Proč nemůžu mít foodblog

20. dubna 2017 v 11:40 | Magda |  Střípky ze života
Vlastnit blog je povinností každé holky. Foodblog je jen pro vyvolené, proto ho má už jen každá druhá. I já jsem uvažovala, že bych posunula svůj život tímto směrem, protože v kuchyni mě to baví. A nejen to, moje výtvory jsou nadstandardně dobré. Zruinovalo mě to natolik, že nemůžu chodit ani do cukráren, protože mi to moc nejede. A taky se z toho většinou poseru.

Nekupovat věci s palmáčem je dneska trend, jsem za to ráda, protože ani mně není osud planety ukradený. Dokonce jsem ekofašista a třídím, co se dá. Za maturitu jsem si přála kompostér, takže to už o něčem svědčí. Jenže já mám na palmáč asi i alergii. A protože je levný, je prostě všude. Takže děkuju panu Bláhovi za báječný zážitek s jeho zákusky. Fastfoodům jsem se začala vyhýbat už kdysi, když jsem se po každé konzumaci osypala a kašlala. Cukrárenská pomsta byla nečekaná.

A tak už si peču jen doma, peču když má někdo narozeniny, i když je nikdo nemá. Mám silně rozvinutý babičkovský syndrom a hodlám nakrmit všechny.

"Proč nepečeš na kšeft?" zaslechla jsem už několikrát. Kromě toho, že jsem líná si vyběhávat všechna povolení, je tu ještě takový malý problém.

Možná ne až tak malý.

Je docela i děsivý.

Mé výtvory musíte sníst dřív, než snědí ony vás.


"Hele, ten beránek je dost nakřivo." "Tak je to skopec, ne?"

Dva beránci byli málo. Jeden byl citrónový, druhý banánový. Chtělo by to ještě černého. Vzpomněla jsem si na sestřenčina přítele, jehož rodina je z Nigérie. Jmenuje se Nick. A tak vznikl beránick.
 

Další články