Srpen 2013

57. Londýne, vlez mi na hrb

29. srpna 2013 v 17:53 | Magda |  Londýnské deníky

Dnes potěším mé antifanoušky - vyvěšuji bílou vlaječku a balím to tu. Ne hned, koncem října/listopadu bych to viděla. Myslela jsem, že produktivně zaplácnu ty měsíce před začátkem dalšího semestru, ale mám své hranice, když mě někdo do prdele posílá opakovaně, tak tam vážně jdu.


Včera jsem vyplnila dotazník na práci, rutina, ale hle, zazvonil telefon a další den jsem se měla dostavit na pohovor. Vešla jsem do místnosti s několika lidmi, většina ve mně svým oblečením evokovala potřebu si objednat něco k jídlu. Holt černobílá klasika vede. Hlavně s teniskami. Nebyl to pohovor, který jsem očekávala, do místnosti vpustili celou skupinu a šéfik začal promítat slidy a s falešným úsměvem vyprávět, jak bezvadné a konkurenceschopné ohodnocení nabízí, o celých 20 pencí na hodinu více než minimální mzda, každý takový skvělý bonus zakončil hlasitým WOOOOW. Ale tak jo, je to jeho práce.


Naším úkolem bylo si vybrat jeden z na stole z nastříhaných papírků, každý obsahoval jednu surovinu, a měli jsme s nadšením vyprávět ostatním, jak z toho uvaříme něco, z čeho by si na zadek sedl i Jamie Oliver. Po několika dalších WOW zvolání, jichž jsme se museli také účastnit, byl na řadě další úkol, tentokrát skupinový. Vymyslet, jak světoborně zapůsobit na zákazníka, zatímco budeme za kasou. Kolegové byli milí, jeden byl nejen milý, ale také velmi, opravdu velmi výřečný, bohužel se mi z jeho dechu začala odlupovat kůže. Ještě se mi nestalo, že by moje snídaně byla z něčího dechu tak zvědavá, že by se na něj chtěla rovnou podívat. Dávicí reflex jsem zahnala lokem vody a nepatrně jsem se odsunula s židlí z dosahu.


Po nesmírně zajímavé prezentaci našich nápadů se nadřízení šli poradit a 3 nás uťáplíky poslali do… no vy víte kam. Dozvěděla jsem se, že nejsem dost energická a nehodím se proto do jejich fast foodu. Vychována kočkami na samotě, bez kamarádů ve stejném věku, stal se ze mě asociál, který dřív při pomyšlení na referát před třídou trávil čas na záchodě. To už je sice dávno, ale tenhle druh aktivit k poznání kvalitního pracovníka mi přijde poněkud scestný. Na namazání bagety nepotřebuju být komik, a kdybych měla každému zákazníkovi dávat kázání o tom, v jak bezva společnosti pracuji, čekající zákazníci by mou loajalitu také nedocenili. Umím se usmívat, umím dřít (to je docela nový poznatek, dřív jsem se měla za lenocha, ale pro peníze, co by člověk neudělal), ale neumím se přetvařovat, mávat ručičkou, že chci povědět, co jsem se nabiflovala na internetových stránkách. Rozčilují mě lidé, u jejichž vyprávění si můžu hodit nožky na stůl, brčkem cucat koktejl a než se dostanou k jádru věci, je slunce už na druhé části polokoule. Mám ráda věci jasně a stručně. Řekla a napsala sáhodlouhý článek a půlhodině z dnešního dne.

56. Jak jsem okusila práci

25. srpna 2013 v 17:26 | Magda |  Londýnské deníky
Po několika týdnech hypnotizování telefonu zazvonil s nabídkou jednorázové brigády. Pomocná síla v kuchyni, nejsem nevděčná, takže jsem měla radost, že si konečně vydělám nějakou tu libru. A taky to mám hned za barákem. Za deset minut pět jsem tam vletěla, že jsem jejich nový pomocník. Bez pozdravu mě narvali do kuchyně a mej nádobí. Jo a pátek je rušný, takže rychle. Kuchař a pomocník byli oba v pohodě a anglicky mluvili vcelku plynule, trochu jsem se zastyděla, možná i já se víc sekám a padá ze mě rozhodně víc gramatických nesmyslů. Dobře mi to mluví jen u piva či cideru.

