XV. Úřady etc.

12. března 2013 v 12:16 | Magda |  Londýnské deníky
Abych byla v "práci" aspoň trochu prospěšná, chodívám s překlady na poštu a posílám je. Pošta je schovaná v patře papírnictví; kdyby mi ji nikdo neukázal, asi bych ji hledala dodnes. Pomocí zábradlí je tam vytvořené jakési esíčko na frontu. Na konci fronty jsou vedle sebe pokladny. Něco jak ty na rychlé odbavení v tescu. Když je volná, zavolá se další zákazník. Jen pro upřesnění, musíte jít po schodech, abyste se tam dostali. Jak se tam dostal pán na vozítku pro líné (fakt nevím jak se to jmenuje, je to hrozně rozšířené mezi americkými vylrybami), nechápu. Každopádně byl tam a snažil se projet tím úzkým esíčkem. Popojížděl, couval a pak se zvednul, posunul to a jel k dalšímu záhybu, kde opět popojížděl dopředu a dozadu. Kasy byly volné už 3, tak jsem šla k jedné z nich, protože jsem byla ve frontě hned po něm. Paní za kasou mě poslala pryč, prý je na řadě ten trouba. Však proč by na něj nemohla počkat celá pošta. Jako bonus jsem byla vrácena na úplný konec fronty. Opět na mě vyšla kasa s inteligentní paní, tak jsem radši počkala ještě chvíli a šla k někomu, pro koho logika není brána jako smrtelná nemoc.


Ve víru zábavy se sousedy jsem zapomněla, že je vlastně ještě nějaký jiný život venku. Například můj podnikatelský. Daňové přiznání jsem si vyplnila před odletem a dál se o to nestarala. Jaké milé překvapení pak bylo, když jsem zjistila, že mám na sociálce zaplatit přes 10 000,- na důchodové pojištění. Že mi říkali, že to jako student platit nemusím? Zapomněli se zmínit, že pokud vydělám víc, než se sluší a patří, budu platit jako divá. (Uznávám, byla jsem líná si o tom cokoli zjišťovat.) To jsou ty chvíle, kdy se člověk polituje, že se narodil prostě moc světlý.

Kdybych dostala pořádné stípko, které by zaplatilo nájem a stravu, nemusela bych se snažit nahrabat co nejvíc. Člověku jen ukápne slza, když tu vyřizuje překlad pro studenta z Brazílie, jehož stipendium činní 2500 EUR měsíčně. Já stále čekám aspoň na své první Euro.

O brigádě jsem přemýšlela, ale zůstalo to jen ve stádiu úvah. Stačí mi přítelovy historky z práce. Indický šéf, který chválí Hitlera a Stalina a následně usne v kanceláři, není to zrovna ideální představa. A že vám slíbil den volna? To se ruší zavoláním o půlnoci, ráno je šichta. A opovaž se něco zkazit, když se šéf špatně vyspí, pěkně to zaplatíš.

Ono už jen sehnat tu v dnešní době práci je výkon. Lidí je tolik, že agentury vás pošlou do háje, ani nevíte jak. Holt snové město plné příležitostí má své limity a ty už jsou těžce přečerpány. A co považuju za mimořádně znepokojující, že naše barva pleti je tu spíš na obtíž.

Další díl k přečtení ZDE.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama