Duben 2013

37. Pondělí

30. dubna 2013 v 14:12 | Magda |  Londýnské deníky

Zvuk budíku. To tak, odložila jsem ho o pár dalších minut. Nebo jsem si to alespoň myslela, po půl hodině jsem si všimla, že těch 9 minut, o které se to odkládá, je nějak příjemně dlouhých. Slunko svítilo, tak jsem si vzala z praxe volno. Původně měl mít volno i drahý, ale jeho indický kolega se bouchl do prstu a byl z toho tak špatný, že nemohl do práce. Takže ho tím pádem připravil o jediný volný den z týdne. Proč ne. Původní plán byl navštívit ZOO. Koukala jsem na stránky, cena už mě ani nešokovala, ale fakt, že osoba mladší 16 let musí jít pouze s doprovodem, opět otřásl mou důvěrou v logiku tohoto města.

Hodila jsem na sebe tričko s nápisem: Oh shit, it's Monday a začala jsem se zlidšťovat. Voda je tady tak tvrdá, že by se jí dal někdo i zmlátit. A právě kvůli tomu mám na hlavě lehké závěje lupů, nádhera. Vždycky se mi to podaří aspoň nějak zamaskovat, popřípadě odvát fénem. To by mi ale nesměl zkratovat. Než přijde nový, budu asi běhat po bytě v kruzích a urychlovat schnutí touto přirozenou cestou. Vlasů mám tolik, že než stihnout bez fénu uschnout, už se začínají znovu mastit.

Zajeli jsme aspoň do města, abychom koukli po pracovních agenturách, které jsme ovšem nenašli, a ne, vůbec si nemyslím, že to byla vina drahého. Aby ta cesta vlakem nebyla až tak zbytečná (pach moče ze sedaček byl mimořádně výživný), zahráli jsme si na turisty, já si podrbala strážní koníky (jako dokonalou kamufláž se u toho nechávám fotit a nevypadám až tak úchylně) a jelo se zase domů.Vznikla z toho aspoň perfektní momentka.


Dostaly se mi nějaké zvěsti z našeho bývalého domu hrůzy. Naši kamarádi se každým dnem mají stěhovat a na rozdíl od nás opravdu poslali dopis s oznámením. Je to přesně měsíc a ještě jim na to nikdo neodpověděl, telefony agentura nebere a na zanechané zprávy neodpovídá. Do baráku chodí jedna složenka za druhou, nikdo je nevyzvedává. A co je ještě lepší, složenky začaly chodit na jména nájemníků, takže naše Estonka dostala účet za vodu 550 Liber, tolik platí se nájem za celý měsíc a to prý včetně energií, tak kde se stala chyba. A sporák je stále rozbitý. Můžu si gratulovat, že už jsme pryč.

36. Tragéd se venčil

27. dubna 2013 v 13:27 | Magda |  Londýnské deníky

Současné téma týdne "Proč zrovna já" mi přišlo tak ufňukané a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že na něho taky přispěju svým článkem. Ale stalo se.

Díky blogu (tady si děkuji, že jsem ho začala psát) jsem tu poznala další Češku (mávám Verče) a ani jsme nebyly líné se sejít. Hospůdka v hezké čtvrti, většina návštěvníků bílých, dokonce i několik pravých a nefalšovaných Britů. Do včerejška by mě nenapadlo, že zbytek těch bílých by mohl být z Afriky. Uznávám, jsem v zeměpise trochu nevzdělaná. Afrika se pro mě rovná pustina s pár domorodci, kteří léčí AIDS hromadnými souložemi a sežerou každé nebohé zvíře, které se omylem objeví vedle chatrče.

Poprvé jsem byla pít bez drahého a naplno mi došlo, že to pití je FAKT drahé. Poučení pro příště, 10 liber je na jeden večer málo i pro člověka, který skoro nepije. Takže jsem byla za socku a Verča mi platila. Slibuju, že příště se vybavím líp.
Hrála živá hudba v podobě fešáka s kytarou, pár opilých lidí tancovalo a k nám se přidal zakrslý černoch a pobízel mě do tance. Náladu jsem měla dobrou, tak jsem se trochu rozvlnila, ale on se mnou chtěl nějak zatočit a spadly mi brýle. Já to zaregistrovala hned, on nikoli. Chvíli mi po nich tančil a z brýlí zbylo několik součástek, které by nedal dohromady ani Copperfield.


Chlácholivým řečem, že mi je zaplatí, jsem vážně nevěřila, na rozdíl od něj jsem nebyla opitá do naivity. Ptal se, kolik stály a že mi to určitě dá. Řekla jsem 150 liber a tvářil se pořád, jako že to myslí vážně. Po chvíli slevil na 50. Však nějaká jednička tam nehraje roli. Poté na 20. Nakonec ukázal, že v peněžence nemá nic. Naštěstí ho Verča vytáhla k bankomatu, po cestě se dost cukal a začal být agresivní a vymlouval se, že tam nikde není bankomat, což je fakt hodně špatná výmluva. Částečně tomu pomohla Verčina bojovnost a moje zoufalost projevená slzami (skoro 4 měsíce v Londýně, kde člověk dělá zadarmo a ještě nedostal stipendium a pak mu nějaký kretén rozdupne oči, udělá s náladou svoje), dostaly jsme z něho 40 liber, protože víc ani na účtu neměl. Doufám, že nebude mít na jídlo, idiot. Každopádně za trest dostal pěstí, u toho jsem už nebyla, ale velmi tím Verče děkuju.

Cesta zpátky byla poněkud náročná, na informačních tabulích jsem viděla možná tak oranžové fleky, domů jsem se dostala jen s jednou zajížďkou a pár oplzlými narážkami. A aby byl tento den zakončen se vším všudy uletěl mi knoflík od saka a skoro bych si byla jistá, že na mě ukázal prostředníček.

35. Ve městě

25. dubna 2013 v 14:39 | Magda |  Londýnské deníky

Možná jsem urýpaná, škodolibá a občas mě napadají nevhodné vtipy na postižené lidi, ale na rozdíl od drtivé většiny lidí nejsem lhostejná. Na obraz, který se mi naskytl při cestě autobusem do centra, asi ještě dlouho nezapomenu. V trávě, hned vedle chodníku leželo kolo a na kole slečna, očividně v bezvědomí. Nevypadala opilá, nebyla to žádná neupravená podivná existence. Prostě normální mladá žena, které se asi udělalo zle. A hádejte, co dělaly houfy procházejících lidí? Nic, ani se neobtěžovali zastavit. I když možná lepší, než kdyby se zastavili a fotili si ji.

Do centra jsem jela, protože jsem měla masochistickou chvilku a chtěla jsem se trochu rozčilovat. Od nás je to několik mil, autobusem to trvá ovšem hodinu. To hlavně z důvodu, že zastávky jsou na každých 50 metrech, aby náhodou baculky neměly moc námahy. Jeli jsme za cyklistou a já jen toužebně koukala jeho směrem, jak mizí v nedohlednu. Kdybych se nebála, že se poválim denně po několika kapotách, pořídila bych si taky kolo, ale bohužel, na ježdění ve městě nemám dost odvahy.

Autobus jel jinou cestou než obvykle, dokonce i já jsem si toho všimla, já se svou bídnou orientací a schopností zabloudit na rovné ulici. Brzo jsem si všimla proč. Maraton. Začala jsem chápat, jak někoho může napadnout hodit bombu mezi lidi. Bylo jich tam tolik a ploužili se rychlostí tlusťocha nuceného jít do vegetariánské restaurace. Mým jediným přáním bylo mít něco, čím ten počet lidí zredukuji.


Elegantně, za občasného osvěžení slovníčku nemilých slov, jsem se dostala do Primarku. Minule jsem si tam vyhlédla šaty, ale nechtěla jsem utrácet, teď už se mi utrácet chtělo. Jenže šaty byly už jen ve stanové velikosti. I když jsem si předtím skočila do Meka, šaty mi nebyly. Dalo mi hodně času najít něco i ve své velikosti, byla jsem tak nadšená, že jsem hned běžela vystát hodinovou frontu ke kase. Zpříjemňoval mi to pohled na dva macíky, kteří se ládovali ještě nezaplacenými brambůrkami, a zezadu jsem dostávala v pravidelných intervalech výprask od postarší černošky, která své tašky posouvala kopáním. Tašky se zásadně zastavovaly o mou nohu a já musela praktikovat dechové cvičení v zájmu svého pobytu na svobodě.

Zabte sebevraha

24. dubna 2013 v 16:31 | Magda |  Vztekám se
Myslete si o mně, že jsem nemorální, ale další z věcí, která mi pije krev, jsou sebevrazi. Samozřejmě jsou i slušní sebevrazi, nikomu nic nevnucují a snaží se po sobě nechat co nejméně nepořádku. Pak je tu ovšem další skupina, která už tak solidární není. Běžíte na vlak, máte životně důležitý pohovor nebo jen průjem. A hle, vlak má několik hodin zpoždění, protože Pepa dostal kopačky a rozhodl se to vyřešit. Věřím, že chtěl naštvat co nejvíce lidí, když jemu se nedařilo, ale takhle si to už stejně neužije.

Pověsit se v lese taky není nejmilejší způsob, jak s tím skoncovat. Jen se zamyslete, jak bude tomu chudákovi, který čerpá energii v přírodě a pak vás tam objeví, promodralé a lehce nafouklé. Místo hub si domu přinese doživotní trauma.

Nejhorší skupina jsou ovšem notoričtí vyhrožovači. Několikrát vám zopakují, že se chtějí zabít. Mávnete rukou, dáte pár rad, jak na to a myslíte si, že bude klid. Pak na nově večer vidíte, jak se dotyčný vyšplhal na něco vysokého, pokud možno v silně zalidněné oblasti a nechává se přemlouvat. Každý si chce užít svou chvilku slávy, ale vážně by to nešlo jinak?

Když už si teda myslíte, že není jiná možnost, což je beztak hloupost, napište dopis, ať nepřiděláváte práci policii a snažte se nedělat nepořádek.


Kdybych měla možnost si na jeden den vyzkoušet jakékoli zaměstnání, policejní vyjednavač by to vyhrál na plné čáře. Věřím tomu, že by slezli už jen proto, aby mi mohli dát pěstí. Svět by se točil dál a všichni by byli spokojeni.


(Dodatek pro moralisty: neberte se tak vážně.)
Sebevražedný králíček ukraden z netu.

34. Kancelářský humor

18. dubna 2013 v 15:43 | Magda |  Londýnské deníky

Znáte ten pocit, když máte žízeň, běžíte do obchodu, koupíte si jablečný džus a po dychtivém napití zjistíte, že to není džus, ale šťáva? Nepříjemné. Cukr jsem potila ještě několik hodin. Nechala jsem ho v práci a sem tam jsem si ho naředila s vodou a postupem času na něj zapomněla úplně.

Dneska mi kolega nabídl kousek pizzy, když viděl, že to do sebe házím nadšeně jako Dr. Zoidberg, nechal mi polovinu z celé své pizzy. A pak se zeptal, jestli si může nalít trochu džusu. Ani jsem nestihla nic říct a už udělal tu osudovou chybu, jako já předtím. A kroutil u toho hubou taky dost podobně. Já, jako vděčný a soucitný tvor, jsem se málem udusila posledním kouskem pizzy.

Včera jsme měli klienta, který chtěl překlad z jazyka marathi (jo, taky netuším, co to je) do angličtiny a poslali jsme mu e-mail, aby zkontroloval, jestli jsou jména správně napsána. Neodpověděl, tak jsem psala sms šéfikovi (už jsem měla po práci), že se neozval a ať si to nějak vyřeší. Když mi došla sms směřovaná klientovi, myslela jsem, že se uklikl a napravil to, ale když mi ráno, zatímco jsem seděla vedle v kanclu, volal a myslel si, že jsem klient, tak jsem o něm začala už malinko pochybovat. Skutečnost, že se za každou cenu snažil rozepsat moje pero k tabletu, mu body taky nepřidává. Jsem za něj šťastná, že jede na příštích 14 dní na dovolenou, potřebuje to.

