Březen 2013

XXV. I já bývám pozitivní

31. března 2013 v 11:12 | Magda |  Londýnské deníky

Přehlušování sousedů Rammsteiny mě po jednom albu přestalo bavit, tak jsem se vydala do přírody, sice to vypadalo na déšť, ale větší pravděpodobnost, že tu zmoknete, je, když vyjdete za sluníčka.

Necelých deset minut od baráku máme park, nezkoumala jsem ho nikdy hlouběji, chyba! Dneska jsem málem zvracela duhu, jak úžasné to tam je. Už na začátku parku jsem našla paní s prasátkem na kšírkách. Moc dobře vím, jak je to otravné, když k vám lidi naběhnou a ptají se na nezvyklého domácího mazlíka (měli jsme dřív dravce) a začnou si ho bez zeptání drbat. Tak jsem aspoň hezky pozdravila, zeptala se a začala si prasátko drbat. Je to dvouletá slečna jménem Francis Bacon.


Vydrbaná dosyta jsem šla do zahrad, o kterých jsem do včerejška neměla ani potuchy. Málem jsem se ukochala. Na každém kroku bylo pár veverek a rozhodně se o nich nedalo říct, že by byly plaché.


A tady už jsou zahrady a park/les. Ač to tak nevypadá, počasí tu bylo jen lehce nad nulou a chvílemi i trochu sněžilo.






Cestou zpátky proti mně jen pán na kole, které pomáhal táhnout trochu přerostlý pitbull. Za několik okamžiků jsem se stala obětí brutálního útoku tohoto agresivního plemene. Málem se nechal umazlit k smrti.

Po tomhle dni se cítím klidnější než buddhistický mnich, jedním slovem, úžasné.

XXIV. A římské číslice umím ještě dál

30. března 2013 v 13:04 | Magda |  Londýnské deníky


Doufám, že brzo bude konec bydlení s idioty. Přestali mě zdravit, takže mám aspoň trochu klidu, ale pořád to není dostačující. S šéfikem jsem se bavila a nabídl se, že mi domluví ubytování i za lepší cenu. Stačilo jednou v práci udělat něco užitečného a hned se ledy prolomily. (To je tak, když dostanete grafický tablet a lidi si pak myslí, že jste grafický mág. Chtěl loga firem, se kterými spolupracuje do stejného formátu/velikosti. Není nad malování ve windows.)

Nejenže nám tady někdo krade toaleťák, ten někdo má i tu drzost dát prázdnou ruličku před naše dveře. Velká záhada, kdo to asi bude. Ještě jsme si pořídili antibakteriální čistič do koupelny, po zjištění, že je téměř k ničemu, jsme ho přestali používat. Je v průhledném obalu, takže jde vidět, jak i přes to mizí. Neumím měnit vodu na víno, ale kradený prostředek se opět změnil na olej.

Ráno začala z bojleru téct voda, přestalo se topit a teplá voda taky neteče. Od toho momentu lituju, že jsem si vlasy neumyla večer. Teď bych z fleku dostala práci u McDonalds. Tenhle dům na mě vyloženě křičí, zmiz, dokud je čas.

Zpívající sousedi si nainstalovali na dveře od pokoje alarm. Zvenčí. Už nemám sílu ani dělat udivenou. Jestli ale bude ještě jednou pípat, opravím to kladivem. Závidím naším anglickým spolubydlícím, že můžou na prodloužený víkend odjet pryč.

Ze šňůry nám mizí kolíčky (kromě nás tam má šňůru už jen Božka). Jaké bude překvapení, až mechanicky opotřebovaná šňůra pod váhou mokrého prádla spadne. Po setmění se ozbrojím nožíkem a jdu pomoct mechanickému opotřebení. Jakékoli další zákeřné nápady vítám. (Jen nehodlám dávat do jídla projímadlo a podobně, ne, že by mi na nich záleželo, ale problémy bych tu měla nerada.)


A tady ukázka toho, jak to dopadne, když dáte tablet někomu, kdo nemá trpělivosti na rozdávání.


