Červen 2013

47. Ne úplně podle představ

17. června 2013 v 14:04 | Magda |  Londýnské deníky

Ještě shrnu uplynulý týden a pak psaní omezím, protože jsem trochu otrávená z reakcí na psaní bez Abdula.

Od doby, co kolega oznámil další maškarní párty, jsem projížděla weby s inspirací a chystala si obleček. Občas jsem i předstírala pracovní vytížení, když procházel šéf. Začátek akce byl naplánován na hodinu jedenáctou a my jsme tam trapně byli první, i když jsme přišli po půl dvanácté. A nezalidňovalo se to ani následně. Nakonec nás okostýmovaných bylo tak málo, že se museli shánět lidi zvenku, aby vůbec někdo přišel. Asi z úsporných důvodů hrálo 10 písniček pořád a pořád dokola a nešlo to ztlumit ani alkoholem, protože na mě fungují jen piva a ty tam nevedli. Jediné, co jsem ještě ochotná pít je whisky a ta na mě z nějakých zvláštních důvodů nemá účinek.


Při zpáteční cestě vedle nás seděl fotografující se páreček, a když mladík vystupoval, ještě se rychle vrátil a uvědomil si, že vlastně na slečnu nemá číslo. Romantické. Atmosféru dotvářel jiný spolusedící, který si z tašky vytáhl zubní nit a jal se konat hygienu. V tu chvíli jsem si připadala tak normální i v maškarním kostýmu.

V neděli jsem vstala, protáhla se a podívala z okna. Ve vzduchu se vznášeli chobotnice, mloci, krokodýl a další fauna. Po promnutí očí tam byli stále. Bylo to tematické, chystali jsme se totiž do podmořského světa. Měli jsme jednu volnou vstupenku, která platila při zakoupení normální vstupenky. Tu jsme si zakoupili přes internet, abychom nemuseli trpět ve frontě. Jaké bylo překvapení, že při online koupi volná vstupenka uplatnit nejde. A to z prostého důvodu - je o celou libru a 25 pencí levnější a to by prostě nešlo. A ne, nemůžeme rozdíl doplatit, musíme si koupit další lístek za plnou cenu. Oběma se nám velmi chtělo vyhodit dalších 20 liber a ještě si vystát pořádnou frontu. Vykašlali jsme se na to a šli do parku.


Vybavili jsme se houskou a oříšky a upláceli zdejší zvěř. Zjistila jsem, že vrány umí chytat házené jídlo stejně jako pes, z toho jsem byla nadšená až do konce housky. Některé čekaly s otevřeným zobákem, než hodím sousto, jiné ho chytaly ze vzduchu, ty ještě oddanější dělaly salta s dopadem na záda.

A závěrem nějaké fotky.





Těším se na sousedy

6. června 2013 v 12:52 | Magda |  Střípky ze života

Objednala jsem si letenku, protože se mi přece jen už začalo stýskat a taky proto, že tady na sebe asi nikdy neseženu kalhoty. Sukně miluju, klidně bych jich měla plnou skříň, ale někdy máte chuť si sednout jako buran, rozvalit se s nohama od sebe, vyvalit pupek a sledovat dění. Sukně mi tohle nedovolí, na to se v ní cítím prostě moc žensky.

Samozřejmě se mi stýská po rodině, ale co si budem nalhávat, na naše pošahané sousedstvo se ráda podívám. Hlavně na našeho holubářského souseda. Dřív jsme měli na zahradě dva dravce, on hejno holubů. A ještě soused z druhé strany byl myslivec. Zní to jak postavy z béčkové komedie a občas jsem si vážně připadala jak postavička z ní. Myslivec střílel po holubech, holubář střílel po dravcích, já chtěla zabít oba.

Tenhle článek věnuji holubáři. Svým svěřencům postavil obydlí o velikosti dvojgaráže. Venčí je pravidelně, minimálně dvakrát denně. Šelest křídel a občasné přistání exkrementu na okno není tak znepokojivé, jako přivolávání těch prevítů zpět do ptačí vily. Otravné pískání doprovázené hlasitým voláním "Hooooolkýýýý, hooolkýýýý" trvá přibližně hodinu. A to, prosím, klidně i před sedmou hodinou ranní. Jeden čas to změnil na "Kluuuzííííí, kluuuuzííííí", ale usoudil, že holky jsou klasika a má to náboj.

Zahradu má plnou keramických zvířátek, trpaslíků, kytiček. Estetický ráj. Živých zvířat tam také není po málu. Slepice (různé druhy), uřvaný kohout (jednou z něj bude má polévka) a dvě feny. I když se sousedy moc nekomunikuju (čti vůbec), jména jejich psů znám, stejně jako všichni v okruhu dvou kilometrů. Pes se pohne mimo vyznačenou trasu, koukne na nevhodné místo, nadechne se moc hlasitě a hned na něj začne hulákat. Ti psi se dokonce už ani nepřiblíží k našemu plotu, protože vševidoucí oko souseda číhá, a když je pes moc blízko, zaklepe na okno. Pes vyděšen zmizí na druhou stranu zahrady a předstírá, že u plotu nikdy nebyl. O to víc láká naši psici k plotu chodit a provokovat. Chápu jí. Však jaký pán, takový pes, i když jsem o něco čistotnější a méně zapáchám.

46. Chci své dárky

5. června 2013 v 12:22 | Magda |  Londýnské deníky

Už je to tak, databáze je dokončena, mám tolik času, že zas můžu hrát slovní fotbal, rýpat do kolegů, předstírat práci a psát blog.