Rozhodně ho nepomlouvám, je stále skvělý. Hlavně když mi tvrdí, že narvat 30 A4 papírů do A5 obálky není žádný problém. Vsadila jsem se s ním, že to nedá a pobaveně ho za občasného uchechtnutí sledovala. Prohrála jsem. (Díky čemuž mu mimochodem teď musím ve všem věřit.) Sice to vypadalo, že se to tam nevejde a snažil se to svalit na to, že jsem to vytiskla moc tučně, ale i přes tuhle mou zřejmou chybu, to zvládnul. A jako bonus si po zalepení uvědomil, že by tam mohl dát vizitku. Rozlepil to a vážně tam tu jednu vizitku vítězoslavně vložil.

Já už nechci do školy, já tu chci zůstat, jakýkoli jiný šéf mě bude už jenom srát.


Snad budou nové historky o Abdulovi, měli bychom jít na pívo s bývalýma spolubydlícíma, tak se dozvíme, jak reagoval. Doufám, že rozbil aspoň další plotnu.

Instantní stvůry

16. dubna 2013 v 20:09 | Magda |  Vztekám se
Soutěže krásy jsou podle mého názoru ztráta času, holky vypadají většinou dost podobně a jejich obličej si nezapamatuju, ani když mi ho média pořád předhazují. Ale dětské soutěže krásy, to je teprve zážitek. Zrakové nervy u toho bolestivě zkratují. Jediná horší věc na světě už je snad jen tetování na kočkách.

Typická maminka takové soutěžící - zakomplexovaná prasnice, kterou manžel opustil, popřípadě byl svoji ženou sněden, si kompenzuje nesplněná přání na dítěti. Ve škole ji nikdo neměl rád a ona zase neměla ráda školu, především tělocvik, při kterém si ji spolužáci pletli s medicinbalem.


Malé slečny jsou vychovávány k tomu, že nejdůležitější je vzhled, na co slušnost, hlavně že se umí zubit na povel. Zuby mají mimo jiné na soutěžích umělé. Nádhera. Na dětech nezbyde přírodního nic, řasy se nalepí, obličej se vymáchá v make-upu a po uschnutí nátěru máte protivnou panenku, která je přesvědčena, že se kolem ní točí vesmír. Což je částečně pravda, protože její maminka, která ji obletuje, vydá rozměrem za menší galaxii.


Ale jednu zásluhu jim musím nechat, své děti uchrání před pedofilem, věřím, že z totohle je i jim smutno.


Zaměřím se na jednu z těchto stvůrek, v USA momentálně nejpopulárnější. Jmenuje se to Isabella Barrett a je tomu 6 let, což je v přepočtu na lidské roky shodou okolností také 6 let. Kupodivu se její matka vejde do normální konfekční velikosti, takže mindrák bude jinde.


Díky pořadu Toddlers and Tiaras vydělává miliony a její maminka jí je nadšeně nechá utrácet. Jasně, v tomhle věku si určitě uvědomuje jejich hodnotu. Dcerunka si v restauraci zásadně objednává jen nejdražší věci z jídelního lístku. No není to roztomilé? A vlastní 60 páru bot, za půl roku jí nebudou ani jedny, tak je vyhodí. A co na to maminka?:


"Hodně cestujeme na soutěže krásy, takže si oblíbila pětihvězdičkové hotely a ráda na sebe nechá čekat. Dělá i hlouposti, jako když si jednou objednala jídlo za 2 200 dolarů. Nikdy si nedá cheesburger a hranolky, vždycky si vybere to nejdražší jako filet mignon a humra. Vím, že to zní pompézně, ale nám to připadá zábavné a bereme to jako část její osobnosti." (Zdroj: idnes.cz)

Došlo mamince, že její mládě brzo nebude ve věku, kdy by mohlo soutěžit a nikdo o ni nebude mít zájem? Že si ji bude muset srovnat, protože holt přísun peněz vyschne a stane se z ní jen průměrná puberťačka? Nedejbože, až k šestnáctinám dostane jinou barvu auta, než si přála!

Normálně mi bývá takových dětí líto, ale tenhle spratek dosáhl takového stupně rozmazlenosti, že mu můžu jen popřát krušnou pubertu s nejsilnější formou akné a alergií na kosmetiku.

33. Rozloučení s idiotem

13. dubna 2013 v 17:28 | Magda |  Londýnské deníky

Pátek:

Udělali jsme si výlet do našeho bývalého blázince, abychom si donesli zbytek věcí a zásoby jídla, které jsme při stěhování nepobrali a ušetřili tím nějakou tu libru.

Jen co jsme vešli, rozeznělo se kvílení v doprovodu hudby, zase přibyly nějaké Abdulovy spotřebiče (sporák je samozřejmě stále rozbitý), bordel větší než u mě v pokoji, radost se podívat, to vám povím. Potřebovala jsem umýt náš malý odpadkový koš, ale v koupelně byla částečně napuštěná vana, tak jsem chvíli přemýšlela, jak s tím naložím. Nakonec jsem ten koš vymáchala ve vaně a myslela si, že to akorát někdo nevypustil po koupeli, jak je to tam běžné. Omyl. On se do té vany naložil Abdul. Lepší to už být ani nemohlo. Někdo, kdo má mrtvičku u každého nalezeného vlasu, se vykoupal ve vodě se zbytky hnijících neidentifikovatelných věcí z našeho koše. Kdybych to tušila, tak si do té vany dojdu i na malou.

Sobota:

Dnes jsme odevzdali klíče a oplakali depozit, a také napáchali trochu škodolibostí. Slibuju, že ne posledních.

Chvíli jsme debatovali s našima bývalýma spolubydlícíma o tom, jak vedou tichou válku s Abdulem. On jim stěhoval toaster a oni ho stěhovali zpátky, pořád dokola. Nakonec došli k dohodě, že zůstane, tam kde byl, a Abdul si odnese svoji nadměrnou mikrovlnku někam do zadního otvoru. Odnesl ji, ale místo toho si tam vyskládal obrovské tácy. Tak oni si koupili kuchyňského robota a dali si ho na jeho oblíbené místečko.