XXIII. Telefon, banka, byt a banka

28. března 2013 v 12:59 | Magda |  Londýnské deníky

Středa:

Skoro 3 měsíce, tak dlouho mi trvalo, než jsem si pořídila anglickou SIMku. Pořád jsem to odkládala, ale při shánění bytu je to docela potřebná věc. Co mě zarazilo, když jsem vešla do obchodu (ano ještě pořád je tu dost věcí, které mě zaráží), že ochranka za mnou zamkla dveře. Musela jsem vyplnit osobní údaje a dostala jsem SIMku, obyčejnou dobíjecí. Po zaplacení mi ten übersamec dveře zase odemkl. Oddechla jsem si velmi slyšitelně.

Nerada přiznávám, že jsme ještě nebyli schopní založit bankovní účet. Zkusili jsme třetí banku. Ozbrojeni dvěma ID průkazy, NI číslem a nadějí, že to bude stačit. Nedostatek se tentokrát objevil v tom, že jsme neměli domluvenou schůzku. Při domlouvání schůzky milý pan úředník popotahoval takovým způsobem, že jsem měla chuť zaběhnout pro odsávačku hlenů. Kde mimo Evropu je ještě zvykem smrkat? Nezažila jsem nikoho tmavšího, kdo by s tímhle úkonem byl seznámen. Otevřu tu školu "Nauč se smrkat, nebo tě kopnu zpátky do buše".

Večer jsme si byli podívat na nabídku jiného spolubydlení. Připadala jsem si jak v pohádce. Jen 2 spolubydlící, naprosto sympatičtí a 2 kočky. Byt útulný, atmosféra nepopsatelná, cena příznivá. Akorát, že nejsme jediní zájemci a taky nám smlouva končí 14. a oni mají volno od 26. Vyprávěli jsme, jak vypadá naše současné spolubydlení, a myslím, že nás litovali natolik, že by si nás tam i nechali. Možná se zeptám šéfa, jestli si do kanclu taky nemůžu dát postel.

Už 3 pokoje si stěžovaly majiteli na Abdula, tak uvidíme, co se bude dít. Sice se chci stěhovat tak jako tak, i kdyby ho vyhodili, ale to mi nebrání v tom, udělat maximum pro znepříjemnění jeho života.

Čtvrtek:

Dnes jsme měli schůzku v bance domluvenou na desátou, tak jsme se tam 10 minut po desáté ukázali a čekali jsme jen chvilku. Chtěli potvrzenou adresu, kde bydlíme, nájemní smlouva ale prý není dostatečný důkaz. Naštěstí to nijak dál už neřešili a začal se zakládat účet. Při zakládání se ptají na příjmy, kolik týdně utratíme za jídlo/oblečení, kolik platíme nájem, a kolik útržků toaletního papíru spotřebujeme za den. Naše aura musí mít fakt hodně divoké barvy, protože jim spadl systém a tím pádem jsme stále bez účtu.

Zvukový záznam zpěvu stále nemám v mp3 formátu (nejsem s počítači úplně kámoš), tak aspoň fotka Božky. Pro necenzurovanou verzi si mi napište.


XXII. Klid a pak atomovka

27. března 2013 v 13:19 | Magda |  Londýnské deníky

Úterý:

Mám nesmírnou chuť psát o zážitcích, ale buď jsem si zvykla, nebo se tu všichni zklidnili.

Klasika, černoši pobíhající v mrazu v žabkách, ženy kojící kdykoli a kdekoli. Tuhle všední nudu okořenila akorát dnešní bouračka. Rána, že jsem málem odletěla na druhý konec ulice. Dotyčný štastlivec si z normálního auta udělal smarta.

Mýdlo s olejem jsem vyhodila, dala si tam nové, doufala jsem, že má olejová zpráva došla k příjemci a byla pochopena. Nikoli. Jakmile se tam objevilo moje mýdlo, všechna ostatní zmizela. Tak jsem uklidila to své. Objevilo se tam zase jiné mýdlo. A takhle ještě několikrát. Vzdala jsem to a svoje mám ve skříňce. Nějaký dobrák mi vyhodil sprej, plný. Ještě něco vyhodí a bude mít v šamponu vylouhované chilli papričky.