Mýt nádobí zvládne i cvičená opice, takže jsem přepnula mozek na stand by a myla a myla a myla. Jediným problémem bylo, že netekla teplá voda. Ne, že by netekla nikdy, ona netekla prostě jen ten den, kdy jsem pomáhala já. Kdybych byla jen ohnutá u dřezu, neokusila bych všechny krásy kuchyňských prací. Takže mi to okořenili o tahání obrovských hrnců s vařící vodou ze sporáku do dřezu. Po podlaze jsem mohla elegantně klouzat, slizká byla jak politik. Samotnou mě udivilo, že jsem při odchodu vypadala stejně jako při příchodu, žádná vypálená plotýnka v obličeji, ani sexy grilovací mřížka přes tvář.

Když to shrnu - nerozbila jsem nic, nezmrzačila nikoho ani sebe, a stíhala jsem bez problémů. Majitelé asi tak okouzleni nebyli, protože za necelých 6h práce jsem dostala 25 liber, což je méně než minimum. Jsem opravdu ráda, že nemusím otročit denně. Ochutnala jsem reálný život a nelíbil se mi, motivace k dodělání školy to byla ohromná. Každopádně bych tam šla mýt znova, co by člověk neudělal pro peníze.

55. Výlet do Yorku

23. srpna 2013 v 16:58 | Magda |  Londýnské deníky
Ještě, než zas začnu být otrávená z velkoměstského života, podělím se o zážitky z Yorku. Kdybych neměla ještě 3 semestry před sebou, neváhám a stěhuju se. Už jsem zdeformovaná ze shánění práce a s tím spojeného hledání cedulek ve výlohách s volnými místy, že jsem si nemohla nevšimnout, jak požehnaně jich tam bylo.

O zrušeném účtu jsem už psala, ubytování se platilo jinou kartu a dál jsem se o to nestarala, až den před odjezdem mě napadlo zkontrolovat jízdenky a z nich šibalsky vykoukla informace o tom, že při předkládání jízdenek je potřeba doložit i kartu, kterou to bylo placeno. S klidem svým vlastním jsem začla poletovat po baráku a lomit rukama a hlavou se mi honili tragické scénáře o tom, že místo dovolené pojedeme do prdele. Našla jsem nějaké dopisy z banky, naházela nejdůležitější věci do báglu, chvíli přemýšlela, jestli oželím žehličku na vlasy nebo fén, a šla jsem spát. Vstávat jsme museli ve 4h, což čítalo krásné a osvěžující 4h spánku.

Ráno jsme ufunění doběhli na nádraží, kde jsme zjistili, že internetem nalezený spoj neexistuje. Po troše zoufalého kňourání jsem si všimla, že jeden vlak staví kus od naší zastávky a ještě je bez přestupu, takže jsme na King's Cross station byli o necelou hodinu dřív a mohla jsem se vydat na lov nástupiště 9 a 3/4. Nástupiště nalezeno, ale chyběl mu Harry Potterovský vozíček. Jaká zrada.


V 9 už jsme byli v Yorku. Od příjezdu až do odjezdu jsem si (s několika nadávacíma přestávkama) připadala jako ve snu. Ještě s batohama jsme prošli celé hradby okolo města. Začínaly totiž tak nevinně, myslela jsem si, že vedou jen kousek a pak už nejsou dochovalé, ale ne, vedly dál a dál a já chtěla vědět, kam až nás dovedou. Po hradební túře jsme se rozvalili na náměstí, kde bylo několik přivydělávajících si umělců a mnich, který uměl pár slov česky. Za pár liber nám dál CD, které obsahuje, jak to sám nazval, mnich rock a pozval nás na farmu do Skotska. Třeba jednou.

