Únor 2013

X. Válka vyhlášena

28. února 2013 v 15:20 | Magda |  Londýnské deníky
26.02.2013


Včera Abdul začal se všemi řešit smrtelné přestupky. Představte si, že našel můj vlas v koupelně. Za to si zasloužím být ukamenována. A také prý nechodím do práce, takže bych měla mýt nádobí. Jaká tragédie, že je tam pár talířů třeba i několik hodin. Ještě chvíli a najde na klice slaninu a boty namazané vepřovým sádlem.

IX. Zoufalý povzdech

28. února 2013 v 14:51 | Magda |  Londýnské deníky
22.02.2013

Díkybohu, že nám v pokoji topí dostatečně na to, abych se mohla uklidňovat jedením zmrzliny z kyblíčku.

Stále mám nedostatek oblečení, není divu, ještě jsem té zmrzliny nestihla spořádat tolik, abych dohnala průměrnou anglickou konfekční velikost. Dneska jsem vyrazila se špetkou optimismu znovu na nákup. I pláštěnka je prodyšnější než kdejaká halenka. A ty střihy, mohli by k tomu prodávat ještě stanové kolíky. Ale možná je to další z taktik muslimů, jak ovládnout Evropu. Než aby se tady člověk rozčiloval nad střihy a materiálem, půjde si radši koupit burku, když už ignorovat módu, tak pořádně.

VIII. 11 lidí, jedna kuchyň

28. února 2013 v 14:43 | Magda |  Londýnské deníky
21.02.2013

Na chvíli se přestanu obouvat do druhých a zametu si před vlastním koberečkem. Ne doslova, ještě jsem si nepořídila ten lítací ze zemí arabských. Dospěla jsem k závěru, že umím vařit, dobře vařit. Ale aby mi to nestouplo do hlavy, povedlo se mi během pár minut připálit rýži s litrem sojového mléka takovým způsobem, že by se to nedalo požít ani v době největší nouze. Jenže tohle byl prostě ten den, kdy se rozhodnete, že bude k večeři rýžový nákyp a chuťové buňky se na to naladí a nelze se smířit s myšlenkou, že nákyp prostě nebude. Velmi nadšeně jsem šla do mrazu a nakoupila ingredience znovu, abych pak mohla vydrhnout hrnec a začít nanovo.

Tentokrát jsem u rýže stepovala celou dobu a míchala jak divá. Zato kolegyně si tam do hrnce dala rýži a odklidila se do pokoje. Bublalo to všemi směry, a kdybych to nevypnula, nedopadla by o nic lépe. Ale občas i já mívám záchvat dobročinnosti. Nutno dodat, že i přes poděkování to znovu zapnula a připálila.

VII. Staří i noví sousedé

28. února 2013 v 12:54 | Magda |  Londýnské deníky
20.02.2013

Mé čidlo na měření absurdna opět září rudě. A ano, opět za to můžou sousedé. To, že přes zákaz kouří v domě jsem už rozdýchala, ale že si tam přes jasný zákaz nastěhují dítě, to už je na mě moc. Ano, Abdul má dítě, ne s tou fešandou, se kterou žije, má ho s nějakou Angličankou. Takže vana není napuštěná 3x denně, ale tuším, že byla 5x. I v 6 ráno, proč ne. Dneska se špunt asi zase zatoulá.

Čekala bych, že si to dítko trochu vycvičí, přeci jen je to "jenom" holka. Omyl, slečna je ukázkový spratek, ječí, tříská dveřma, rozdává povely. Aspoň už nepotřebuji budík. Jen potřebuji uklidňující léky.
Včera Abdul zapálil "lampion štěstí", aby té malé kudlance udělal radost, a pustil ho vzhůru do oblak. Letěl pár metrů, pak se vznítil a spadl sousedům na barák. To udělalo radost naopak mně.

Jak jsem se tu vlastně ocitla

28. února 2013 v 11:41 | Magda
Napadlo mě, že by nebylo od věci se i malinko představit a udělat vám obrázek o tom, proč tu jsem.