Středa:

Asi jsem si to svým rouhačským psaním přivolala sama. Večer jsem zaslechla hlasitý hovor z kuchyně, tak jsem tam dychtivě přiběhla a byla hned v centru dění.

Abdul chytil hysterický záchvat, že někdo neumyl nádobí, nejdřív seřval všechny okolo, pak zjistil, že to nebylo jejich, tak začal řvát už jen na mě a drahého, protože my jsme si dovolili nechat tam po večeři pánev. Celou jednu pánev!

Marně se s ním snažili naši angličtí spolubydlící mluvit a trochu ho uklidnit, on ječel a ječel a nevydal ze sebe jedinou smysluplnou větu, ve které by si neodporoval. Pak už mu došla trpělivost, a aby nám ukázal, jak moc máme špinavý sporák, rozmáchl se a vrazil do něho pěstí. Když sklokeramická deska praskla, neubránila jsem se smíchu. Následně jsem se dozvěděla, že bude respektovat všechny, ale nás ne, protože jsme děti. No úplně mi to vehnalo slzu do oka, protože já ho velmi respektuji a uznávám.


A co ho ještě velmi rozčiluje, že tancuju v pokoji. Je v tom ovšem jediný háček, jak bych vůbec mohla tancovat na ploše několika centimetrů čtverečních, které nám náš pokoj naskýtá? Jsem hubená, ale ne TAK. Dále jsme se dozvěděli, že nám smrdí boty, sám si k nim čichnul, jak nám bylo řečeno. Zvláštní záliba. Musela jsem to taky zkontrolovat, a ač je to mrzuté, boty nejdou cítit vůbec ničím. Jeho oko detektiva usoudilo, že ruličky od toaletního papíru, které jsou v koupelně, tam také nechávám jen já. Jsem tak zlobivá! A co je nejhorší - prý máme nepořádek ve vlastním pokoji. Zaprvé, jak na to přišli? Chodí k nám na tajňačku? Nevzpomínám si, že bych je zvala. A zadruhé, klidně si můžu srát do rohu a nemusí je to zajímat. Ve smlouvě není nic o tom, že mám mít trička naskládaná do komínků o určitých rozměrech. O tom, že se nesmí kouřit nikde, takže ani v pokoji, tam napsáno je, a to stále neberou vážně a přechází to mávnutí rukou.

A aby nám to jo natřel, tak to prý dá k soudu a vyhraje. Dneska si nakoupím popcorn a budu sledovat další dění.

Londýn a trh práce

24. března 2013 v 12:54 | Magda |  Londýnské zajímavosti


V těžkém pracovním nasazení jsem se rozhodla, že by nebylo od věci napsat, jak se to tu vlastně v tom Londýně má s prací. Okrajově jsem už naznačovala, že to není taková idylka, ale kdyby si stále ještě někdo myslel, že je, tak teď už si to myslet nebude.

Jasně, že i my jsme se sem letěli s tím, že já budu otročit na praxi a drahý bude vydělávat na byt a pak si ještě něco našetří a mezitím prohlédneme všechny zajímavosti Londýna a budeme, pokud možno, každý víkend pařit, jak se k mládí sluší a patří.

Z toho snu jsme se probrali opravdu rychle. Jsme rádi, že většina známých památek je na jednom místě a my si prohlédli aspoň je.

Drahý roznášel životopis, já za něj odpovídala na inzeráty. Jak jsme se opět přesvědčili, na e-maily tu nikdo nereaguje. A nadšení nejsou ani, když jim lezete do práce a žádáte přímo tam.

Samozřejmostí bylo oběhat nejznámější řetězce - Cafe Nero, Pret, McDonalds, KFC,… Tyhle společnosti mají svoje náborové centrály, tam zajdete a vyplníte údaje a oni vám slíbí, že se do 14 dní určitě ozvou. Neozvou. Varianta dvě je, že vás pošlou domů vyplnit online formulář. Tam se následně dozvíte, že nejste vhodný kandidát. Nevím, co si představit pod nevhodným kandidátem do "meka". Má málo beďarů? Moc končetin? Nesluší mu kšiltovka?

