlet, protože má drahý nárok na ještě jednu dovolenou a hned poté jsem začla chrchlat a prskat jak o život.

Nejsem za chcípáka sama, drahý přišel po 16h v práci znatelně poničen a hlava mu třeštila. Děti domácích jako by vycítili, že nemáme náladu na socializování a rozhodli se, že to do pár minut změní. Poprvé za ty měsíce tady si k nám vlezli do pokoje a už začlo sondování, s čím by se dalo hrát, co by šlo zničit a s čím by se před zničením dalo hrát. Nejdřív si oťukaly mě otázkami o rodině, když jsem zmínila babičku, první otázka byla: "Je mrtvá?", po ujištění, že rozhodně ne se výslech zastavil u mé čubiny, asi byla chyba říkat, že je stará, ještě než jsem to dořekla, už se malá ptala, jestli je mrtvá. Děti jsou morbidní, děsivě morbidní.

Když jsem je omrzela, schytal to Mr. Fox, plyšový pískací lišák, kterého jsem pořídila sice pro psa, ale ten by stejně neocenil jeho bezkonkurenční vzhled. Mr. Fox zůstal mým společníkem. Teď už je lehce znehodnocen slinami, bohužel ne psími. Malý ho několikrát zabil, načež ho malá oživila a takhle to šlo do chvíle, než objevili moji tajnou skrýš s bublinkovou folií. Drahý se tvářil, že je jen krůček od nirvany, když mu u hlavy explodovaly bublinky s průměrem 2 cm. Nenápadně jsem ty záškodníky posunula o patro níž a nechala jim své antidepresivum napospas. Napadlo je udělat s folií to samé co mě, když jsem ji dostala. Za hlasitého smíchu na ni skákat a užívat si praskací combo. V tu chvíli mi došlo, že se mnou vážně není něco v pořádku.


Skákat vydrželi do poslední bublinky, jen pro představu, folie měla cca tři čtvereční metry. Podlaha se za radování sousedů otřásala a z pod nožek se ozýval zvuk, jak kdyby v ulici byla přestřelka gangů. Kdykoli jsem chtěla prásknout nějakou bublinku, skočil mi ten malý Hitler na ruku a dal najevo, že už nemám nárok.

Abych to upřesnila. Malá je hrozně hodná, zvídavá, upovídaná, nekňučí, nestěžuje si a pomáhá. Malý je prototyp dítěte, které máte chuť vyhodit z jedoucího auta. Dřív byl super, ale dostal se do věku, kdy kňučí/brečí od rána do večera, když není něco podle něho, začne třískat se vším, co mu přijde pod ruku a jeho způsob hraní si rozhodně není něžný.

58. Jak mě zmohl údiv

5. září 2013 v 11:45 | Magda |  Londýnské deníky

Skóre minulého týdne - jeden omylem vyhozený dárek pro babičku (drahého práce), jedenkrát vypraná sluchátka (moje práce) a jedna naražená noha (taky moje).


Babičce už tradičně všichni vozí z cest zvonečky, já nikdy neměla šanci, ze své domoviny jsem zvedla zadnici skoro poprvé. Jeden londýnský jsem už předala, postavila ho vedle na chlup stejného, který má od sestřenky. Vážně by se tu měli zamyslet a trochu obměnit suvenýry. Ovšem v Yorku jsem byla první průkopník a nadšeně jsem si zvoneček dovezla, vybalila na stůl, upadla do komatu po cestě, a naprosto na něj zapomněla. Byl velmi kvalitně zabalen do papíru, tak kvalitně, až to vypadalo jako zmačkaný papír a drahý s tím taky tak naložil.


Sluchátka nebudu rozebírat, i když jsem je do pračky dala já, je to taky vina drahého, nemá je mít v kapse!


Vlastně bych na něho mohla s klidem hodit i mojí polozmrzačenou nohu. Kdyby byl aspoň nepatrně žárlivý a ozval by se, když mě jakýsi mladík vytáhl "tančit", nemusela bych kulhat. Místo toho se zabýval mobilem a já klopýtala po pubu. Vyzkoušela jsem zdejší specialitu zvanou Snake bite, půl na půl pivo s ciderem a panák čehosi. Největší zvláštnost na tom je, že je to levnější než pivo či cider, a rozhodně to s člověkem víc zamává. Stačil mi jeden, abych ztratila ladnost a zábrany.



Ale o čem jsem chtěla napsat především - navštívili jsme muzeum moderního umění Tate Modern. Nejsem umělecký ignorant, naopak, uvažovala jsem i o studiu umění. Ale ani to nezabránilo tomu, že mi opakovaně padaly oči z důlků. Pojďte se pokochat.

Jedno z těch zajímavějších děl, které si ráda od někoho nechám vysvětlit. Povšimněte si propracovaných detailů a perspektivy. Jo a těch mrtvých kavek.


Omlouvám se, ale ve svém ignoranství jsem zapomněla poznamenat jména autorů, takže i epileptický záchvat s pastelkami nemohu přiřadit k nikomu konkrétnímu.


Míjeli jsme skupinky sedících lidí, kteří debatovali před prázdným či jednobarevným plátnem a já si stále víc připadala, že mi něco uniká. Naštěstí jsem se uklidnila pohledem na obraz se zvířátky.



Že se vám nepovedl obraz? Nezoufejte, zapalte ho a on ho nějaký debil vystaví v galerii.


Ale co teprv, když nemáte barvy, přepadne vás chuť tvořit a chcete udělat něco přelomového? Ze samého vzteku, že takhle to nepůjde, rozřízněte plátno. Levné a účinné! Má to říz.


Zde chtěl autor nejspíš vyjádřit, že neumí malovat. Velmi zdařilé dílo.


Moucha s velkými, ehm, pysky?


Tady jsem byla fakt v koncích s představivostí.


Bylo od nich ale moc hezké, že i uklízečka dostala možnost vystavit své dílo.



Na závěr tu máme pana doktora, mnozí ho po návštěvě potřebovat budou.



Samozřejmě tam byly i pro mě schůdnější obrazy, Monet a Dalí, mí oblíbenci, ale nevyvážilo to můj údiv. Ne, vážně nechápu moderní umění.