Studuji překladatelství v Německu. Bydlím teda těsně na hranicích, takže nemusíte tleskat, jak jsem šikovná, nazvala bych to spíš leností. Jednou z podmínek pro dokončení školy je 5 měsíční praxe v zahraničí. Původní plán byl takový, že strávím semestr na anglické škole, ale tam nedopadlo vše tak, jak by dopadnout mělo a nezbylo dost volných míst. Nečekaně nezbyla jen dvě místa a já se ocitla mezi těmi dvěma štastlivci. Místo školy jsem si musela najít práci v oboru a nečekala jsem, že lidé budou až tak neochotní přijmout neplaceného otroka. Škola byla velmi nápomocná v hledání. Prý mám posílat víc e-mailů. V termínu jsem nesehnala nic, takže mi nezbylo nic jiného, než si vzít rok volna a na praxi odjet později. A zůstat na ní déle.

A právě tady na škole, kde jsem musela nejprve absolvovat přípravný kurz a složit něco ve smyslu německé maturity, se vyvinula má láska k muslimům (těm arabským, jiní mi nic neprovedli). Do třídy jich se mnou chodilo požehnaně. Kupodivu jsem se snažila jejich kulturu nejprve pochopit, ale když na mne spolužák denně naléhal, ať mu připravuji svačiny, že jsme přece kamarádi, tak jsem mu řekla, že rozhodně nejsme a že jím vepřové. A tak to asi tak nějak začalo. Denně na mě chrochtali cosi v jejich řeči, než jsem po nějaké době zjistila, že to znamená "chcípni". Urážky byly na denním pořádku, ale vybrali si špatnou "oběť". Na to jsem moc tvrdohlavá, abych se nechala urážet. Tak jsem si z nich dělala srandu a pak se nepatrně bála chodit na vlak po tmě.

Moje vrozená drzost a tím způsobené obavy mých blízkých mě "přinutily" k tomu, abych začla dělat bojový sport. Teď můžu být drzá a cítit se u toho bezpečněji.

To je tak asi vše k tomu, co jsem to vlastně zač.

VI. Abdul, v(d)ěčné téma

27. února 2013 v 16:28 | Magda |  Londýnské deníky
15.02.2013

Zdá se, že zážitky se sousedy ještě nebudou jen tak brát konce. Soužití s nimi mě naplňuje zvláštním a uspokojivým pocitem, že jsem normální.

Hádky o odpadky už s největší pravděpodobností skončily. Abdul donesl do kuchyně koš. Podle toho, kolik jich tam donesl, než byli všichni spokojeni, by jeden řekl, že má na prodej použitých košů živnost. Popravdě ani nechci vědět, kde je vzal, ani ty popelnice v sousední místnosti.

Jeho žena se stále nenaučila vařit a on jí stále nadává za nedosolené jídlo, za připálené jídlo, za jídlo, které barevně neladí s talíři,…

V. Nadvláda velbloudů

27. února 2013 v 14:55 | Magda |  Londýnské deníky
13.02.2013

Dnešní povzdechnutí věnuji našim novým sousedům. Přibyl nový obraz v kuchyni, normální hodiny vyměnili za nádražní a asi aby mi udělali radost, přidali tam i sošku velblouda. Hned vedle porcelánového kačera s kyticí umělých růží. Mé oko krvácí. Jestli se snaží o dietu a tohle je má odlákat od jejich lednice, funguje to očividně dobře, protože mi mizí jídlo z naší lednice. Zmizelo i struhadlo, ale i když mám bohatou fantazii, nedovedu si představit, co s ním chtějí dělat. Jejich výbava kuchyně by mohla dobře stačit i pro takovou menší školní jídelnu a struhadlo vážně měli svoje.


Přinesli svoji konvici na čaj, vypojili naši. Pak přestěhovali mikrovlnku na druhý konec kuchyně, toaster na místo mikrovlnky. Doufám, že jim to uklidnilo čakry a už tam nehodlají stěhovat nic dalšího.

IV. Poznávání různých kultur

27. února 2013 v 13:26 | Magda |  Londýnské deníky
06.02.2013

Poklidná procházka centem Londýna. No dobře, to bylo moc ironie i na mě. Auta houkají na všechno, co se hýbe i nehýbe. Taky bych houkala, kdyby všichni jezdili v protisměru. Řidičský um je tu tak skvělý, že se nemusí dbát ani na nějaká světelná znamení na semaforech. Všechna světla jsou vlastně zelená. Už jsem si taky zvykla a přecházet na opravdovou zelenou ani nezkouším.