Po dvanácté hodině jsme se už mohli přihlásit na ubytování, chytli jsme autobus a můj šestý smysl (a drahého navigace na mobilu) mi říkal, že jedeme blbě. Vystoupili jsme s tím, že to vezmeme leteckou čárou po poli, kdyby nebylo kukuřičné, dalo by se to možná i provést. Po roztomilé výměně názorů plné sprostých slov jsme se vrátili autobusem do centra a zjistili si správný autobus. A pro jistotu si koupili celodenní jízdenku. Škoda, že platila ve všech autobusech, jen ne v tom našem. Za necelou hodinu jsme byli na místě a hledali recepční. Nenašli, ale po telefonu nám nadiktovala instrukce, tak jsme mohli vyházet věci a vydat se znovu do centra.


Oběhali jsme památky a počkali si na večerní lovení duchů s průvodcem. 5 liber na hlavu a lidí se tam sešlo asi 50, probíhá to pravidelně každý den. Tomu říkám hezký přivýdělek. Nebudu prozrazovat, jak to probíhalo, abych někomu nezkazila překvapení, kdyby se tam vydal.

Večer v devět jsme se polomrtví vydali na autobus. Poslední spoj jel v sedm. Nasedli jsme na autobus, který jel aspoň stejným směrem, a zbytek jsme za svícení mobilem došli pěšky. Do rána jsem o sobě nevěděla.

Plán na další den bylo bludiště York Maze. Musela, prostě jsem musela mít fotku s Tardis. A taky jsem trochu doufala, že to bude i zajímavý zážitek. Kdyby mi bylo 6-12 let, užila bych si to víc. I takhle bych si většinu atrakcí užila, kdyby tam nebyla výšková a váhová omezení. A odsuzující pořadatelé.

Trochu mě zarazilo, že do tak známé atrakce nejel autobus a brali jsme taxíka. S hrůzou jsem sledovala, jak drahý s hrůzou sleduje taxametr. Na 12 librách se to zastavilo a byli jsme na místě. Když jsme si to proběhli, já se dokroutila u Tardis, byl čas na zpáteční cestu, autobus pořád nejel a další taxík se nám už nechtělo volat. Zkusila jsem se nenápadně vetřít k někomu do auta, s tím jsem nepochodila. Běžně to praktikuju, když z Německa jezdím přes hranice (Češi tam nakupují víc než rádi a ani se moc necukají, když se člověk přidrzle vetře). Tady na mě koukali jak na masového vraha. Na autobus to bylo pár mil, sluníčko pražilo a chodník nebo krajnice neexistovaly.

Bylo nám doporučeno, abychom zašli do vikingského muzea Jorvik, po pár minutách ve frontě nás usadili do vozíčku a ten nás vezl scenérií z dob minulých. Provozovatelé si s tim museli fakt vyhrát, postavy vypadaly tak reálně, že jsem chvíli váhala, jestli to jsou opravdu jen figuríny - mimiku měli až děsivě přesvědčivou. Hlavně na záchodě tlačící postarší Viking se mi zaryl do mysli až nepříjemně hluboko.

Poslední den jsme opět běhali s batohama, odhlásit jsme se museli klasicky do 10h ráno. Jízdenku zpět jsem ne úplně moudře koupila až na sedmou večerní. I přes bolest zad a nohou to uteklo rychle a vydali jsme se na nádraží. Třetí nástupiště, vlak na King's Cross. Čas odjezdu 19:11. Lehce po sedmé tam vlak na King's X přijel a my se vydali na naše zarezervovaná místa. Obsazeno. Chvíli jsme přemýšleli, a když jsme se ptali pána, který tam seděl, vlak se rozjel. Zdaleka ještě nebylo 19:11. To aspoň vysvětlilo, proč nám sedí na místě - nebylo naše. Průvodčímu jsem pověděla, že jsme očividně ve špatném vlaku, to nám potvrdil a řekl, že jízdenku budeme mít za 90 liber na hlavu. Možná jsem nasadila opravdu tragický výraz, nebo byl průvodčí dobrák, ale nic navíc jsme platit nemuseli a na zemi se nesedělo až tak špatně.







