Červenec 2013

52. Camden Town

29. července 2013 v 19:43 | Magda |  Londýnské deníky

Asi mi není dáno pracovat. Buď mě bojkotuje mobil, v lepším případě, nebo sama já. Životopisy rozdávám jak na běžícím páse, nedochází mi ale, že by se hodilo hlídat telefon. Především ten můj proradný smártfoun, který není smárt ani trochu, je spíše vychcaný. Hlasovou zprávu, abych se ozvala kvůli pohovoru, mi netaktně zamlčel a vyplivnul ji na mě až následující den. Děkuji pěkně.

Další příležitost jsem, jak jsem již naznačila, zazdila sama. Byl to podnik ve stylu ovocného baru, na dveřích cedulka, že najímají pracovníky. Zaběhla jsem tam, optala se a už jsem chtěla jít. Ale slečna manažerka si mě vzala ven a povídala si, dávala mi různé otázky a mně úplně nedocvaklo, že bych neměla být až tak moc sama sebou. A že bych vážně neměla říkat o tom, že nemám nejmenší tušení, kolik hodin můžu legálně odpracovat jako student. Na mou omluvu dodávám, že vážně nevím, jak to zjistit, když jsem si vyřizovala NI číslo, napsala mě jako studenta, ale když zjistila, že školu nedělám v království, zase to přeškrtla. Jsem takový vyvrhelík, vůbec nevím, kam se zařadit.

O víkendu jsme s drahým navštívila Camden Town, čtvrť proslulou trhy. O tom jsem se před drahým nezmínila, protože bych ho tam jinak dobrovolně nedostala. Vystoupili jsme z metra a oddala jsem se jeho navigačním schopnostem. Když se ulice čím dál víc vylidňovala, přišlo mi to proti logice, po chvilce naléhání jsme se otočili a šli přesně na druhou stranu. Tentokrát už správně.

Ale k věci, čtvrť mě naprosto uchvátila, nevěděla jsem kam koukat dřív, vůbec to nevypadalo jak v Londýně, tohle byl svět sám pro sebe. Plno stánků s ne úplně mainstreamovým oblečením a očividně by se dalo i dobře smlouvat. Koukala jsem na jedny šaty, ptala jsem se na cenu, ale nerozuměla jsem, tak jsem zopakovala tu cenu, kterou jsem myslela, že pán řekl. Najednou cenu snížil, a když jsem pořád tak nerozhodně koukala, snížil ji o dalších pár liber. Tady jsem zalitovala, že jsem drahého táhla, protože při pohledu na jeho výraz, který měl k nirváně hodně daleko, jsem vidinu plných nákupních tašek vzdala. Ale i pouhá procházka (jestli se tak dá nazvat to prodírání davy) za to stála. Kvalita fotek není nic moc, nevšimla jsem si, že si mi přehodil v kabelce režim focení.




A sem jsem se těšila nejvíc, všude sochy koní, něco pro mě. Stables Market.


Tohle jsou, prosím, tolaety na Stables Market. Bohužel má většina lidí pocit, že se musí na záchodě podepsat a připsat k tomu nějaké moudro. Fakt by mě nenapadlo někomu čmárat na malbu/kresbu.



Kdyby se vám zdálo, že nabízené zboží je moc fádní, můžete si koupit umělecky vycpanou lišku. Anatomii zdar.


Obchod pro milovníky neonů a dunivé hudby v ne zrovna přijatelné hranici decibelů. Vevnitř se fotit nemohlo, bohužel.


A na závěr pózující pán.


51. Zmatená rodinka

26. července 2013 v 12:30 | Magda |  Londýnské deníky

Rodinka, u které bydlíme, se začala chovat podivně. Během měsíce nám do pokoje několikrát přivedli realitní makléře, z toho jednou, když jsem měla na obličeji asfaltově černou pleťovou masku. Nutkavý pocit propadnout se aspoň o patro níž malinko utlumil fakt, že agent neměl pleť úplně tmavou, neumím si ani představit, co by se mu honilo hlavou.

Poslední dny jsou i malinko roztržití. Nebo aspoň doufám, že záhadné mizení potravin z naší části ledničky není nenápadná sabotáž, ale pouze nepozornost. Snědený čedar jsem oželela, ale když mi zmizely nanuky, nesla jsem to o stupeň hůře. No, aspoň vím, že je riskantní kupovat si nanuky ve tvaru raket do domácnosti s dvěma malými dětmi. Ještě jsem nesebrala odvahu jim říct, že na raketové nanuky není člověk nikdy starý a že jim to neodpustím.