Když jsme tam byli, vešel i samotný vládce vesmíru a pochvaloval si, že je tam bez nás klid a mír a jak je to krásné. A taky už nám hned stihl zabrat celou skříň, kde jsme dřív měli věci. Jen jsme se usmívali, proč se hádat.

Před odchodem se nás sousedi optali, která z pojistek je k Abdulovu pokoji, aby ho mohli zlobit. My jsme dali velbloudovi nový klobouček, mezi jeho citrony dali naše shnilé, na tác mu nasypali slupky z cibule a v šuplíku na něj čeká překvapení v podobě syrového vajíčka. Hodně štěstí při hledání vařečky a následném úklidu.


32. Mávám z nového

11. dubna 2013 v 17:38 | Magda |  Londýnské deníky
První pozdrav z nového. Pořád jsem ještě nemocná, takže jsem příjemná jak pokladní v Penny. Dost mi budou chybět naši spolubydlící, se kterýma jsme chodili pravidelně rozebírat Abdula k pivu. Ale oni se za chvíli budou taky někam stěhovat, takže by asi nemělo cenu nějak truchlit. Jen je to tu takové … jiné. Což je na jednu stranu fakt dobře. V to jsme doufali, že to bude jiné. Ale asi bych to nebyla já, kdybych věci brala, tak jak jsou a nešťourala se v nich.

Ten pocit, kdy se těšíte, že sebou fláknete do postele a prospíte celou noc, protože to půjde. Nebudete muset poslouchat rozvášněné stáří nebo střelbu a výbuchy skoro u hlavy. Ani křesťanské chvalozpěvy doplněné o rytmické třískání nádobí. Jen kapky padající na střešní okna a ticho. Sem tam siréna, alarm, letadla. Celou noc jsem nebyla schopná zabrat, ráno jsem byla svěží jako zelenina z již zmiňovaného obchodu. První noc se lidem usíná těžce normálně, takže tomu nepřikládám nějakou důležitost. A hlavně doufám, že se mi nesplní sny, které se mi tu zdály. Rozešla bych se s bývalým přítelem, se současným a ještě se spoustou chlapců, které ani neznám. Následně bych oškrábala lak z červené elektrické kytary a utíkala bych skrz domy před čímsi nadpřirozeným. Nutno podotknout, že jsem měla oblek Iron mana.

S majiteli jsme ještě moc nemluvili, ale dostali jsme se k příhodám z jejich bývalého spolubydlení, kde mimo jiné narazili na pár - Číňanka a Ir, kde Ir si velmi rád přihnul a žena ho za to mlátila. Téměř denně. Ta představa mě bude bavit ještě dlouho. Zatím jsem stále názoru, že jsou milí, děti mají vychované, za což jsem mimořádně vděčná. A co mě pobavilo nejvíc, jsou hrozní bordeláři, až takoví, že i mně to malinko vadí. Ale radši nepořádek a klid než nechutný nepořádek a pseudočistotného psychopata.

Abych nezapomněla, předevčírem, když jsem se potila v komatu, našel drahý pod botou maso. Co by bylo příště, koňská hlava v posteli?

Vzhledem k tomu, že oficiálně ještě bydlíme v našem starém domě, máme i klíče, tak zajdeme na návštěvu a provedeme pár neškodných žertíků, a budeme doufat, že mu to trochu hne žlučí. Stačilo mi, když mě potkal na chodbě a nejsladším (čti falešným, až z toho praskaly okenní tabule) hlasem na mě spustil: "Helloooo!", chtěla jsem odvětit: "Salám pyčo!". Zůstala jsem u strohého: "Hi… dick."

A tady fotky pokojíku, je malinký, sem tam se bouchnem do hlavy, ale máme tu všechno, co je potřeba.





















31. Seru na římské číslice

9. dubna 2013 v 16:59 | Magda |  Londýnské deníky
Odpočítávám sekundy. Už brzo, fakt brzo z tohohle blázince vypadneme. Bohužel depozit nedostaneme. Šéfik si to asi nepřečetl pořádně, ale radši na mizině, než zavřená v kazajce a houpající se na posteli ze strany na stranu.

Ráno jsem se necítila zrovna svěže, ale do práce jsem dolezla. Po pár hodinách jsem se doplazila domů se zimnicí a bolavým úplně vším. Jak jsem si tak ležela, mrzla a umírala, šel mi drahý uvařit čaj. Než se dostal do kuchyně, byl zastaven naším vůdcem, který mu vyprávěl, jak si máme vyhazovat ruličky. Na to jsme vyzráli už tím, že je máme označené. Kdo by nechtěl v něčem, co má být domov, označovat ruličky, aby předešel buzeraci. (Mimo jiné za tu stejnou věc buzeroval včera černocha od vedle a ještě mu povídal, že vůbec neni sobecký a panovačný, jak o něm tvrdíme, že chce jen klid v domě. Nejsem si jistá, jestli myslel peace nebo piss.) Po ruličkovém monologu přišla větší bomba. Božána prý našla v koupelně sopel. Jak mu naznačit, že nás její sběratelská vášeň nezajímá? Klidně si svoje úlovky může dávat za sklo a přidat dvojjazyčné popisky. Rozšíření slovní zásoby by jí vůbec neuškodilo. Ale já to vědět/vidět nechci.

Po někalikahodinovém spánku jsem si odskočila na záchod, jen co jsem spláchla a zavřela dveře do pokoje, naběhlo tam pořádkové komando o jednom členu a musel zkontrolovat, jestli jsem třeba nezkoušela avantgardné způsoby močení, nebo nevypouštěla náhodilé tělní výměšky po stěnách a stropě. Proč je vražda nelegální?