Stále si říkám, že mě tu jen tak něco nerozhodí, ale když kolem vás projede rikša s rapujícím umělcem, stejně se údivu nevyhnete, ještě když u toho tak šibalsky mrkne mezi beaty. Jen co se z toho oklepu, vidím hlouček lidí okolo polonahého mladíka svázaného v řetězech. Přesně věc, kterou bych čekala před Národní galerií. Nakonec se ukázalo, že to není žádná sado/maso exhibice, ale jen vystoupení jakéhosi komika. Za to, že musel vystavit bradavky mrazu, jsme mu dali i nějaké drobné.

III. Sousedi

27. února 2013 v 13:19 | Magda |  Londýnské deníky
04.02.2013

Ač máme pohodové spolubydlící, několik věcí mě nepřestane udivovat. Oni si o nás očividně taky myslí svoje, protože jakmile se objevíme v plném počtu dvou kusů, zmizí do svých pokojů. Když nás potkají v oslabení, tak se ale baví normálně. Ale to, že se v pokoji nikdy nezapomenou zamknout, mi nepřestává vrtat hlavou, já vím, že by se v Čechách mohly testovat alarmy a jiné bezpečností prvky, protože co neukradne Čech, nezvládne ukradnout nikdo, ale i tak, nevypadáme zas tak zákeřně.

Mezi jejich další záliby patří mytí nádobí po půlnoci, přemýšlím o skryté kameře, abych viděla, co tam s tím dělají, ale dosahuje to hlasitosti metalové koncertu. Občas si k tomu i zazpívají, proč ne že, v nájemní smlouvě je pouze zákaz hraní na hudební nástroje v době nočního klidu o zpívání ani zmínka.

Inspirace z mola

27. února 2013 v 12:49 | Magda |  Londýnské zajímavosti
Možná je nevhodné lidi takhle fotit a smát se jim, ale to neznamená, že to nebudu dělat.

Lituju, že nemívám častěji foťák v ruce, nejlepší outfity proto nebyly zachyceny. Například postarší vysoký pán v džínové minisukni, topem nad pupík a boty s vysokými podpatky.

Tak nabízím aspoň útěchu v podobě moderní čepice ala Lego panáček:


II. Trocha přírody

26. února 2013 v 17:29 | Magda |  Londýnské deníky
30.01.2013

Jedna věc se musí nechat, a to opravdu pěkné parky, kde je tráva i v zimě zelená. U nás těžko uvidíte z pod tajícího sněhu zářivě zelenou trávu. Ale tady pozitiva opět končí.

Slunečné počasí, na procházku do parku jako dělané. Oblečeme se jarněji, svítí slunko a je přes 10°C, chyba číslo jedna. Po vystoupení z autobusu jsem málem odletěla na další zastávku, marně se uklidňuji myšlenkou, že když tam běhají lidé v kraťasech a krátkém triku, nemůže tam být přece TAKOVÁ zima.

I. Počáteční šoky

26. února 2013 v 16:44 | Magda |  Londýnské deníky
29.01.2013

Tak jsme přiletěli. Podle stupně závisti přátel a známých bych čekala duhou ověnčené město s cválajícími jednorožci. Snažím se nepodlehnout prvnímu dojmu, ale pytle s odpadky lemující silnice, mi to zrovna neulehčují. Na jistotě mi nepřidává ani to, že jsem tu světlejší než většina obyvatel a to opravdu o mnoho odstínů.

Projíždí bájný dvoupatrový autobus a na ploše několika metrů čtverečních má reklamu - na mobilní tarif s 60 minutami do Afriky zdarma. To stačí k tomu, aby mi došlo, že se to s barevnou skladbou obyvatel moc lepšit nebude.

Bydlíme, není to žádná hitparáda, ale za průměrný český plat máme pokojík, kde člověk může rozpažit, to je dobrý start. Postele budou večer, internet za 14 dní. Tak aspoň vybalíme věci, které se vejdou do skříně a pohodlně se na zbytek dne usadíme v kufru a přikusujeme toastový chléb, jednu z cenově přijatelných potravin.