Čekala jsem, že se svěří, co se to vlastně děje, ale nakonec jsem nevydržela, a zeptala se. Tatík dostal nabídku práce do Austrálie, na 4 roky. Oni přemýšlí nad všemi možnostmi, prodej, pronájem, a taky jestli se vůbec budou stěhovat. Není to jen tak, sebrat se a začít od nuly, když je vám 40 a děti teprve dosahují do školního věku. Další věcí je to, že město je úplně na samotě a nejbližší civilizace je 5 hodin autem. Lehce děsivá představa. Ale Austrálie! Zabalím se jim do kufru.

Dlouho jsem nepsala o něčem, co bych rozbila, takže napravuji skóre. Z dobré vůle jsem se jala mopu a šla vytřít podlahu (ano mami, opravdu i takové věci se stávají). Vlastní takový ten chobotnicový mop, který má podle mého jen schopnost bordel roztahat po celé podlaze a ještě nechat rovnoměrnou, přinejmenším milimetrovou, vrstvu vody na podlaze. Abych docílila méně klouzavého povrchu, ždímala jsem jako divá. Té plastové části, kde se to ždíme, se to moc nezamlouvalo. Ve vteřině jsem se propadla o pár desítek centimetrů níž a bylo po dobrém skutku.

Kýbl jsem koupila nový a dostala jsem pochvalu od dětí, že je mnohem hezčí než ten, který jsem rozbila, tak to aspoň k něčemu dobré bylo.

Mopu zdar.

50. To už si stěžuju po padesáté?

25. července 2013 v 20:13 | Magda |  Londýnské deníky

Mé odhodlání k brigádě začíná opadat. Kolikrát jsem byla odmítnuta, bych nespočítala ani na prstech všech končetin svého těla. Ráda bych rozlouskla, v čem spočívá úspěch. Nejednou se i stalo, když jsem v obchodě potřebovala pomoc, dostalo se mi odpovědi v podobě neartikulovaného: "Huehuehuehue", a dotyčný nevypadal jako vhodný kandidát na všechny pozice - zkušený, spolehlivý, vzdělaný…

Abych mohla brigádničit v rámci zákonů, byla jsem si vyřídit national insurance number, telefonicky se domluví schůzka, dají vám referenční číslo a řeknou čas, kdy se máte dostavit. Problém spočívá v tom, že na stejný čas je objednáno minimálně 10 lidí. Sice bylo 30°C ve stínu, ale viděla jsem i pár jedinců v kabátech, vedro asi nebylo ještě tak zlé. Já se pomalu vpíjela do sedačky a po hodině vyvolali moje jméno. Hurá! Na starost mě měla taková veselá paní, která si během vyplňování formulářů odskočila za svou nejlepší kamarádkou (přesně tak mi to řekla), trochu si u toho zpívala, ale dobraly jsme se konce. Prý mi ještě zkontroluje a vrátí občanku a můžu jít. Mého návratu do "čekárny" využil jeden všímavý pán, který mě oslovil jménem. Chvilku to trvalo, než mi došlo, že ho opravdu neznám a je jen vychytralý. Bod pro něj. Postupně vraceli doklady všem, kteří přišli později než já, nakonec už jsem tam seděla skoro sama a snažila se dotyčnou pracovnici zhypnotizovat a připomenout se. Trvalo to jen necelou další hodinu a byla jsem volná.

Začínala jsem se lehce motat; když jsem vycházela z domu, tak bylo pod mrakem a přišlo mi zbytečné si táhnout pití. Najít v téhle části Londýna neortodoxní krám, kde by měli obyčejné NEhalal potraviny, stálo trochu úsilí, o to větší požitek to byl. Všechny mé buňky s hlasitým "slurp" nasály vodu a zavládla spokojenost.

Už jen ze sportu jsem se stavila v Primarku, protože byl za rohem, a optala se na práci. Nečekaně mě odkázali na webové stránky, kde ještě nečekaněji žádné volné pozice nejsou. Jedna hodinová cesta pěšky mi stačila, zpět jsem si počkala na autobus a nevěděla jsem, jakým směrem mám koukat dřív. Nejdřív mou pozornost upoutala postarší africká žena s bílým (téměř)plnovousem. Když jsem zjistila, že upřeným zíráním se ta bradka stejně neoholí, odvrátila jsem zrak jinam. Kluk, maximálně do 25 let, oblečení nošené s láskou velmi často a velmi dlouho, jeho stav tomu napovídal. Čas si krátil cigaretou. Autobus ovšem přijel dřív a co s cigaretou, není zadarmo, aby ji prostě jen vyhodil. Mladík to fikaně vyřešil. Típl si ji o ruku a dal do kapsy. Londýn vás zocelí.