Sousedka ze spodního patra, ta Estonka s dospělým synem, kterého si Abdul ochočil, se už kvůli němu taky rozhodla stěhovat. Ale bohužel nemá "koule" na to, se s ním a Božkou nebavit. A co je ještě lepší, zásobuje je penězma, až tak se bojí. Je nebezpečný jak košík s koťaty, jak jsem zjistila. A pověděla nám největší drb za celou londýnskou éru - Božka byla v Polsku učitelkou. Na to mám jen jednu otázku. Jak, JAK je možné, aby něco s intelicencí pštrosího embrya učilo? Živé bytosti! Kolik poznamenaných duší, navštěvujícíh děstkého psychologa, musela způsobit?

Neptejte se, proč se radši nevyležim a nevyseru se na nějaké psaní. Důvod je víc než prostý, Rozmazlený fakan je na návštěvě a i spaní uprostřed stavby by bylo příjemnější.

Jak jsem neudělala autoškolu

8. dubna 2013 v 12:18 | Magda |  Střípky ze života

Škodolibých odpovědí na anketu se zněním "ano" bylo dost, tak se jdu tedy pochlubit. Přiznám se, že nahrubo jsem to měla už sepsané, protože jsem původně chtěla podat stížnost na paní komisařku, na magistrátu přezdívanou Brutální Nikita. Nakonec jsem to nechala vyšumět a chodím pěšky.

Stalo se to před víc než rokem, kdy jsem se rozhodla, že jsem dost stará na to, abych si zadek vozila z místa A do místa B sama. A taky jsem viděla, co za nemehla ten průkaz dostalo. Ježdění mi šlo, paní instruktorka mě chválila, jen jsem jezdila poněkud rychleji do zatáček a přehlížela cikány na přechodu.

První zkoušku jsem měla den po rozchodu, nebyl to moudrý nápad. Test jsem napsala na 99% (v ten den jsem se dozvěděla, že k němu je i učebnice) a cestou na parkoviště jsem se podívala na techniku, kterou jsem tak tak dala, protože jsem byla vtipná. Za volantem jsem se ohřála pár minut - jela jsem parkovištěm v protisměru. Asi jediné parkoviště s přikázaným směrem jízdy široko daleko, ale prostě musíme začínat z něho, i když jsem na něm nikdy nebyla. No, to jsem nebyla naštvaná na komisaře, jen na sebe. U druhého pokusu jsem už teda byla naštvaná i na komisaře, protože hlavní důvod, proč jsem to nedostala, byl, že jsem v jednosměrce nejela dost vlevo, sice jsem jela správně, ale ne dost.

A třetí pokus si zaslouží zbytek kapitoly. Otevřela jsem dveře auta, paní komisařka nebyla ochotná ani odpovědět na pozdrav. Předala jsem potvrzení o zaplacení a šla si sednout na sedadlo řidiče, které jsem si automaticky nastavila a to už byla první věc, která nebyla podle představ. Vyjela na mě, že jsem měla počkat, než se mě zeptá, co udělám předtím, než se rozjedu. Další dotaz byl, co budu dělat dále. Má odpověď byla, že upravím zrcátka, tak jsem byla vyzvána k tomu, abych je upravila. Otočila jsem klíčkem v zapalování, ale paní komisařka se ještě očividně neadaptovala na moderní auta a začala se velmi hlasitě divit, co dělám, že nikam ještě nejedeme. Zajímalo by mě, jak jinak bych je měla nastavit. Následně mě přesvědčovala, že v nich nic nevidím, protože ona nic nevidí.Po rozjetí na mě sypala otázku za otázkou, proč dělám to a proč to. Její tón byl příjemný asi jako skřípání nehtama o tabuli.

Měla jsem dojem, že komisař má říkat, kudy se pojede a v tichosti zapisovat chyby a ne dávat tak okatě najevo svou momentální nadřazenost. Dojeli jsme k obchodnímu domu na poloprázdné parkoviště a byla jsem vyzvána, ať zaparkuji, kde uznám za vhodné. Aniž bych tušila nějakou chybu, opět mě velmi hlasitě upozornila, že si nepřeje, abych přejížděla čáry (bohužel jsem je přes vrstvu sněhové břečky neviděla, tak jsem zaparkovala naproti jinému autu). Hystericky mi začala vyprávět, že jsem mohla přejet tříleté dítě. Žádné tam nebylo. A chápu funkci zpětných zrcátek. Včetně jejich nastavení. Znovu jsem měla parkovat, couváním, znovu jsem udělala tu chybu, že jsem se orientovala podle jiného zaparkovaného vozu a zaparkovala naproti němu. Paní komisařka nebyla líná si otevřít auto a odhrnout sníh, aby zjistila, že jsem moc blízko čáře. Dvakrát jsem musela přeparkovat.

Vraceli jsme do města, na kraji cesty stálo zaparkované auto, do jízdního pruhu nezasahovalo. Když jsem kolem něj projela, začla hlasitě vzdychat, že se jí udělalo špatně z toho, jak hrozně blízko jsem projela, tuto informaci mi několikrát zopakovala.To už jsem začínala být nervózní. Paní komisařka to nenechala bez poznámky, prý za volantem nemůžu být nervózní. Nebývám, jen když někdo číhá na každou chybu s takovým zapálením. Kdybych někdy měla vézt spolujezdce s takovou povahou, neváhala bych zajet ke krajnici, samozřejmě za použití směrovky, a vysadila bych ho a přetáhla nějakou částí povinné výbavy. Bohužel to jsem udělat nemohla, akorát jsem se kousala do tváře, abych mlčela, protože jsem zatím neudělala zásadní chybu a ještě jsem doufala, že pes, který štěká, nekouše.