Pro člověka, který se jazyk začal teprve učit se do začátku zdá být ideální pozice cleanera. Po prohlédnutí inzerátů máte ale spíš dojem, že je to lukrativní práce pro pár vyvolených. Dva roky praxe a minimálně dvě reference od bývalých zaměstnavatelů? Naprostá nutnost. Hlavou mi vrtá, jak k tomu přijde chudák, který pracoval dva roky jen na jedné pozici.

Další možností, jak shánět práci, je agentura. Většinou se tam přihlašujete jen online a mají vám posílat nabídky. Nedočkáte se. Rozhodně je lepší se tam vydat osobně, bohužel se často jen dozvíte, že lidí je moc a pracovních míst málo. Takže vás ani nezaregistrují. A když už se vám podaří někde pracovat přes agenturu, moc se neradujte. Déle jak 3 měsíce vás rozhodně nezaměstná. Proč by pak měli někomu zvedat plat, když můžou zaměstnat jiného, po práci dychtícího, pitomce.

Pro získání místa tu musíte mít pojišťovací číslo (NIN), jeho vyřízení trvá dlouho, v Londýně je to na pár týdnů. Když už máte NIN, chtějí bankovní účet. K založení účtu po vás ovšem chtějí mít vyplněný formulář od zaměstnavatele. Hlava 22 jako vyšitá.

A když najdete práci, radujte se, makat bez jediného volného dne 14 dní i víc? Není problém. Jasně, není to legální, ale stěžujte si a projděte si znova celým kolem shánění. Hodně zdaru přeju!



Poznámka pod čarou (bez čáry). Samozřejmě pokud umíte jazyk a máte v životopise co nabídnout, je šance, že si práci najdete i bez takových nasrávek.

XXI. V práci

21. března 2013 v 19:08 | Magda |  Londýnské deníky
Dát místo mýdla olej se nakonec ukázalo být dobrou zbraní proti krádeži. Slyšela jsem nějaké klení z koupelny a hle, dali si tam mýdlo vlastní. Jen Božka je tak blbá, že si nevšimla, že vanu nemyje saponátem, ale olejem.

Dnes se mi povedlo něco neuvěřitelného - dorazila jsem do práce včas. A hned jsem zjistila, že je kolega nemocný a šéf má spoustu lítání. Telefon dal kolegovi z vedlejší (rozuměj konkurenční) kanceláře, aby vyřídil případné hovory. To jsem na něj jakože dotčeně koukla, že nejsem až tak neschopná, abych nezvedla telefon. Uznávám, že telefony nemám ráda, a když zvoní, tak sáhnu rychle po svačině a narvu si do úst několik toastů, nebo předstírám záchvat rýmy. Ale i tak, tohle od něho nebylo hezké. Šéfík se omluvil, že si myslel, že je mi nepříjemné zvedat telefony (všímavý pán), no to sice je, ale jednou to holt udělat musím…

Jeho zařizování spočívalo v nákupu barvy a malířského válečku. On se, ehm, stěhuje do kanceláře. To by mě zajímalo, co doma provedl, jeho verzi, že je to kvůli práci, mu moc nežeru. Už jen proto, že za x hodin jsem zvedla jeden telefon a vyřídila jednu zakázku. Leda, že by nabízel ještě rozšíření služeb i na nějaké intimní, ke konci pracovní doby už tam opravdu měl i postel.

Taky jsem chtěla poznamenat, že nám před týdnem zmizel kolega, který má na starost webovky. Bylo nám řečeno, že se musel vrátit do Itálie. Nějaké rodinné trable či co. Neměla jsem důvod to nějak rozebírat a nevěřit té historce. O to vtipnější bylo, když jsem se dozvěděla pravý důvod jeho absence. Je ve vazbě a čeká na soud, sexuální obtěžování, prý. Co dodat. Proč tu vlastně ještě čekám něco normálního?

Nepřehlédněte dole malou anketu a pro ty, kteří rádi stalkují na FB, jsem si ZDE udělala stránku.