A jedna fotka závěrem, důkaz, že nejsem rasistka, mezirasové přátelství je fajn!


49. Brigáda

20. července 2013 v 11:09 | Magda |  Londýnské deníky

Usoudila jsem, že štědré stipendium k odhalení krás království stačit nebude a rozhodla jsem se udělat šlechetný krok, aby všechny finance nenesl na svých bedrech drahý - najít si brigádu. Brnkačka, poptám se v ulici a někdo se mě ujme, proč by ne. Brzy si pořídím jednokolku, s vervou, jakou ty životopisy rozhazuji, si připadám už teď malinko jako Večerníček. Na chování manažerů si nemůžu stěžovat, to oni jsou opravdu milí, životopis si vezmou s úsměvem a se slovy, že se ozvou. Na oplátku se na ně taky usměju, poděkuju a chápu, že tady jsem nepochodila. Životopisy rozesílám i na inzeráty. Jaké bylo překvapení, že se mi na jeden ozvali. Nebylo to v nejvhodnější dobu, nějak jsem si četla a pak jsem se probudila. Zmatená teplem a adrenalinem z nadcházejícího pohovoru jsem na sebe načmárala něco abstraktního, tepláky vyměnila za formálnější kus oděvu a běžela na vlak. Ještě před odjezdem jsem se vyzbrojila mapou a optimismem, že je to místo moje.

Vlak dojel na stanici, s vyčerpáním jsem našla dočasný východ, protože ten stálý se opravoval, to zřejmě zapříčinilo, že okolí neodpovídalo ani v nejmenším mapě. Čas ubíhal a já pobíhala. Po deseti minutách chůze mi intuice jemně naznačila: "Ty krávo, spletla sis strany!", tak jsem se poklusem vydala zpět k nádraží a šla na druhou stranu. Doběhla jsem poslední, ale ještě jsem měla i tak pár minut k dobru. Při pohovoru mi bylo řečeno, tak nějak mezi řádky, že na držení tácku se sushi před restaurací nejsem dost atraktivní. Mé ego se o pár centimetrů scvrklo.

Překonala jsem se sama sebe (jo, i když jsem drzá, tak jsem neuvěřitelně stydlivá) a pokračovala jsem v ptaní. Zajela jsem na Wimbledon, jedna z nejhezčích čtvrtí, kde jsem zatím byla. V OC jsem prošla několik obchodů a nezávisle na sobě mě všichni odkázali na webové stránky daných značek. Nezbylo nic jiného, než to doma prozkoumat. Žádná volná místa tam ovšem nebyla. Podívala jsem se přímo na stránky OC, jediná volná pozice a jen na part-time, takže ideální pro mě. Už jsem žhavila klávesnici, když jsem si přečetla, že žadatel má donést životopis do prodejny. Vítejte v Hlavě 22.

Ale vzdát se ještě nehodlám, našla jsem si spoustu míst, které prostě uvidím. I když žiju v poněkud neideální čtvrti, pořád je tu nespočet míst, která za to stojí. Chtěla bych si z Londýna a celé Anglie pamatovat víc než jen burky a hádky vyhledávající spoluobčany. Tady bych volně navázala reklamou na svoje výrobky, brigáda jako brigáda. Takže kdybyste chtěl někdo něco vyrobit, zlobit se nebudu.

http://www.potvor.cz/obchod/serik-52379.html http://www.potvor.cz/obchod/chamik-do-zluta-52408.html http://www.potvor.cz/obchod/menavi-chamici-do-ucha-52422.html http://www.potvor.cz/obchod/pecky-mestske-52391.html

48. Jak jsem si zaletěla domů

5. července 2013 v 20:27 | Magda |  Londýnské deníky
Jak jsem se předtím zmiňovala, zaletěla jsem si na návštěvu do Čech. Odlet byl před devátou hodinou ranní, tak jsem musela čile pobíhat po bytě a balit věci už v nelidských 5 hodin. Na letišti jsem, proti očekávání, našla všechno rychle a tím pádem mě čekala víc než hodina nudy. Naštěstí má aura zapracovala a zpoza rohu se začalo ozývat: "Polizei, Polizei!" , neobvyklé, pro tuto zemi, proletělo mi hlavou, a šla jsem po zvuku. Následoval křik: "Berlin, Berlin, Berlin!" (Hamburk, Bonn a jiná města následovala ve stejném počtu zvolání). Uviděla jsem pána v kraťasech, ponožky vytažené koketně pod kolena. Ani taška s Union Jackem nezakryla, že nebude zdejší. Nabízím i krátké video, moc toho vidět nejde, ale hlavně, že zvuk tam je.