Jeli jsme na parkoviště, ze kterého jsme vyjížděli a ani to nebyla tichá jízda (otázky typu, proč před křižovatkou řadím dvojku, mi cestu zpříjemňovaly). Ke konci se mi už klepala noha a nebyla jsem schopná pustit ji ze spojky plynule, takže mi auto několikrát chcíplo a zaparkovat couváním za sypání poznámek o mé neschopnosti jsem už nedokázala. Na parkování čekalo x dalších aut a ona trvala na tom, že tam zacouvám, ječela, až jsem se bála o její zdraví. Nakonec jsem už věděla, že mi to ta přestárlá panna nedá, tak jsem to tam píchla popředu, sbalila si věci, zatímco ona ještě pronášela moudra. Otevřela jsem zadní dveře, nadechla jsem se a pověděla jí, že někoho tak arogantního jen tak nenajdete a že by si měla najít chlapa. Dovršila jsem to větou, že je to největší kráva, jakou jsem kdy viděla. Poprvé za celých 50 minut (jo, tak dlouho mě trýznila) držela hubu. Flákla jsem dveřma, a protože bylo před Vánoci, všude byly různé ochutnávky. Na jednu takovou jsem se vrhla a za nechápavých pohledů hostesek jsem vyžrala všechnu dostupnou čokoládu a pak se mi ještě vzteky pustila krev z nosu, což se náramně vyjímalo na sněhu.

Moje instruktorka mi pak sdělila, že u kohokoliv jiného bych papíry měla, a že takhle vyvádět Nikitu ještě neviděla, ale to mi prachy nevrátilo. A nervy už vůbec ne.

XXX. Boj s větrnými mlýny

7. dubna 2013 v 11:24 | Magda |  Londýnské deníky

Jsem si chvilkově zasurfovala na vlně optimismu a teď je na čase zas se trochu nořit v hlubinách lidské blbosti.

Byla jsem přesvědčená o tom, že to šéf zařídil a prostě nazdar, budu mít klid. Nene, dneska jsme tu měli agenta a prý že nemůžeme odejít, prostě musíme zůstat ještě měsíc a ne, že by si peníze vzali z depozitu, když odejdeme, oni po nás chtějí další nájem. Logicky je ten depozit (ve výši měsíčního nájmu), dělaný třeba pro takovéhle situace. Co konkrétně nechápe na tom, že když stará smlouva neplatí a novou nepodepíšu, ani kdyby si tu vzýval všechny svoje Bohy, není prostě v právu. A i ten depozit by nám správně měli dát, protože my tu nic nerozmlátili, ani nic neporušili.

Od útlého věku jsem měla silné alergické reakce na lidskou blbost. Projevovalo se to zrychleným tepem, dušností a následním posláním dotyčného do prdele. (Kdyby byl zájem, tak bych na to téma mohla napsat: Jak jsem neudělala autoškolu. Dole jsem dala anketu.) Každopádně teď by mi to na mém příběhu nepřidalo, takže jsem se musela ovládat a slyšela jsem, jak mi pukají cévky v očích. Agentovi jsem Abdula vykreslila jako nevypočitatelného psychopata, před kterým se zamykám a prostě se ho bojím, ukázala jsem mu sporák, vysvětlila pár věcí, které mi dělá a určitě se mi i zaleskly oči. (Ano, nově jsem se naučila lidem i lhát, bezva věc.) Dokonce mi v tom pomohlo i to, že ten rozpolcený idiot mi během rozhovoru bouchal na dveře a křičel na mě. Ale pak si vzal agenta stranou a dělal mu díru do hlavy svým monologem a agent odešel s tím, že je Abdul moc milý pán a nedělá potíže, i ten sporák ukecal na nešťastnou náhodu. Že jsme to viděli 4 lidi? Nikoho to nezajímá.

Nejlepší část monologu spočívala v tom, když vyprávěl, jak jsme mu vnucovali náboženství. To jsem skoro zaryla ruce do linky, abych po něm nevrhla nůž, nebo aspoň tu jeho pitomou velkou mikrovlnku, jejíž ovládání vypadá tak složitě, že to Božka nemůže zvládnout. Na ni je i jeden čudlík komplikovaná záležitost.

Tohle mi pak připadá jako naprosto bezvýchodná situace. Víte, že máte pravdu a žasnete nad tím, jak můžou být ostatní tak, ale TAK hloupí.

A ZDE (bohužel to musíte stáhnout, protože jsem PC hňup) je slibovaná nahrávka černošského zpěvu. Není to taková pecka, jak jsem doufala - stěna a mikrofon u foťáku mají asi záhadnou schopnost ubírat na děsivosti projevu. Je to cosi křesťanského, repertoár nábožensky laděných písniček má velký. Radujte se se mnou, jeden fanatik v baráku je málo.

XXIX. Jak (ne)sehnat byt

6. dubna 2013 v 13:16 | Magda |  Londýnské deníky

Nevím, jak to chodí s hledáním spolubydlení v Česku, protože jsem se doteď schovávala v hnízdečku u rodičů. Ale ačkoli nejsem zrovna vlastenec mávající vlajkou a fandící všem sportovním zápasům, kde máme reprezentanty, myslím si, že to u nás prostě není až tak nadlidský úkol jako zde.

Dají se tu najít inzeráty i na moc hezké pokoje (a taky jsem dost snížila svůj standard) s příjemnými lidmi (což je oproti Abdulovi skoro každý), ale než se k nim člověk dobere… A když už se vám to povede, není to ani tak záruka, že si vyberou ke spolubydlení zrovna vás. Co si budu nalhávat, narostl mi arogantní výraz a mile nevypadám, ani když jsem opravdu upřímně milá. Sázím na drahého, který má ten typ obličeje, že ho máte chuť podrbat za ouškem a ulomit mu kus ze své svačiny.

Včera jsem psala SMS a domlouvala prohlídky bytu, pořád nerada volám někam první. Klasická SMS, pozdravím, představím nás, napíšu pár informací a zeptám se, jestli a kdy má dotyčný čas. Na strohou odpověď: "Yes." jsem nebyla připravená. Dáte si rýži nebo hranolky? "Ano." Asi tak užitečné mi to bylo.

Brouzdáte dál, hledáte už rovnou byty vhodné pro páry, vidíte něco ucházejícího za slušnou cenu. Po rozkliknutí se dozvíte nejen, že byt není vhodný pro páry (proč by měl být doubleroom pro 2 lidi, žejo), ale ještě je cena pomalu dvojnásobná. Nejlepší byl byt s opravdu drahými službami, ale hlavně že byl v ceně i toaletní papír. Doufám, že aspoň třívrstvý.