Jo a prý tu mám chyb jako nasráno, tak je taktně přejděte, protože se mi je nechce momentálně lovit.

54. Smazaný a obnovený

10. srpna 2013 v 15:05 | Magda |  Londýnské deníky
Včera jsem absolvovala další pohovor, tentokrát jsem nic vědomě nezvorala, za to jsem na sebe pyšná. Nebyla jsem jediná na řadě, takže můžu jen doufat, že ostatní byli nesympatičtí a zvorali, co se dalo a oni si řeknou, ta Magda nebyla vůbec špatná, berem ji. Pro zatím ale z lovu práce polevuji, máme naplánovaných pár dní v Yorku a bylo by dilema volit mezi prací a městem, na které se fakt těším.

Večer jsem drahého, unaveného z dvanáctihodinové šichty, vytáhla do pubu, už dlouho jsem to nezavařila ušním bubínkům a hráli nějaké místní metalové kapely, tomu nešlo odolat. U dveří se vybíralo vstupné, slyšet cenu bylo v tom kraválu nemožné, takže drahý vytáhl 10 liber a podal je pracovníkovi. Podle jeho zdvižěného obočí a výrazu "proč ne" mi docvaklo, že to je DOBROVOLNÉ vstupné. Bohužel jsem tu informaci nestihla sdílet a 10 liber bylo fuč. Ne, že bychom byli nějak neúnosně lakomí, ale takhle nám zbyly peníze jen na jedno pivo pro každého. Další jsme chtěli zaplatit kartou. První pokus - karta zamítnuta. Druhý pokus, číšník se soucitně podíval a sebral piva. Karta zamítnuta i podruhé. Bankomat je kousek, skočili jsme k němu, karta vložena, pin přijat, jaká úleva. Ale jen do doby, než nám bankomat kartu sebral a oznámil, že nic nebude. To už nás poléval studený pot a nálada na popíjení dočista opadla. Doma se drahý snažil dostat do internetového bakovnictví, asi vás nepřekvapí, že bezúspěšně.

Ráno, jo, mají tu v bankách i v sobotu, jsme se skočili optat, co se stalo. Prý že účet je uzavřený, sice důvod neví, ale máme po účtu. Dobrá zpráva dne je, že peníze vydali v hotovosti, všechny. Horší je, že přes kartu máme zablokované ubytování v Yorku. Na kartu se zablokuje, ale peníze odečtou až na místě. Jak to udělat bez karty, bude oříšek. Chtěla jsem to zablokovat na svojí, ale nejsou už žádná volná místa a zrušit to původní a doufat, že stihnu hned podchytit to nově vzniklé volné místo je na mě moc adrenalinu. Snad se to nechá rozumně vysvětlit po telefonu. Takhle krásně to vypadá, nechci bydlet jinde. Hotelové pokoje jsou všude, kvůli tomuhle oželím i internet, na který tam není přístup. Hrdě se přiznávám k tomu, že jsem dřevoúchyl.


Minulý týden jsme si udělali výlet do London Wetland centre, místo zaměřené na vodní ptactvo, údajně. Bylo to tam úžasné, o tom žádná, ale ptáci byli očividně introverti a neměli zájem se předvádět před senzacechtivými turisty. Ještě, že vydry nemají křídla a byly tam, kde být měly. Natěšena, že si prohlédnu fotky a nasázím je na fejsbůk, jsem si půjčila drahého počítač (můj pořád nefunguje, teda hlavně už nikdy fungovat nebude), dala tam kartu, ale pak jsem odešla vařit. Mezitím přišel drahý do kuchyně s provinilým výrazem, že mi právě OMYLEM smazal celou kartu do foťáku. Jinde jsem fotky uložené neměla. Očividně ztratit všechna data jednou nestačí. Vyhořelý harddisk je prostě moc obyčejná příhoda, chce to smazat data i ze "zálohy". Neměla jsem sílu ani nadávat. Abych mu ale nekřivdila, povedlo se to po pár dnech, kdy jsem se s fotkama už rozloučila, skoro všechno obnovit. Takže tady jsou fotky z Wetland centre.