Po příjezdu jsem čekala vášnivé přivítání od mého čtyřnohého koštěte, místo toho na mě koukala napůl nechápavě, napůl vyčítavě a moc se kamarádit nechtěla. A to by jinak vítala i zloděje. Když už jsem tedy byla za zlou, rovnou jsem ji vykoupala, vyčesala, vyčistila oči. Do toho se nikomu nechtělo, takže místo 14letého psa jsem ve dveřích viděla asi stoletého. Kdybych vypadala jak ona, tak asi taky nikoho vítat nebudu.

Ještě ten den jsem běžela ke kadeřnici a nechala tam polovinu vlasů, úžasný pocit. Na těch 14°C, které na liberecku byly, byl letní setřih nutností. Další dny jsem stihla čajovny, kamarády, trénink a s ním i sbírku modřin. Malinko jsem vyšla ze cviku, takže moje reakce překvapily i mě samotnou. Trenér na mě šel hák, já se bránila fackou. Ale zabralo to, tohle nečekal a šlo to znát. Bratrem jsem byla donucena ozkoušet střílení z pistole. Na to, jak se mi nechtělo, jsem v sobě objevila talent. Do černého (už vidím, jak zas budu za rasistu) se mi střílelo skoro samo.



S bratrem jsem šla i na festival. Vyzvedli jsme u něho v bytě jeho milovanou (díky její slunečné povaze přezdívanou Bubák). Už jsem jí i odpustila, že první den, kdy potkala mého drahého na něj spustila, ať uteče pryč od naší rodiny, dokud může, protože jsme divní. Vlastně jsem skoro zapomněla, že ji nemám ráda. Ale během 5 vteřin se mi pamět osvěžila. V chodbě jsem si hladila psíka, Bubák zavelel "Místo!", ohradila jsem se, že si hrajem, pochopení jsem nenašla a nevěděla jsem, jestli podruhé ten povel křičela na mě, nebo pořád jen na psa. Na místo jsme šly (je to fenka) obě. Svou festivalovou obuv (Steely) jsem měla zašněrovanou až nahoru, a protože jsem se tam nikdy nezouvala (nejsou milovníci naleštěných podlah), mě ani nenapadlo, že bych měla zrovna dnes vytírat ponožkama chlupy. Bubák zareagoval křikem, prý jestli mi nevadí, že tam chodí jen v pantoflích. Nevadí. Já bych tam radši měla holinky, ale proti gustu... Celou cestu mlčela a já si to náramně užívala.


Jeden den jsem věnovala návštěvě babičky a jejímu týrání výborným jídlem. Divím se, že mě v autobuse lidi nenechávali sednout, protože jsem vypadala jako v pokročilém měsíci těhotenství. Aby mi byl pohyb ještě víc znesnadněn, dostala jsem výslužku čítající celé kuře s extra nádivkou, dvě sklenice polévky, celý koláč, hroznové víno a sušenky. Po návratu jsem měla ruce skoro u kotníků.


Za týden, co jsem byla doma, jsem toho sice zažila víc než za půl roku zde, ale i tak jsem se vrátila ráda k drahému zpět do Londýna. Na letišti sice nikdo nekřičel, zato někdo z mých spolučestujích zřejmě pašoval kompost a další trpěl nadýmáním. Kojenec v předních řadách pravděpodobně nebyl fanoušek letadel. Dlouhé dvě hodiny.


Od návratu jsem ještě nebyla v práci, nemůže za to ani tak lenost jako fakt, že se mi rozhodl zemřít počítač. Doufám, že se smaží v křemíkovém pekle. Nechat mě takhle ve štychu nebylo moc ohleduplné. Nemá to jen negativní dopady, svoje nečekané volno vítám, konečně jsem se mohla podívat do botanické. Měli jsme další slevový kupon a poučena z minula jsem si opravdu pečlivě přečetla pravidla a vyšlo to, platili jsme jen jedno vstupné. Příjemné. Vkládám několik fotek z Royal Botanic Gardens Kew k pokochání.