XX. Bila bych se za byt

20. března 2013 v 9:44 | Magda |  Londýnské deníky

Shánění bytu nebude očividně tak snadné. Ceny šplhají velmi, ale fakt velmi vysoko nad moje možnosti a za ty peníze to vypadá víc než zoufale. Ale zatím mají všude aspoň jídelní stůl, to považuji za luxus, za který už se vyplatí připlatit nějakou tu libru. Pořád váhám nad tím, jestli stůl vyváží absenci sklokeramického sporáku. Tady hodně frčí plynové, a když vidím, jak tu nikdo nemá ve zvyku dovírat vodu či vypínat sporák, mám poněkud obavy. Nemluvě o tom, že na plynu dokážu připálit cokoli. Kdybych vařila brambory, na talíř vysypu chipsy.

Prozatím jsem aspoň vyřešila kradení mýdla a čistících prostředků. Barvivo se smyje moc snadno a navíc si toho člověk všimne hned. Nasadila jsem silnější zbraň - olej. Je libo si umýt ruce, nemám problém. Problém tedy nastal, když jsem si po tomhle musela sama umýt ruce, ještě, že jsem si mohla půjčit cizí mýdlo. A těším se, až Božka bude drhnout vanu olejem a po jak dlouhé době si toho všimne.

Abdul neměl dlouhou dobu koho a za co buzerovat, tak se vrátil ke starým dobrým botám. Prostě je před svým pokojem mít nebudu, protože ho to rozrušuje. A mám si je dávat do skříně, která je na chodbě (ta je mimochodem anglického spolubydlícího, protože má tak malý pokoj, kam by se ani skříň nevešla). Ovšem zajímalo by mě, jak to mám provést, když tedy odmyslím to, že na tu skříň nemám nárok, protože Abdulák zabral celou skříň svými věcmi. Abdul nou klevr, Abdul nou klevr.

Taky jsme se od něho dozvěděli, že jamajský kolega pouští chlupy. Dokonce k tomu bylo provedení po koupelně s názornou demonstrací. Má v pokoji laboratoř a dělá si tam DNA testy, nebo kde bere tu jistotu, či to jsou chlupy/vlasy? Při počtu lidí v baráku je všude tolik vlasů, že bych z toho mohla udělat avantgardní svetr.


A tady ukázka jednoho pokoje za krásných 600 liber měsíčně. No neberte to. Tolik prostoru!


A týráme češtinu potřetí

19. března 2013 v 12:39 | Magda |  Češtinářský koutek

Dostala jsem pár dalších tipů na často dělané chyby, co si budeme nalhávat, hodně z nich jsem dělala i já, ale budu to tvrdošíjně popírat, jakmile mě z toho osočíte. Tady mávám mamince, která mi vše (ne)násilně vysvětlila, když jsem na ni v pubertě prskala, že to stejně k ničemu nepotřebuju. Ono bezchybný písemný projev je dobrý nejen k honění ega, bez něj si jen těžko budete hledat lepší pracovní pozici.

  • Když už jsme u shánění práce. Při přečtení slova "scháním" bych si nejradši narvala mixér do očí. Věci můžeme sehnat, nikoli sechnat.

  • Sexi a nechty. Nejsme na Slovensku, my tu máme nehty a dokud nevypadají jako lopaty, tak můžou být i sexy.

  • Standartní. Jestliže nemluvíte o prezidentské standartě, jakože nemluvíte, tak je standard a standardní.

  • Pěstovat a chovat. Na těchto slovech není špatně nic, ale pokud chováte květinu a pěstujete kozu, tak je to přinejmenším zamyšleníhodné. Až vám z kopýtka vyroste celá koza, je vypěstovaná, o tom se hádat nebudu, ale pokud byla v celku už od mala, chováte ji.

  • 5ti, 5-ti, 5set, 5tistý. Nic z toho neexistuje. Stalo se to před 5 lety, kdy 5letý (jo, tohle jde, ale jen tohle) pštros skončil na 5. (tady je tečka, protože je to řadová číslovka) místě.

  • Bo. Není to vyloženě čeština, ale já vám to musím říct. I když se může zdát, že je to zkratka od nebo, NENÍ tomu tak, je to zkrácené "protože". Při každém špatném použití zemře jeden Moravák. Nedělejte to.

  • A další věc, kterou nemůžu přejít, je pokus o hyperkorektnost. Takže pak dvěmi nohami chodíte po světě a já na to nevěřícně koukám svýma dvěma očima. Je třemi, je pěti, ale vždycky, vždycky je dvěma. A rukama a nohama a očima a ušima. Ovšem pokud máte ruce tři, tak je třema rukama. Doufám, že nežijete blízko skládky toxických odpadů a nebudete muset tuto prekérní situaci řešit.
    Je podle tzv. dvojného čísla, a to se používá u párových částí těla. Nohy u stolu k tomu tedy nepatří.


Myslím, že to ještě nebude poslední článek na toto téma.

XIX. Zabte je někdo

18. března 2013 v 14:14 | Magda |  Londýnské deníky

Trošku mě mrzí, že i přes přelidněný dům nemám moc šancí mluvit anglicky, ti normální pracují a skoro je nevídám, ty zbylé vídat nechci.

Shodli jsme se, že duo Božka a Abdul už není na první pozici nepřátel klidu. Štafetu převzala naše hlučná černoška Helen (ta, která tak ráda trýzní obyvatele nadmírou decibelů deroucích se z hrdla).

Tentokrát už neobtěžuje jen hlukem, ale trochu přiostřila i v chování. Naše švédská kolegyně (naprosto nekonfliktní, přátelská) trpí na alergie/astma a proto často "popotahuje". Což si po svém vyložila Helen. Prý tím naznačuje pohrdání vůči její osobě a tomu, co vaří. A bez jakéhokoli důkazu ji začala pomlouvat a přestala zdravit. Samozřejmě, že jí to chtěla vysvětlit. To by ale Helen nesměla chytit hysterický záchvat, křičet a zacpávat si uši, že tohle poslouchat nebude. Ukázkové chování dospělého jedince. Jednou nakoupím rohypnol a budu vařit čaj pro všechny. Instantní mír, nazvala bych to.

Další věc, proč se mi tu moc nezlepšuje angličtina, je taky proto, že kromě těch 3 normálních obyvatel ji nikdo neumí. Přes stěnu jsme zaslechli, že dneska se nevaří k obědu "béééé", dneska se bude jíst "můůůů". Takže následné vysvětlení, co Božka vaří (dršťky to byly) bylo: "můůů můůůů" ukazuje si na žaludek "můůů můůů".

Dodnes nevíme, jestli tu je 5 let, nebo 5 měsíců, ale tohle by neomlouval ani 5 týdenní pobyt.

Pro někoho to možná bude špatná zpráva, ale novou smlouvu jsme nepodepsali a hledáme bydlení jinde. Takže máv máv plesnivý domečku plný magorů.

XVIII. Pátek za všechny prachy

16. března 2013 v 12:53 | Magda |  Londýnské deníky


Vzbuzena zvukem ne nepodobným zvuku přišláplého morčete (prý zpěv) jsem neochotně vstala a usoudila, že dnešní pátek za to nebude stát. Už po cestě do práce jsem si všimla chybějícího pásku v kalhotách a počasí připomínalo spíš podzim. Vedle projelo auto a z megafonu se ozývalo: "You are a něcocojsemnerozuměla piece of shit." a pořád a pořád dokola. Neměla jsem slov.

Usadím se v kanceláři, šéf přinesl sendviče. Obrat k lepšímu, myslela jsem si, než jsem se do něj zakousla. Do sendviče, aby nedošlo k mýlce. A můžu vám říct, že to je asi první věc, kterou jsem nejedla dobrovolně. Na německou kuchyni a jejich těstoviny s omáčkou a obalovaným řízkem jsem si zvykla rychle, tohle bude chtít ještě nějaký měsíc tvrdé dřiny. (Ani slovo proti šéfovi, ten je pořád bezkonkurenční.)