Ještě se vrátím k víkendu, po oslavení mého zestárnutí jsme ještě měli piknik v parku. Ano svítí tu slunce a je tu příjemně. Tohle je jedno z období, kdy jsem fakt ráda, že jsem tu a ne jinde. I když Švédsko by nebylo marné, tam mají tropy. Jestli ještě někdo bude tvrdit, že se žádné klimatické změny nedějou, vezmu nunčaky a půjdu si s ním popovídat. Zpět do parku, nejenže jsem dostala přání k narozeninám, ale přinesli i dort. Z toho jsem byla fakt naměkko. Jeden z nejhezčích dní tady. Plus jsem si zas vyslechla historky z domu hrůzy, kde Božka denně vyhrožuje Abdulovi, že se vrátí do Polska a on ji prosí, aby zůstala. Těhotná černoška Helen každé ráno okolo šesté mixerem připravuje palačinky a pak zvrací. A už stihla vynadat nové spolubydlící do špinavé svině. Jeden by si řekl, že nemá ženy ráda. Až mě uráží, že na mě se jen kysele tvářila, ale nenadávala mi, takže ve mně neviděla potenciální hrozbu.

Aby toho štěstí nebylo moc, drahý objednal dárky na adresu k sousedům. Když několik měsíců bydlíte na čísle popisném 5 a následně se přestěhujete na č. 4, splete se to velmi snadno. Celkem se naši polští sousedé můžou radovat ze 3 balíčků (já si tam jeden nechala poslat taky). Včera jsme se tam snažili dobouchat - zvonky se tu moc nenosí, většinou po nich jsou jen dráty ve zdi, a i ty jsem, mimo jiné, zkusila spojit. K mé úlevě jsem nedostala šok, ale ani to nezazvonilo. Odpoledne, když jsem šla na nákup, seděl jeden moc milý polský mladík s cigaretou před barákem číslo 5 a pořvával určitě lichotivé a vůbec ne oplzlé věci mým směrem. Hned jsem měla chuť za ním jít a poptat se, jestli nedostal nečekaný balíček. Zkusila jsem to až zas ráno, když byl drahý se mnou. Auto před barákem bylo, okno měli otevřené, ale otevřít i dveře se neobtěžovali. Oblečením nepřipomínáme žádnou náboženskou sektu, takže tím to nebylo.

Naštěstí ten nejdražší balíček nevyzvedli, jen mají doma papírek, na který se pak dá vyzvednout. Byli jsme na poště, vysvětlili problém, ale balíček nám vydat nemůžou, protože nemáme právě ten papírek. Ale pokud něco nezvořou, doručí to zítra na naši adresu. Vřele v to doufám.

Ještě jim schránkou narveme vzkaz, kde vysvětlíme, co se stalo, a budeme doufat, že svou laskavost za hrubá slova jen schovávají, aby nebyli zranitelní. Že jsou to vlastně hrozně fajn lidé a my jim křivdíme.

45. Databáze a narozeniny

1. června 2013 v 10:44 | Magda |  Londýnské deníky

Tenhle týden byl tvrdý. Pracovala jsem. Pracovala jsem celý týden, kromě pondělí, kdy byl, díky bohu, svátek. Pořád dělám databázi a z kopírování a vkládání mi zatuhl trapéz a celé rameno. Diagnostikovala jsem si to jako kancelářské rameno a nechci v práci pokračovat. Šéfik mi nabídl i masáž, radši jsem s díky odmítla a připomněla se s pizzou. Vypadal, že nebral naši dohodu vážně, ale můj přísný pohled ho přesvědčil. Teď, když už se s databází pachtí víc jedinců, nebude těch pizz tolik, ale nebudu nevděčná.

Poslední pracovní den jsem začala stylově. Neuvědomila jsem si, že mám v batohu banán z předchozího dne, hodila jsem do něho notebook a s obvyklým půlhodinovým zpožděním dorazila do kanceláře. Vytáhla jsem kabel, vytáhla jsem notebook, vytáhla jsem banánový koktejl. Dostat banán z nejtemnějších zákoutí USB slotu se jevilo docela nemožně. A taky to nemožné bylo. Ještě, že jich má ten počítač víc.

Drahý se celý týden připravoval na CSCS testy, nikdo neví, co to je, ale ve všech inzerátech na práci to vyžadují, takže je to asi důležité. Připravoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že nejsou v pátek, ale ve čtvrtek.

Prostě všechny události říkaly, běžte se opít. Londýnský ceny alkoholu říkaly spíš, dejte si jedno pivo, ať máte ještě na nájem. Ale vzhledem k tomu, že tak nějak byly/jsou moje narozeniny, mohli jsme se rozšoupnout. S našima starýma kámošema jsme měli sraz na Claphamu, kam jsme museli vlakem. Našla jsem spoj, vydali jsme se na nádraží, odpípli si lítačku a zjistili, že jsme na nádraží špatném. Odpípli jsme si znovu a vyhodili pár liber za mou blbost. Na místo určení jsme dorazili o hodinu později, protože se nám ještě povedlo zabloudit, ale večer se vydařil. Po dvou pivech jsem všechny milovala, takže byla mise splněna. Zpátky jsme si poprvé vyzkoušeli jízdu na černo (to maj za tu zbytečně odečtenou libru a půl) a močení v ulicích Londýna. Zkušenosti k nezaplacení.