53. Takové to běžné povzdechnutí

3. srpna 2013 v 23:43 | Magda |  Londýnské deníky

Už bych radši psala pracovní příhody, ale bohužel, stále jsou aktuální jen ty ze shánění. Nejvíc podivností se skrývá za nevinně vypadající prací - roznosem letáků. Na jeden takový inzerát jsem psala a obratem mi pán volal a poslal videa s manuálem. Místo roznášení to bylo vnucování nějakých pochybných produktů lidem. S mou lidumilnou vřelou povahou by to byla ta pravá práce. Ale hlavní důvod, proč nad tou prací ohrnuju nos, je, že ten produkt bude podfuk. Do telefonu mi pěl chvály, jak je to světoznámý produkt, ale jeho videa měla v té době celých 50 zhlédnutí. To nezní moc přesvědčivě. A hlavně už mě na telefonu nahání druhý týden. Další inzerát s roznosem působil trochu věrohodněji, tak jsem překonala svou telefonní fobii a vytočila číslo. Místo by prý měli, jen jim mám na e-mail zaslat fotku a telefon, životopis netřeba. Za chvíli mi došla SMS s e-mailem. Název UK Adult Scene mi neseděl na roznášení letáků, ale spíš na erotické služby. To samé mi potvrdil i pan Google. Jsem ráda, že jsem neposlala fotku a nebudou mi volat podivní lidé.

V sobotu jsem si udělala výlet do největšího sci-fi obchodu v Londýně. Teda to tvrdili oni, nakonec se z toho vyklubal přelidněný kumbálek s ne až tak velkým výběrem. Ale aspoň jsem nemusela brečet nad spoustou krásných a zbytečných věcí, na které stejně nemám. Ačkoli párkrát jsem si povzdechla i tak. Cesta do obchodu byla ovšem úžasná. Autobus č. 159, od nás až přímo na Oxford Street. Občas. Tentokrát se rozhodli, že během jízdy změní destinaci. A také se rozhodli, že budou vstřícnější k africkým řidičům. Venku bylo dobrých 30°C a topení v autobuse valilo horký vzduch. Při vědomí mě držel jen nekončící brek dítěte, takového vytrvalce jsem ještě nezažila. Patnáct minut v kuse, a kdyby s ním nevystoupili, tak řve doteď. Další zastávku vyházeli kvůli změně trasy i zbytek pasažérů. Není to poprvé, co to udělali, ale je to poprvé, co nedali náhradní autobus. Spousta prázdných 159 projížděla kolem, ale pouze projížděla. Náhradní zastávky očividně nebyly pouhým okem viditelné. Vzdala jsem to a šla jsem pěšky, radši 45 minut chůze než pátrat, kde mám nastoupit. Výhoda Londýna je, že má všude mapky a pak nezabloudí ani vemeno mého ražení.

Bohužel jsem si, zaplavena negativismem, neuvědomila, že jdu hledat práci. Načumovala jsem do výloh, rozčilovala se nad pomalu se pohybujícími zombíky, nad vedrem, nad zimou, nad mrakem, který neměl dost zajímavý tvar a pak nad tím, jaká jsem kráva, protože už bylo pozdě a nemělo cenu se nikde ptát. Ale prošla jsem se pěkně, o tom žádná. Poprvé jsem šla pěšky kolem Národního divadla (jo, to je ta divná hranatá konstrukce), tak jsem ho zvěčnila a můžete se nad architekturou divit se mnou.



A kdyby vám to nestačilo, tak tu ještě mám kohouta na Trafalgar Square.