Když nenarazíte na žádnou z výše jmenovaných vochcávek, chce majitel jen Inda, Pakistánce, nebo prostě stačí, aby to byl muslim. A musí jíst jen halal jídlo, což jsem pochopila, že je jídlo povolené. Nemohu se nepodělit o to, co je zakázané. Neberte to jako výsměch, já se prostě jen ráda divím. Ukradeno z wikipedie:
  • Vepřové
  • Krev
  • Zvířata poražená jménem jiného boha než Alláha. Vše, co bylo nabídnuto jako oběť modle, světci nebo člověku označovanému za "božského".
  • Zdechlina
  • Hmyz
  • Obojživelníci
  • Zvíře, které bylo udušeno, ubito k smrti, zahynulo pádem, probodnuto nebo roztrháno dravou zvěří.
  • Jídlo, nad nímž nebylo vysloveno jméno Alláhovo
  • Alkohol a jiné omamné látky
Tím, že drahý pracuje téměř pořád, chodím na prohlídky bytů sama a kolikrát se fakt necítím dobře. Jedna z prohlídek byla i v příjemné čtvrti, ale když vám otevře postarší Indka, která na vaše představení a podání ruky reaguje mlčením a čímsi, proti čemu je i leklá ryba vřelá, nepřidá to lepším pocitu. Pokoj byl velký, nebyl vyloženě špatný, každopádně to, že tam skoro mrzlo a majitelka tam chodila jen obalená v šátku a měla bosé nohy v pantoflích, mi naznačilo, že to s topením lepší nebude.

Nechci se radovat předčasně, ale možná jsme opravdu našli nové bydlení. Jeho nalezení jsme náležitě oslavili se současnýma spolubydlícíma a po návratu z pubu jsme sundali Abdulovi všechny obrazy, na jeho novou monstrózní mikrovlnku jsem mu dala špinavé nádobí a na hlavu velbloudí sošky půlku pomeranče.

Jo a taky už mi stačil nadávat a při hádce se začal chytat za koule a dělat jiná dospělá gesta. Opřela jsem se o plot a s úsměvem ho sledovala a když zabouchl dveře, se stejným úsměvem jsem mu zamávala. Jsem svině.

A na závěr trendy velbloud.


A jeden inzerát z mnoha na ukázku, že jsem si to nepřibarvila.


XXVIII. Mám nejlepšího šéfa

5. dubna 2013 v 14:36 | Magda |  Londýnské deníky
Když už to "doma" za nic nestojí, je mi to vynahrazeno v práci. Už jsem se otrkala, lidé si všimli, že nejsem až tak plachá a konečně jsem mohla plně propustit své rýpavé já.

Šéf je 28letý týpek s anglicko-indickými předky, pocházející z rodiny o osmi dětech. A baví ho rýpat víc než mě. Respektive se mu daří mě dokonale setřít. Ale je to motivace angličtinu zlepšovat a nenechat se tak snadno. Pozitivní motivace, tak to má být! Jsem ráda, že moje rýpání bere v legraci a vrací mi to i s úrokama, to už mě těší teda podstatně méně.

Dnes opět zlobil internet a já mám modem nejblíž, tak mě poprosil o restartování. Otočila jsem se na něj s vážným výrazem a dodala, že za to nejsem placená. Odpověděl, že praxe se skládá z mnoha věcí a kromě restartování obsahuje i nošení svačiny šéfovi. A ještě mě napomenul, že jsem to nezapla dost rychle. Při dalším restartování se mi dostalo zdviženého palce a pochvaly, jak už mi to jde lépe.

Který jiný šéf prochází kanclem a dává high five nebo "bro fist" svým zaměstnancům? Dokonce nám vaří kafe, a ještě do toho i zamíchá cukr a mléko a donese nám to.

Ze své kanceláře na mě volal, že mi posílá na účet milion, dodal, že to nemám řikat kolegovi, který sedí vedle mě a tak nechápavě koukal. Přišlo mi jen pár liber, tak jsem se ho šla optat, co se jako děje, že stále čekám. Prý mám čekat dál. Vynahradil to ovšem hudbou. Máme tu kolegyni z Peru, tak nejdřív pouštěl španělské pecky, kolegovi z Itálie zahrál část sountracku z Kmotra a mně pustil nějakou Bartošku, to jsem ho utnula a poprosila o Wohnouty. A už tam duněli!

Když jsem poněkud zaspala a přišla asi o hodinu později než obvykle, měla jsem tu kafe. Přirozená nedůvěra mi nedala a musela jsem se optat, jestli je s ním něco v nepořádku. Na to se mi dostalo odpovědi, že je v něm droga, po které budu chtít už jen telefonovat. Bohužel se tak nestalo. A ještě za mnou přišel, že mám psát blog pro naši agenturu. A první bezvadné téma bylo o rozporech mezi Kosovem a Srbskem, koukala jsem na něj tak nevěřícně, až mi nechal volnou ruku.

A co je úplně nejlepší, vyřešil problém s našim bydlením, kde nám nechtěli vrátit depozit, přestože smlouva vypršela, protože nám dali jinou, ještě nevýhodnější. Naštěstí jsme nebyli tak hloupí a nepodepsali ji. Každopádně agentura dělala stále tlaky s měsíční výpovědní lhůtou, kterou ale přece nebudu dodržovat, protože stará smlouva prostě vypršela, neplatí, hotovo a tečka. Šéf si smlouvu četl a jen slyším z jeho kanceláře směs smíchu a nadávek. Jak se ukázalo, on byl spoluzakladatel téhle agentury, ale jak sám řekl, druhý zakladatel byl kok*t, tak si sbalil svůj podíl a odešel. Chvíli ho tu předváděl, pronesl dalších pár nadávek a pak tam zavoval, vysvětlil jim, jak neprofesionální chování mají, všechno nádherně vklidu a tadá, depozit nám vrátí a můžeme odejít.