XVII. Návrat velbloudů

15. března 2013 v 11:16 | Magda |  Londýnské deníky

Nevyhnutelné se stalo skutečností. Božka je zpět. Jásejte, budete jediní. Doufala jsem, že ji unesou mimozemšťani, ztratí občanku, seberou jí občanku, autobus beze stopy zmizí, zatknou ji pro ubližování gramatice,… Ne, je tady v plné síle. A naštvanější, než kdy dřív.

Vzbuzena zuřivým CHRRRRCH jsem se dobelhala na záchod, z polospánku mě dokonale probudila malba v toaletě. Několikrát jsem si promnula oči a opravdu, byla to realita - záchod posraný od shora dolů. Po vyčištění té pohromy jsem napsala velkou ceduli "splachujte", kterou během dne někdo strhnul. Při příštím incidentu budu muset za "splachujte" dopsat "… a nekraďte cedule".

Čeština trpí podruhé

14. března 2013 v 10:00 | Magda |  Češtinářský koutek

Velmi mě potěšilo množství sester a bratrů ve zbroji. Napsali jste mi tolik patvarů, na které jsem už dávno zapomněla. Jdeme na ně.


  • Verlyba. Jak verká ta ryba asi je? Tohle bych pochopila u Japonců, těm nejde "l" vyslovit. Prostě je velká. A není to ryba, to vím, ale s tím už nic nenadělám.

XVI. Život kancelářské krysy

13. března 2013 v 12:06 | Magda |  Londýnské deníky
Od přírody jsem tvor vynalézavý a tvořivý. Jakmile mám v ruce něco, co jde transformovat do něčeho jiného, jsem spokojená. Zavřete mě do kanceláře a stane se ze mě nepříjemný a negativní tvor, jakým jsem právě teď.


A tohle jsou přesně ty věči, které tu postrádám. Kromě jídelního stolu, ten mi taky chybí fakt zoufale. Fimo, tréninky a čoklové jedni ušatí.

XV. Úřady etc.

12. března 2013 v 12:16 | Magda |  Londýnské deníky
Abych byla v "práci" aspoň trochu prospěšná, chodívám s překlady na poštu a posílám je. Pošta je schovaná v patře papírnictví; kdyby mi ji nikdo neukázal, asi bych ji hledala dodnes. Pomocí zábradlí je tam vytvořené jakési esíčko na frontu. Na konci fronty jsou vedle sebe pokladny. Něco jak ty na rychlé odbavení v tescu. Když je volná, zavolá se další zákazník. Jen pro upřesnění, musíte jít po schodech, abyste se tam dostali. Jak se tam dostal pán na vozítku pro líné (fakt nevím jak se to jmenuje, je to hrozně rozšířené mezi americkými vylrybami), nechápu. Každopádně byl tam a snažil se projet tím úzkým esíčkem. Popojížděl, couval a pak se zvednul, posunul to a jel k dalšímu záhybu, kde opět popojížděl dopředu a dozadu. Kasy byly volné už 3, tak jsem šla k jedné z nich, protože jsem byla ve frontě hned po něm. Paní za kasou mě poslala pryč, prý je na řadě ten trouba. Však proč by na něj nemohla počkat celá pošta. Jako bonus jsem byla vrácena na úplný konec fronty. Opět na mě vyšla kasa s inteligentní paní, tak jsem radši počkala ještě chvíli a šla k někomu, pro koho logika není brána jako smrtelná nemoc.

Čeština, tak krásná a tak týraná

11. března 2013 v 17:22 | Magda |  Češtinářský koutek

Dnešní článek nebude oplývat originalitou, ale je to taková ta nutná věc, kterou udělat pro upuštění páry. Tématem bude čeština. Jazyk s tolika krásnými nadávkami, které budu používat, pokud budete psát jako prasata.

Pro svou osobní ochranu - nejsem bezchybná, s čárkami zápasím. Občas zvítězí ony, občas já. Sem tam mi ulítne i něco horšího (za to se pak následně i stydím, jestli vás to uklidní). O členění odstavců ani nemluvě, ale to už nespadá do gramatiky, která mě u některých tolik tíží.