Snad stihneme odejít včas. Abdul už prý 3h poslouchá na plný kule modlitby a zpívá si je a od rána nikdo neopustil pokoj. V tuto chvíli se také stávám věřící a jdu se pokřižovat.

Edit:
Nakonec se ukázalo, že Abdul je nějakou dobu pryč a ty bezva modlící songy nechal hrát k našemu potěšení. Bůh žehnej pojistkám!

XXVII. Jak mi ruply nervy

3. dubna 2013 v 12:13 | Magda |  Londýnské deníky

Budu nesmírně šťastná, až nebudu muset ty výlevy psát denně. Zatím tomu nenasvědčuje ovšem nic.

Tady bych si dovolila vložit varování pro své rodiče, chcete-li si nadále užívat poklidného stárnutí, nečtěte to, byla jsem drzá. A až si to přečtete, tak alibisticky říkám, že jsem vás varovala.

Včera jsem po večeři myla nádobí a myšlenkama jsem byla už v posteli. (Bylo kolem půlnoci, dřív se mi do kuchyně nepovedlo dostat.) Drahý stál vedle mě, když v tom vpadl do kuchyně Abdul a začal na něho mluvit. Doslovně mu řekl: "Mohl bys své přítelkyni říct…", což jsem fakt nevydržela a ozvala se, že mi to může říct sám. Co měl na srdci, bylo, že jeho drahé ženě nemám říkat, ať jde do prdele. Až mi nebude kazit život a naučí se mluvit anglicky lépe než cvičený šimpanz, ráda jí vysvětlím, co mě trápí.

Ještě jsem ten večer nebyla ani v koupelně a už začal s obviňováním, že tam někdo (já) nechal vlas. Už léta vím, že hádku s blbcem nejde nikdy vyhrát, ale v krvi mi kolovalo tolik adrenalinu, všechno se to už nasčítalo, a já měla pocit, že mi uletí hlava, kdybych mlčela. Zatím ještě v klidu a vší slušnosti jsem mu vysvětlila, že je to naprostý kretén a pokud mi bude házet odpadky před pokoj a obviňovat z věcí, které jsem neudělala, nenechám si to líbit. Dále jsem se zeptala, kdy bude nový sporák. Úplně se rozohnil, že ho nebude kupovat - z naprosto logického důvodu - sporák není můj a může mi to být jedno. Celkově z něho vylezlo, že tam může rozbít cokoli, protože to ničí není a tím pádem do toho nemáme co mluvit. Nepamatuju si, co jsem mu na tohle řekla, ale obsahovalo to hodně sprostých slov.

Co jsem měla na srdci, jsem řekla a odebrala se pryč. V tom na mě Božka vyjela s výrazem psychopata trpícího zácpou: "Dyrty vůman, dyrty vůman!" Za slov: "Alespoň nejsem blbá!" jsem se šla ponořit do vany a přemluvila nadledvinky, aby s produkcí adrenalinu laskavě přestaly.


A dobrá zpráva, máme bankovní účet, šéf mi pogratuloval, jak jsem dobrá, že jsem to za 3 měsíce zvládla a dal mi hájfájf.

XXVI. Šílenství pokračuje

2. dubna 2013 v 15:07 | Magda |  Londýnské deníky

Včera měl drahý skoro volný den (ty 3h v práci mu tam šéf musel narvat, protože 27h za víkend prý asi není dost), tak jsme se shodli na tom, že bychom konečně mohli ochutnat fish and chips. Na ulici byla jedna restaurace vedle druhé. Celá škála asijské kuchyně. Jen z té anglické tam nebylo nic. Takže se vydáte na anglickou specialitu a skončíte v indické restauraci. Otevřela jsem lístek a začala hořce litovat. Klidně bych si mohla objednat štěněcí maso s šiškou z borovice a nevěděla bych o tom, ty názvy nenapovídaly o jídle nic. Díky Červenému trpaslíkovi znám Kuře Vindalů, tak jsem mohla vyloučit aspoň tuhle jedinou věc. Nakonec se naprosto neškodné zdálo Butter Chicken, a musím dodat, že to bylo fakt vynikající. Takže to dopadlo dobře a já si nepopálila vnitřnosti kořením.

O víkendu jsem se byla podívat na pokojík, který mi zprostředkoval šéf. To bych ani nebyla já, kdyby to byla prostě normální prohlídka.

Došla jsem tam, zvonek nefungoval, tak jsem se tam musela dobouchat. Otevřela mi nějaká žena, a že o ničem neví a dveře zas zavřela. Volala jsem šéfikovi, co to jako má být. Ten zavolal jí a já konečně byla puštěna dovnitř. Dům téměř bez oken a pokojík, kam se rozhodně nevejde postel pro dva lidi, pokud nejsou ze Somálska. Myslím, že po týdnu bych ještě vzpomínala na Abdula s láskou.


A teď se vrátíme domů, do našeho klidného prostředí plného lásky a tolerance. (Kde očividně nebudeme už jen 14 dní, ale ještě další měsíc, protože jsme prý nedali vědět včas, že chceme odejít. Přišlo mi logické, když nepodepíšu novou smlouvu, že prostě odejdu. Ono taky kdy to měl člověk nahlásit, když ji dali až po termínu, kdy jsme to mohli nahlásit.)

Že někdo myje vanu olejem asi ani nemá cenu zmiňovat, sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem málem hodila záda. Fakt to klouže.

Ráno jsem si v polospánku vyčistila pleť a zapomněla jsem si odličovací tamponek na umyvadle. O několik minut později jsem ho našla před dveřmi. Během chvilky jsem v koupelně našla několik prázdných lahviček od šamponů, voňavek,… a dala to před dveře našich miláčků. Božka vyběhla křičíc: "Nou mý, nou mý!" a držela v ruce jednu z těch lahviček. Tak jsem řekla: "Fak jů, fak jů!" a zavřela dveře.

Dále hodlám všechno popřít, nechápavý výraz mi tu po těch týdnech jde bravurně.

A kdo ještě neviděl našeho pána, může pokleknout teď. Je moderní, takže turban a prostěradlo vyměnil za tepláky značky Adidas a mikinu Fred Perry.